Na dřevěném stole leží kovový kufr plný hadrů, v nichž jsou zabalené ručně vyráběné nože. Plavovlasý muž je postupně jeden za druhým pokládá na stůl. Přestože vzešly z rukou jednoho umělce, každý z nich je jedinečný. Některé mají čepele z uhlíkových, jiné z nerezových ocelí a největší pozornost dokáží upoutat ty z damašku, kovu s charakteristickou vlnitou kresbou.

Mají však jedno společné. Do jejich povrchu je vyleptané drobné logo – buď písmeno S s rohy, nebo hlava bytosti, kterou pozná snad každý fanoušek pohádek. „Ten maličký obrazec symbolizuje Jamese P. Sullivana, fiktivní postavu z animovaného filmu Příšerky s.r.o. Moji přátelé mě k němu ze srandy přirovnávají,“ vysvětluje Jaroslav Venclíček, řemeslník ze středočeského Žebráku, který po náročném dni v roli servisního technika mění montérky za kovářskou zástěru.

Dnes čtyřiačtyřicetiletý muž se před deseti lety rozhodl proměnit svůj dvorek za domem v kovářskou dílnu. Tehdy ale netušil, kam ho toto rozhodnutí zavede. „Mám starou výheň, která má za sebou už padesát let. Rozpálím ji a pustím se do práce. Výroba nože není otázka jednoho večera, je to běh na dlouhou trať, jeden kus mi zabere klidně 50 nebo 60 hodin,“ říká, zatímco v mozolnaté dlani svírá malý nožík v precizně šitém koženém pouzdře. Tenhle konkrétní kousek je tím úplně prvním, který kdy vyrobil. „První nůž by člověk nikdy neměl prodávat. To je srdcovka,“ prohlašuje.

Z hašteření k vášni

K výrobě nožů se dostal trochu nečekaně, díky přátelskému popichování. „Před lety jsem potkal souseda, který dělal ve volném čase nože. Brzy jsme se spřátelili a jeho práce mě zaujala natolik, že jsem si od něj chtěl jednu kudlu nechat vyrobit. Jenže on mi na to řekl: ‚Kašlu na tebe. Tak si ji udělej sám!‘“ popisuje se smíchem.

Mnoho lidí by kamarádovo rýpnutí přešlo, Venclíček se však rozhodl vzít ho za slovo a do řemesla se s jeho pomocí skutečně pustil. „Měli jsme vyzděný kýbl s trubkou a foukali do něj vzduch pumpičkou na nafukování matrace,“ vzpomíná. Vytvořili tak improvizovaný měch, který pomáhal udržet oheň ve výhni. Jeden z nich koval a druhý foukal, aby oheň nezhasl.

Venclíček vyzkoušel řadu uměleckých disciplín, než našel své poslání. Před uměleckým kovářstvím se věnoval například kreslení, malování či řezbářství. Proces výroby nožů je podle něj spojením všech jeho předchozích zálib.

Dnes velká část jeho tvorby vzniká z toho, co jiní odhazují. „Tohle je třeba uhlíková ocel z listového pera ze starého auta,“ ukazuje na robustní kudlu s rukojetí z třešňového dřeva. Podle Venclíčka je ideální pomůckou pro táboření nebo zpracování masa.

Jeho nože nejsou jen funkční nástroje, ale i umělecká díla. Kombinace oceli, dřeva a barevných materiálů na každém noži vytvářejí jedinečný a do detailu promyšlený design. „Tyhle barevné kousky, to je corian,“ vysvětluje, když ukazuje na modravé proložení jedné z rukojetí. Ze stejného materiálu se vyrábí například zdobné dřezy či parapety.

Ke každému výrobku vytváří kovář kožená pouzdra, opět vlastnoručně. Všechna šije s tak mimořádnou precizností, že působí, jako by je vyrobil stroj. Na otázku, jak dokáže dosáhnout takové přesnosti, neodpovídá. Namísto toho znovu předkládá svůj úplně první výrobek, jehož pouzdro je stejně propracované, jako ta předešlá.

Inspiruje ho i Predátor

Umělec s úsměvem přiznává, že většina jeho nápadů vzniká spontánně, jako nečekaný záblesk inspirace. Vzápětí však zdvihá ze stolu jeden výjimečný kousek. „Našel jsem materiál, který má nápadně zelenou barvu, stejně jako krev Predátora ze stejnojmenného filmu. Tak jsem si řekl, proč to nespojit,“ vypráví.

Rukojeť tohoto nože zdobí tři tečky, které připomínají laserový zaměřovač nechvalně proslulého mimozemského lovce. „A na pouzdro jsem v jeho řeči vytlačil svou přezdívku Sully,“ dodává s úsměvem Venclíček. Jako praktický bonus je kolem kůže namotaný provaz, inspirovaný designem armádních nožů pro přežití.

Používá i různě barevné kameny a další materiály, které dávají každému noži jedinečný ráz. „Je to konstrukce takzvaně na trn,“ popisuje techniku výroby rukojetí. „Z čepele jde úzký trn do dvou třetin rukojeti a každý kus, který je na tom nasazený, má v sobě průchozí díru. Je to na sebe navlíkáno, opracováno, zajištěno kolíčkem a polepeno epoxidovým lepidlem,“ líčí. Cena takového nože se vždy odvíjí od velikosti a použitých materiálů a pohybuje se v řádech tisíců korun.

Při pohledu na výsledky svého už dekádu dlouhého úsilí se kováři na okamžik zlomí hlas. „Moje práce se strašně líbila mému tátovi, který už mezi námi není,“ svěřuje se po chvíli ticha. Pouto, které ho kdysi spojovalo s otcem, nyní přenáší na své děti. „S mým třináctiletým synem jsme už zkoušeli kovat. Myslím, že ho to baví. Ale musí do toho dospět, aby se přestal bát uhodit kladivem nebo pracovat s bruskou,“ uzavírá.