Na začátku října jsme během deseti hodin přenesli na ostrov Nosy Be u severního cípu Madagaskaru. Každý den na nás čekal nabitý program, krásy tropického ráje jsme tak mohli během týdne objevovat skutečně s velkou intenzitou. Madagaskar se totiž rozhodně neřadí do škatulky tropických skanzenů, kde nemůže člověk dělat nic jiného než se povalovat na pláži. Vydat se můžete třeba do národního parku za lemury, chameleony a hroznýši nebo na sladce vonící plantáž stromů ylang-ylang. My stihli během jednoho dne obojí.

Průvodce Hermann, kterého jsme již mohli pasovat do role našeho starého známého, na nás před hotelem čeká časně z rána. Máme před sebou totiž dlouhý den. Z ostrova Nosy Be nás čeká plavba rychlolodí do přírodní rezervace Lokobe. V té žije několik druhů lemurů, včetně těch aktivních ve dne, takže máme jistotu, že nějaké uvidíme na vlastní oči, ale také další živočichové, hovící si v endemickém porostu zdejší džungle.

Už během naší cesty nás Hermann seznamuje se zdejší zvířenou. Zdá se, že tenhle chlapík je tak trochu chodící encyklopedie, protože z rukávu sype všechny druhy lemurů včetně jejich latinských názvů. Kromě přírodovědné expertizy nám ale rozšiřuje i tu týkající se kultury Malgašů, zdejších obyvatel. Ti se na ostrově dělí do osmnácti etnických skupin, které se liší nářečím, ale i zvyklostmi. Spojuje je ale animismus, tradiční náboženství postavené na kultu předků.

„Malgaši jsou vzhledem k náboženství, které vyznávají, velmi pověrčiví. Věří na reinkarnaci, tedy na to, že život po smrti nekončí, ale že se duše člověka přesouvá například do zvířat, kopců nebo stromů. Proto jsou některá zvířata spojená s pověrami a bojíme se jich, i když si mnohdy uvědomujeme, jak hloupé to je. Ale víra je tak moc naší součástí, že s tím nemůžeme nic dělat,“ usmívá se Hermann.

Velmi obávaným tvorem je třeba chameleon. Za vůbec nejhorší znamení považují obyvatelé Madagaskaru, když jim chameleon vleze do jejich příbytku. Něco takového je u tvora, který koulí očima nezávisle na sobě, velmi nezvyklé. Když už se tak něco takového stane, je nutné najít dlouhý klacek, chameleona na něj nabrat a odhodit ho daleko od domu. Nabízí se ještě druhá, o poznání drastičtější možnost – chameleona rovnou zabít.

„U vás v Evropě třeba věříte tomu, že vám přinese neštěstí, když vám přes silnici přeběhne černá kočka. My to máme stejně, akorát nám černou kočku nahrazuje had,“ pokračuje v přibližování zdejších pověr náš průvodce.

Jednoduché to nemá ani jeden druh lemura, v Česku známý jako ksukol ocasatý, na Madagaskaru pak pod názvem Aye aye. Podobně jako chameleon má i tento lemur velké, vykulené oči. A stejně jako chameleon i tento noční tvor údajně nosí smůlu. Domorodci ho tak i zabíjejí a přispívají k tomu, že jeho populace každý rok klesá.

Díky vyprávění nám cesta rychle utíká. Po krátké plavbě vystupujeme na břehu ostrova dokonale kruhovitého tvaru. Čekají na nás další dva průvodci, kteří jsou zároveň šikovní stopaři. Bez jejich pomoci bychom v hlubině lesa, který vyrůstá pár metrů od pláže, neviděli vůbec nic. Stříkáme se repelentem a po nenápadné pěšině se noříme mezi stromy.

Zastavujeme o několik metrů dál – stopařům se podařilo vystopovat miniaturního chameleona s názvem Brookesia tristis. Schovává se v listoví, má hnědou barvu a měří asi deset centimetrů. Stopaři nám svůj um potvrzují i o několik okamžiků později, kdy nám ukazují chameleona Brookesia nana, což je nejmenší známý druh tohoto ještěra. Má sotva dva centimetry a vypadá trochu jako malá, černobílá housenka.

Jiní obyvatelé ostrova na sebe, na rozdíl od chameleonů, hlasitě upozorňují. V korunách stromů nad námi mezi sebou štěbetá rodinka lemurů tmavých. Vidíme hnědé samičky, jedné z nich se k břichu těsně tiskne mládě, a také několik černě zbarvených samečků. Musíme si dávat pozor na hlavu, protože ze vzduchu občas padají bobky. Čím jsme v pralesu déle, tím větší dojem mám, že se nás lemuři snaží touto důmyslnou taktikou vyhnat. Zároveň totiž sledují každý náš krok a doprovází nás až k pláži.

Po cestě dochází také ke dvěma o poznání dramatičtějším střetnutím. Potkáváme totiž hned dva hroznýše královské. Jeden je poměrně útlý a hoví si vedle cesty, druhý je ale silný jako stehno průměrné české ženy. I průvodci, kteří vypadají, jako kdyby byli pralesem odkojení, hekají úžasem, když ho spatří. Úlevou nám může být, že hroznýš není jedovatý, ale svou oběť škrtí. Dokud se nám tak nezačne ovíjet kolem některé končetiny, můžeme být v klidu.

Jelikož po opuštění ostrova všichni zapácháme po repelentní chemikálii DEET, je čas ponořit se do nějaké libější vůně. Je čas tak vyrazit zpátky na Nosy Be, kde nás čeká prohlídka místní destilerie éterických olejů. Jen na tomhle malém ostrově se jich nachází celkem 123 – ne všechny jsou však oficiální –, my vyrážíme do Société des Produits à Parfums de Madagascar, jejíž historie sahá do roku 1889 a jejíž součástí je také malá zoologická zahrada Lemuria Land.

Madagaskar je totiž proslulý nejen endemickými druhy, ale také tím, že zde rostou tropické stromy ylang-ylang s latinským názvem Cananga odorata. Jejich žlutavě zelené květy mají opojnou, sladkou vůni. Díky tomu jsou mnoho let v hledáčku výrobců parfémů a kosmetiky – pokud jste fanoušky legendárního parfému Chanel No. 5, vězte, že právě tyto květy jsou jeho hlavní vonnou složkou. Na ostrově Nosy Be se tomuto stromu obzvlášť daří, proto se nazývá také jako Ostrov parfémů. Nosy Be navíc společně s Komory patří mezi největší producenty éterického oleje ylang-ylang na světě.

Libá vůně má však i stinné stránky. Rostoucí poptávka po éterickém oleji – a tudíž i jeho rostoucí cena – vedly k tomu, že se zvyšuje i zájem o pěstování ylang-ylang. Pěstitelé tak rozšiřují plantáže těchto stromů, zároveň roste spotřeba spáleného dřeva, které slouží jako pohon v palírnách. Kvůli obojímu dochází k rozsáhlému odlesňování. Cenný ekosystém tvořený vzácnými druhy se tak stává s každým rokem křehčí, dochází k erozím půdy, vyčerpávání vodních zdrojů.

Někteří majitelé plantáží se však snaží přistupovat na udržitelnější způsoby pěstování. Spíše než k rozšiřování osazené půdy nahrazují staré stromy novými, uchylují se k efektivnějšímu ořezávání větví, které vede k tomu, že stromy lépe kvetou, a stará zařízení v palírnách nahrazují novými, které nevyžadují pálení tak velkého množství dřeva.

Po prohlídce obrovských destilačních kolon a ovonění zdejšího vonného zlata se vydáváme ještě na prohlídku lemuřího parku. Tady nejsou lemuři divocí, takže nehrozí, že na nás budou pasivně agresivně útočit. Naopak po zvolání hlasitém zvolání „Maki maki!“ se rychle přiblíží v očekávání, že na ně čeká jejich oblíbená pochoutka v podobě banánu. Můžeme je tak nakrmit z ruky, pohladit jejich kožíšek nebo si je dokonce nechat vlézt na záda.

***

Nakonec nás čeká ještě návštěva Francouze, který se odstěhoval na Madagaskar a otevřel si zde restauraci přímo na pláži, kde se posilňujeme skvělým jídlem, tropickým ovocem a madagaskarskou kávou, kterou nám pán pocházející z Bordeaux s úsměvem připravuje v italské moka konvičce. A jako správný Francouz se diví, proč jsme k rýži, rybě a grilovanému masu nezakousli bagetu. „Přece ji nevyhodím, taková krásná bageta!“ lamentuje.

Svůj prohřešek se snažíme odčinit tím, že vychvalujeme kávu a tlacháme s ním lámanou francouzštinou. A daří se – loučí se s námi polibkem na obě tváře, takže můžeme s čistým svědomím odplout zpátky do našeho hotelu, kde se můžeme těšit na další dobrodružství. Během něj objevíme hned trojici ostrovů a podmořský národní park.