Pamatuju si ten okamžik docela živě. Bylo 19. ledna 2021 dopoledne, seděl jsem v redakci a náš šéfredaktor Ondra Holzman mi povídá: „Hele, Jirko, už jsi na Clubhousu?“ „Nejsem, ale teď to tu zrovna vidím,“ odpověděl jsem, zatímco jsem náhodou o této nové sociální síti cosi četl na počítači. Ondra mi poslal jednu ze svých dvou pozvánek, ještě ten den jsem se zaregistroval – a jestli nás tehdy z Česka bylo pár stovek, možná i přeháním. V té chvíli by asi nikoho nenapadlo, jak velký fenomén se z Clubhousu v následujících týdnech stane.

Leden 2021 byl zvláštní období. Měli jsme za sebou první pandemické Vánoce, ministrem zdravotnictví byl Jan Blatný, nad Českem štěkal fialový PES a platil i zákaz nočního vycházení. A taky se spustil vládní TikTok. Ve školách se blížilo pololetí po několika měsících, které byly zase z většiny online. Končila doba, která se později vykreslila do grafů jako třetí vlna. Mnozí jsme tehdy na sobě poprvé začali cítit dlouhodobé vyčerpání a Václav Havel by na to všechno dnes možná řekl, že ve společnosti panovala blbá nálada.

A do toho se najednou z hlubin internetu zjevil Clubhouse. Něco zcela nového, zajímavého, exkluzivního. Aplikace s příjemnými barvami, ve které zářila emoji a která nežrala moc dat. Na jedno kliknutí stačilo vstoupit do místnosti, přihlásit se, zapnout mikrofon a prostě začít mluvit s ostatními v reálném čase. Mohli jsme na sebe okamžitě reagovat a navíc nás v samých počátcích poslouchaly i poměrně známé osobnosti českého internetu. Po měsících plných pandemické apatie začala tahle nevinná aplikace dodávat nebývalé a přitom tak potřebné dávky dopaminu.

come find out ? https://t.co/cWf7lG0dRA

— Clubhouse (@Clubhouse) January 17, 2022

První článek jsme ke Clubhousu vydali 21. ledna a téměř okamžitě se z něj stal jeden z nejčtenějších v historii CzechCrunche. Systém dvou pozvánek na člověka vyvolal fenomén, kterému se říká v marketingu FOMO, tedy fear of missing out neboli strach z prošvihnutí. Každý je hned vyčerpal, díky čemuž síť raketově rostla a už koncem prvního týdne byly Čechů na Clubhousu přinejmenším jednotky tisíc. O pozvánky mi psali i lidé, se kterými jsem se nepotkal několik let nebo nikdy. V App Storech po celé Evropě byl Clubhouse na prvním místě nejstahovanějších aplikací.

Netrvalo dlouho a nové platformy začaly využívat i firmy. Snad vůbec první byl GoOut, přidali jsme se i my s CzechCrunchem a své formáty ozkoušeli i kolegové ve Forbesu a Hospodářských novinách. Dokonce mi přišlo i několik tiskových zpráv, v nichž firmy všeho druhu do svých místností na Clubhousu zvaly.

Lidé si postupně začali nacházet cestu k pravidelným formátům. Každé všední ráno zapínali Cestu do práce s Petrem Márou, Obědové růmky nebo večerní čtení pohádek s Tomášem Sobelem. A ano, asi nejvytrvalejším řečníkem byl Jan Mühlfeit, který vyždímal z Clubhousu snad vše, co se dalo, a upřímně si netroufám tvrdit, kolik pořadů vlastně měl.

Místnost, případně růmka či roomka dostávala až mytický charakter a chovala se jako reálný, útulný obývák. Jak tehdy napsala Veronika Batelková ze spolku Zvol si info: „Posluchač slyší hlasy konkrétních lidí. To přináší novou formu falešné blízkosti jako kdysi u youtuberů či dnes u podcasterů. Známe hlas influencerů, jejich smích a historky, které sdílí třeba i poprvé a exkluzivně jen pro posluchače v dané místnosti. Může v nás tak vznikat pocit, že tyto lidi doopravdy známe.“

A tak se skutečně dělo. Pomocí prostého povídání jsme po několika měsících strávených za obrazovkami a často bez nových sociálních vazeb, měli pocit, že máme nové přátele a známé. S některými jsme se „potkávali“ několikrát denně v různých roomkách. Navíc jsme si opravdu měli co říct, všichni si automaticky tykali, a tak to celé šlo prostě snadno. Mnohem lépe a rychleji, než kdybychom si jen psali. Mně se v několika případech tyto kontakty dodneška podařilo udržet a dál rozvíjet na jiných sociálních sítích.

Kam všichni zmizeli?

V nejaktivnějším týdnu jsem podle statistik na iPhonu strávil 26 hodin jen v Clubhousu. Šílenost. Zpětně vlastně vůbec nechápu, jak je možné, že si skoro ze dne na den bylo tolik lidí schopno najít několik hodin denně na poslouchání nebo moderování místností. Často přemýšlím o tom, co se s tímhle časem dělo před Clubhousem a kam zmizel po něm. Zabili ho lidé jinými sociálními sítěmi, nebo prostě zjistili, že se musí vrátit k práci?

Jak už to ve světě sociálních sítí bývá, netrvalo dlouho, než si fenoménu Clubhouse začali všímat jiní sociální giganti. Své klony na čistě zvukový zážitek postupně představil Facebook i Twitter se svými Spaces. Ani jedna z těchto alternativ už však v Česku nedokázala takový boom zopakovat. Přesto, když se asi před měsícem objevila jakási zajímavá místnost právě na Twitteru, opět jsem na pár chvil dostal podobný fajn pocit jako v lednu.

Foto: CzechCrunch

Aplikace Clubhouse

Zájem o Clubhouse ale opadl skoro stejně rychle, jako vzrostl. Když mi koncem února přišlo dalších deset pozvánek, které jsem mohl rozdat, kupodivu už se o ně nikdo nehlásil. Prostě nebyl zájem. Těžko říct, čím to bylo. Nejspíš už řada lidí byla z kontinuálního poslouchání unavená, vrátila se ke svým přátelům z nevirtuálního světa či došly nápady a chuť vytvářet další obsah. Nebo se snad naplnil limit trhu takzvaných „early adopters“ s iPhony? Těžko říct – to ví nejspíš jen sám Clubhouse, protože oficiální čísla o počtech uživatelů si nechává pro sebe.

Ve výsledku ale počty pozvánek přestaly mít smysl tak či tak. Postupně tvůrci Clubhousu otevřeli aplikaci všem a přidali se i na Android (v počátcích aplikaci fungovala jen na iOS). S těmito kroky vymizelo i uměle vytvořené FOMO a pocit exkluzivity. Zájem začal opadat i mezi stávajícími uživateli.

Clubhouse archivován

Se zmíněnou Veronikou Batelkovou jsme měli vždy v sobotu růmky o produktivitě, studiu či školství. Táhli jsme je asi deset týdnů, i když nás postupně poslouchalo už jen pár věrných jednotlivců. Až do doby, kdy jsme si jednoho březnového dne shodně řekli, že nás více baví povídat si společně a nepotřebujeme na to posluchače. A tak jsme toho prostě nechali a troufám si říct, že podobný vývoj měly i jiné růmky. Dobrý půlrok poté mi ještě v našem redakčním Slacku blikla notifikace, že kanál #clubhouse byl archivován. Touché.

Nechtěl bych ale pohřbívat Clubhouse úplně. Tedy zatím. Když jsem si včera aplikaci z nostalgie opět stáhl, vyskočila na mě řada notifikací o nových sledujících a místnostech, které byly aktivní jen před několika málo dny. Vypadá to, že v některých kruzích se stále Clubhouse udržel na živu, a vývojáři se jej proto snaží dopovat novými funkcemi, jako je nahrávání místností a možnost jejich zpětného přehrání. Nevytrácí se pak ale trochu to kouzlo?

Přestože prvotní slávu Clubhousu už se asi zopakovat nepodaří, myslím, že jakožto médium neřekla instantní, real-time audio komunikace v malých skupinkách své poslední slovo. Ten pocit blízkosti, který dokáže vyvolat, jsem od té doby nikdy v digitální komunikaci nezažil. Vlastně si obecně myslím, že by bylo lepší, že když už se nechceme potkávat v normálním světě, ale v tom virtuálním, tak bychom nemuseli většinou spoléhat jen na digitální textové zprávy, v nichž se většina emocionálního kontextu prostě ztratí. A je tak vlastně jedno, jestli zrovna bude třetí, šestá nebo doufejme už žádná vlna pandemie.