Dneska je módní všechno totálně zhejtit, nebo nekriticky milovat. Prsteny moci se přitom trefují někam doprostřed. Naplnila právě skončená druhá řada představy o seriálovém zpracování, co by se vyrovnalo filmům Petera Jacksona? Kdepak. Je věrná dílu J. R. R. Tolkiena? Místy se opravdu snaží, bohužel jí to často nevychází. Dělá to z Rings of Power tak špatný a hejtuhodný seriál? Taky ne.

Temný pán Sauron nechal stvořit devět prstenů, které zkazily duše lidských vládců. My jsme z právě zakončené druhé sezony Prstenů moci vybrali taktéž devítku věcí, které stojí za to rozebrat. Ale na rozdíl od magických klenotů nejsou jen špatné. Protože i když se na ně snáší ostrá a v lecčems zasloužená kritika, tyhle Prsteny moci si hození do ohňů Hory osudu nezaslouží.

Zase ta Galadriel…

Z moudré a mocné elfí vládkyně udělat akční hrdinku zmítanou nejistotou, to bylo od začátku seriálu to nejdiskutovanější rozhodnutí. V tom druhá řada s Morfydd Clark jako Galadriel naneštěstí pokračuje, ačkoliv její závěr už slibuje změnu. Tenhle přístup je ale symptom té nejspíš nejzaslouženější kritiky celých Prstenů moci.

Fungují, když posouvají Tolkienem načrtnutý příběh kupředu. Když ukazují nádhernou Středozem. Když se odvolávají na myšlenky dobra, naděje a přátelství v boji s temnotou. Ne když se Galadriel šermuje se Sauronem… protože to asi má být cool?

Střípky Tolkiena

Někteří čtenáři si to neradi přiznávají – a sám seriál to utápí v místy slabém scénáři –, ale už první řada Prstenů moci obsahovala hodně snadno přehlédnutelných a pro samotný děj vlastně i „zbytečných“ odkazů na spisovatelovu tvorbu. Druhá série se myšlenkám Tolkienova díla zase o něco přiblížila. Stále to není dost, ale je to posun správným směrem.

Jde přitom zaprvé o drobnosti, jako byly entky, Círdanovo uznání Elronda s odkazem na jeho otce Eärendila nebo zmínka o Gondolinu, ale i důležitější okamžiky. Například ujištění z Elrondových úst o důležitosti jediného šípu či Celebrimborova slova o tom, že světlo, nikoliv síla, překoná temnotu.

Aplaus za originalitu takové dialogy samozřejmě nesklidí – ale jsou buď přímým odkazem nebo přinejmenším velmi v duchu Pána prstenů. Srovnejte to třeba s bizarně krutou selekcí hobitích nomádů z první řady, kteří při svém putování zanechávali svému osudu ty, kdo neudrželi krok!

Sauron, Celebrimbor… a ti druzí

Jestli se něco druhé řadě Prstenů moci podařilo, tak je to dvojka Celebrimbor a Sauron. Ze všech dějových linek byla ta jejich nejlepší. A to i když hobiti s čarodějem přinesli zlepšení a dění v Khazad-dûm taky stálo za sledování. Ale vzpomenete si vůbec, co dělali Isildur a Arondir?

Což připomíná další problém. Nacpat tohle všechno do osmi epizod nejde. V těch pár desítkách minut věnovaných jednotlivým příběhům nutně trpí charakterizace postav, konzistence i logika. A vede to i k další bolístce…

Měřítko

Tohle se nám vážně nelíbilo už v první sérii. Člověk měl pocit, že Středozem tvoří dvě vesnice s dvaceti obyvateli. A jedna věž vedle budoucího Mordoru. Všechno bylo od sebe neurčitě daleko. Teď masovějších záběrů přibylo, ale jestli je hlavní město Eregionu elfí metropolí, nebo jedním náměstím – případně jestli cesta někam je dlouhá sto metrů, či snad tisíc mil? To už se Prstenům moci opět moc ukazovat nedařilo.

Bitva v předposledním díle

Předchozí výtka byla znát i v dlouho avizované epické bitvě ze sedmé epizody. Jenže místo okamžiku, který by lehoulince zabrnkal na stejné struny jako Helmův žleb nebo Minas Tirith, jsme sledovali skupiny skřetů (s okatě velkými rozestupy), jak přebíhají bahnité bojiště, a jejich šermovačku s hrstkou elfů. Přitom to měl být střet armád, který se krvavě zapsal do fiktivní historie Tolkienova světa.

Hodní skřeti?!

Tohle mezi diváky, čtenáři, fanoušky i hejtry vyvolalo spoustu kontroverzí. Skřeti, co mají rodinu? Co nechtějí válčit? Jenže už v knižních Dvou věžích se dva skřetí vojáci baví o tom, že „teď je válka, a až bude po ní, tak bude třeba větší pohov“ a „jestli budeme mít možnost, že bysme zmizli spolu a někde se usadili s pár spolehlivejma klukama, někde, kde se dá pěkně pohodlně loupit a nejsou tam velký páni“. Nebyli jen bezmyšlenkovitými oběťmi k pouhému pobití.

Co se jejich původu týče, Tolkien ho rozpracoval různými způsoby – nicméně včetně toho, že se prostě množí jako lidé a elfové a že existují skřetice a skříťata. Tak či tak, Prsteny moci nabídly zatím nejvíce sympatií s druhou stranou. Což spoustě lidí není po chuti, ačkoliv úplná otočka od Tolkienova vyobrazení to není. A navíc to jsou stále jen jednotky okamžiků v záplavě toho, kdy skřeti prostě zabíjejí, válčí a dobývají Eregion.

Tom Bombadil

Filmy ho vynechaly, Prsteny moci ne – a je to dobře. Ta nejtajuplnější bytost Tolkienovy fantazie měla přesně tu nesourodou dávku místy až přízemní obyčejnosti spojené se skrytou mocí a věděním. Navíc díky němu máme krásný kousek ze soundtracku. „Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa, kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota…“

Pomrkávání na Pána prstenů

Snaha budovat na úspěchu Jacksonových filmů je jasná, ale občas to Prsteny moci až přehánějí. Putování kouzelníka a hobitů, rohanskou jízdu připomínající elfí armáda v Eregionu, sarumanovsky temný čaroděj na východě, však i ten bič omotaný kolem kotníku už jsme jednou viděli… Fanservisu se seriál s touhle předlohou nevyhne, ale kéž by si víc získával fanoušky vlastní silou.

Elfové a trpaslíci

Z knižního Pána prstenů jsme získali dojem elfů jako bytostí nadřazených smrtelným lidem. Prsteny moci je ale začaly ukazovat jako až příliš člověčí – v čele s Galadriel. Takže nás potěšilo, že se v pár scénách objevil Ben Daniels jako Círdan (škoda jeho vousu!), který seriálu dodal na vznešenosti.

Dokázal to i ten Ben Walker coby král Gil-galad, kterému sice chybí trocha ladnosti, ale elfího vladaře v něm nakonec vidíme. A taky slyšíme, píseň Golden Leaves (pusťte si dole pod článkem) je parádně pánoprstenovská. No a takový princ Durin (Owain Arthur) a další trpaslíci a trpaslice v Khazad-dûm? Ti byli divácky vděční už v první řadě a v té druhé se to jen násobí.

Příslib do budoucna?

První řada spoustu fanoušků nenadchla. Vzhledem k harmonogramu produkce by však bylo bláhové od té druhé očekávat výraznější změny. A přece přinesla zlepšení. Sauron s Celebrimborem bavili, v Númenoru se pomaličku začínají dít věci, bezejmenný a ztracený čaroděj konečně ledacos našel. Přinejhorším jsou Prsteny moci koukatelný fantasy seriál.

Ale ať nejsme jen smířliví, to je pro miliardový projekt od Amazonu velice málo! Takový seriál by měl mít mnohem, mnohem méně tak moc okatých problémů. Adaptace Tolkienova díla by se navíc měla soustředit na jiné aspekty než rádoby cool akci. Přitom zdrojový materiál zjevně zná, jen se na něj kolikrát odvolává v detailech, ale odklání se od něj v důležitějších myšlenkách.

Druhá sezona Prstenů moci v nás nicméně plamínek naděje neuhasila. Možná ho i lehce přiživila. Naděje v to, že ve třetí sezoně Rings of Power filmaři všechnu tu zaslouženou kritiku (a třeba i některé z přehnaných hejtů) vyřeší. Vždyť Pán prstenů je přece příběh o naději.