Pokud se zakladatelé mají rádi, mají společný cíl a nechtějí se svým startupem zestárnout, není třeba komplikovat si život a řešit právníky. Jenže všechno klape vždy jen do prvního problému, varuje Jana Sedláková, zakladatelka advokátní kanceláře Sedláková Legal. Právní služby můžou být velmi snadno extrémně důležité, vysvětluje. Jenže jak vybrat ty, které mají smysl?
Právo je třeba vyjasnit si u vztahů mezi spoluzakladateli, při vstupu investora i během jakéhokoliv většího posunu startupu, říkají odborníci. Jejich rady jsme sesbírali ve speciálu Právo ve světě startupů. Teď navrch přidáváme debatu, která řeší otázky přímo z praxe.
„Myslím, že není potřeba na začátku startupu utrácet miliony za právníky. Ale jsou věci, se kterými bych za právníkem šla,“ doporučuje Sedláková. Tak třeba ve chvíli, kdy společnost stojí na duševním vlastnictví. V tuzemsku podle ní totiž zůstává dlouho u původního autora.
„Pokud se s ním rozejdete ve zlém, tak kdyby to byl autor vašeho loga, bolí to. Ale je to řešitelné. Ale když se rozejdete ve zlém s autorem svého softwaru nebo jiného duševního vlastnictví, které na vás nepřešlo, je to věc, kterou vám investoři nemusejí odpustit. Švarcsystém je řešitelný. Tak ty zaměstnance zaměstnáme, víme, že tu máme nějaký pohrobek z minulosti. Ale když váš software není váš, do čeho by vám ten investor posílal peníze?“ ptá se.
Jana Sedláková je jedna z právniček, která se na problémy startupů zaměřuje. Z druhé strany přišel diskutovat Jan Strnad, spoluzakladatel společnosti Pointee, která řešila jak vstup investorů, tak nastavení vztahů mezi foundery a jejich budoucí fungování.
„Hodně jsme to diskutovali a vyjasňovali si. Myslím, že u startupů je jedna velmi důležitá věc, a to vesting. Bez toho bych startup nezakládal. Pokud se něco stane a jeden ze zakladatelů v průběhu času odejde, je potřeba mít mechanismus, jak na to zareagovat. Aby se nestalo, že ve startupu zůstává mrtvá váha. Tedy že někdo vlastní polovinu firmy, ale nic pro firmu nedělá. To by pro ten startup bylo takřka smrtelné,“ vysvětluje Strnad.
Jaké další problémy v Pointee řešili a co teď s odstupem času doporučují? Jaké podoby firmy jsou podle právníků pro mladé společnosti nejvhodnější? Jaké možnosti odměňování zaměstnanců české právo umožňuje a proč nad nimi přemýšlet? Vyplatí se rozdávat podíly ve firmě, a pokud ano, v jaké podobě?
Podívejte se na debatu s Janou Sedlákovou a Janem Strnadem. Je součástí našeho speciálu Právo ve světě startupů, průvodce určeného pro mladé společnosti, které chtějí vědět – minimálně z právního hlediska – na co si dát pozor a jak správně nastavit smlouvy a vztahy, aby se dostavil úspěch.
Všichni ji nezažijeme, ale někdo na lásku na první pohled, která vám dřív nebo později převrátí život vzhůru nohama, opravdu narazí. Třeba jako Štěpán Hodač. I když v jeho případě jde spíš o lásku na první ochutnání, protože jeho osudovou vášní – alespoň tou, o které je řeč v tomto článku – se nestala žena, ale hummus. Když mladému právníkovi nevyšlo podnikání v realitách, rozhodl se to zkusit právě s blízkovýchodní cizrnovou pomazánkou. A povedlo se.
Pod značkou I love Hummus začal svůj oblíbený pokrm před jedenácti lety vyrábět u babičky v kuchyni a dodávat do prodejen zdravé výživy. Před pěti lety k hummusu přidal korejské fermentované zelí kimčchi. A protože jeho výtvory mají zástupy fanoušků – a dnes je seženete už i v klasických supermarketech –, rozhodl se vyladit také své podnikání. To totiž dlouhou dobu Štěpán Hodač vedl jen jako zapálený nadšenec.
Začal se více zabývat fermentací, o jejíž další produkty by svou nabídku rád brzy rozšířil, a do firmy přibral nové partnery. Loni ji dotáhli na obrat 40 milionů korun a také ji po dlouhém váhání přejmenovali. „Protože prodávat kimčchi nebo jiné produkty pod jménem I love Hummus úplně nefunguje,“ směje se sedmatřicetiletý podnikatel.
Jeho výtvory zvítězily v programu Future of Food startupového akcelerátoru Impact Hub a bodovaly i v obdobné přehlídce na evropské úrovni EIT Food, kde se firma dostala mezi finalisty a získala cenu diváků. Nový název firmy zní Beavia a znamená „šťastná cesta“, což má odrážet nejen Hodačův přístup k životu. Možná by ale nebylo co odrážet, kdyby se před patnácti lety nevydal na dovolenou do Izraele.
To se tak stane
Štěpán Hodač odjel do Izraele coby dvaadvacetiletý student práv na meditační kemp. Meditace a duchovní rozvoj ho zajímaly a na podobné akce jezdil pravidelně, do Izraele ale vyrazil poprvé. A jakmile tam ochutnal hummus, bylo jasno. „Do té doby jsem ho vůbec neznal, ale zachutnal mi tak moc, že jsem ho několik dní po sobě jedl k snídani, obědu i večeři. A samozřejmě to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo – dostal jsem z toho pěknou běhavku a skončil jsem u doktora,“ popisuje s dalším, ještě širším úsměvem.
Po návratu do Česka pokračoval v tom, co dělal do té doby. Dokončil studia na Západočeské univerzitě v Plzni, ale už během nich a několika stáží v advokátních kancelářích došel k tomu, že advokacií se živit nechce. A tak místo toho s kamarádem z vysoké školy založili v Praze realitní kancelář. Ale ani to nebylo úplně ono.
„Zjistil jsem, že mě to jednoduše nenaplňuje. Jako právníci jsme uměli udělat klientům perfektní servis, ale chyběla mi nějaká přidaná hodnota. Dost se to mlelo s tím, že jsem se věnoval meditaci, objevování sebe sama a svých vnitřních hodnot,“ krčí Hodač rameny. A do toho se pořád zabýval hummusem.
Štěpán Hodač, zakladatel společnosti Beavia
„Všude jsem ho sháněl, ale tehdy se nedal pořádně koupit, tak jsem se ho od svých izraelských kamarádů naučil vařit. Těžké bylo i sehnat suroviny, protože třeba sezamovou pastu tahini před čtrnácti lety v Česku taky nikdo neznal,“ říká Hodač, který tak nakupoval v zahraničí a hummus dělal pro sebe a známé. A jelikož měl prý vždycky úspěch, začal koketovat s myšlenkou na vlastní hummus bar.
„Tu jsem ale velice rychle opustil, když jsem si promluvil s několika lidmi z gastra a zjistil, jak je to těžký byznys. Místo toho jsem začal uvažovat, že bych ho prodával do obchodů,“ vzpomíná. Dlouho to bylo ale spíš jen zbožné přání, k rozhodnutí do toho opravdu jít Hodače v roce 2011 dovedly spory s obchodním partnerem a odchod ze společné firmy.
U babičky v kuchyni
Ambiciózní milovník hummusu se tak rozhodl žít nějaký čas z úspor a stvořit výrobek, který bude moct nabídnout k prodeji do zdravých výživ. „Neměl jsem najednou co ztratit, tak jsem si řekl, že to zkusím,“ říká Hodač jednoduše. Na čas se zavřel do knihovny na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde se vyučuje potravinářství, a nastěhoval se do domu své babičky v Průhonicích, odkud ostatně sám pochází. Pomáhal jí s péčí o nemocného dědečka a společně pak v malé kuchyni ladili recepturu hummusu, který se Hodač rozhodl dělat bez éček, ale s aspoň základní trvanlivostí, která by mu umožnila ho prodávat.
„Babička byla tehdy vlastně jediná, kdo mě z rodiny podporoval, a musím říct, že mi hodně pomohla i s technologií vaření. Některé věci, které mi poradila, jsem se nedozvěděl ani na VŠCHT,“ vypráví Hodač. Než vymyslel recept, který mu chutnal a splňoval potřebná kritéria, uvařil prý u babičky na 180 různých várek pomazánky.
Hotovo měl zhruba po třech měsících. Vymyslet původní jméno I love Hummus – které mělo jednoduše ukázat, jak to Hodač s hummusem má – a vyrobit etiketu zabralo jeden večer u piva. Druhý den si ji Hodač nechal vytisknout na samolepicí papír, nakoupil krabičky a vyrazil do prvních prodejen zdravé výživy, jež chtěl oslovit. Přibližně další tři měsíce se v nich snažil se svým produktem uspět. A nebylo to podle všeho jednoduché, protože mu tehdy zároveň došly úspory.
„Žil jsem na mrkvi, chlebu a hummusu. Můj týden vypadal tak, že jsem v neděli navařil várku, v pondělí ji rozvezl, v úterý dělal ochutnávky, večer uvařil další a celé se to znovu opakovalo. Měl jsem akorát tak na naftu a suroviny a čekal jsem, až se dostanu na nějakou životaschopnou úroveň,“ vzpomíná Hodač. Ale je na něm vidět, že je za to rád, což vzápětí potvrzuje. „Hrozně rád na to období vzpomínám. Protože jsem si uvědomil, že buď máknu, nebo padnu. A že vlastně kromě těch morálních neexistují žádné limity, co můžete udělat,“ líčí.
Dobrým příkladem jsou ochutnávky. Představa, že je bude pořádat, samotného Hodače – stejně asi jako většinu z nás – děsila. Ale byly potřeba, tak je dělal. Zatímco dnes je hummus poměrně běžnou součástí jídelníčků mnoha lidí, ještě před pár lety si pod tímto názvem spousta Čechů vybavila jen nepříliš vábnou, zato ale úrodnou zeminu. Hummus přitom v arabštině znamená cizrna. Domácí předsudky ale bylo potřeba zlomit.
Foto: Anežka Aubrechtová
Kimčchi od společnosti Beavia
„Ukázalo se, že ochutnávky byly správná cesta, jak o sobě dát vědět, protože běžná reakce, se kterou jsem se tehdy setkával, byla právě: ‚Fuj, humus! Něco, co se takhle jmenuje, do své lednice nechci‘,“ vzpomíná Hodač. Po půl roce mu z prodejů začalo zůstávat stále víc peněz, po dvou letech si k sobě vzal prvního kuchaře, po dalším roce prvního řidiče.
Dnes tvoří jeho firmu dvacítka lidí a její produkty najdete ve většině obchodů se zdravou výživou i ve velkých potravinářských řetězcích, jako jsou Albert, Tesco a Globus. K dostání jsou i v online prodejnách potravin Košík.cz či Rohlik.cz a přes distribuční partnery je nakupují i zákazníci na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a Německu.
Superpotravina kimčchi
Před šesti lety se tento příběh, v jednodušší a zkrácené verzi, v podstatě zopakoval. Štěpán Hodač tehdy objevil korejské fermentované zelí kimčchi. „Pamatuju si, že se neustále objevovalo v žebříčcích nejzdravějších jídel. A já jsem vůbec nevěděl, co to je. V Česku zase nebylo pořádně k sehnání, tak jsem si ho objednal na Amazonu, a než dorazilo, zkusil jsem si ho vyrobit doma,“ vypráví.
„Chuť to byla zvláštní a doprovázel ji i tradiční zápach, ale imponovalo mi to. A když pak dorazilo i objednané kimčchi a já zjistil, že tak opravdu chutnat má, bylo jasné, že to bude další věc, kterou budu dělat,“ dodává jednoduše.
Do nabídky kimčchi zařadil v roce 2017 a na sklonku téhož roku se mu ho podařilo dostat i do obchodního řetězce Albert. „Což byla výhra, protože v té době se chystala zimní olympiáda v Jižní Koreji, a pokud se tato země něčím prezentovala, pak technologickými firmami jako Samsung nebo právě kimčchi,“ vzpomíná.
Jednoduše mi došlo, že mi některé příležitosti unikají.
Jak vás už teď asi napadlo, Štěpán Hodač je typ člověka, který rád dělá věci po svém a své podnikání řídil zejména intuitivně. Před třemi lety si ale řekl, že je na čase se posunout dál i v tomto směru a firmu zprofesionalizovat. „Jednoduše mi došlo, že mi některé příležitosti unikají,“ vysvětluje.
Domluvil se proto se dvěma kamarády, kteří mu s I love Hummus občas pomáhali a v průběhu času se stali i jeho společníky, že z podniku odejdou. A začal hledat investora, který by měl potřebné zkušenosti a s rozvojem firmy pomohl. A tím se do firmy dostali manželé Lhotákovi.
„O tom, že Štěpán hledá investora, se náhodou doslechl můj manžel a hned ho to zaujalo. Jednak se krátce předtím stal vegetariánem – a hummus od I love Hummus na rozdíl od toho, který jsem mu připravovala já doma, vždy dojedl – a pak také shodou okolností zrovna hledal projekt, do kterého by mohl investovat. A tak se se Štěpánem sešel a byla ruka v rukávě,“ vypráví Kamila Lhotáková, která nyní se svým mužem Tomášem, který se věnuje restrukturalizaci firem, vlastní v Beavii poloviční podíl.
Foto: Anežka Aubrechtová
Kamila Lhotáková, spolumajitelka společnosti Beavia
A zatímco její manžel zůstává v roli investora a podnikatelského rádce, ona se aktivně podílí na běžném chodu firmy. „V době, kdy k tomu všemu došlo, jsem si dávala sabatikl z korporátu, protože jsem na sobě cítila příznaky vyhoření. Můj manžel tehdy z legrace pronesl, že jako bonus navíc Štěpánovi dá k investici také svou ženu,“ popisuje Lhotáková svůj příchod do firmy.
„A já jsem si řekla: proč vlastně ne. Zdravý životní styl je moje hobby, mám volno, máme půlku firmy, tak si aspoň osahám potravinářský byznys a uvidím, jestli to bude pro mě,“ dodává zkušená manažerka, která devatenáct let pracovala na vysokých pozicích v mezinárodní poradenské firmě.
Po půl roce se sabatikl změnil ve výpověď v korporaci a úplný přechod do I love Hummus, kam přenesla některé praktiky ze světa velkých firem. „Šlo například o základní štábní kulturu, abychom měli třeba přehled o tom, kdo kolik bere nebo jaký je aktuální finanční plán,“ směje se Lhotáková a Hodač se jen omluvně usmívá s tím, že všechno prostě nosil v hlavě.
Na šťastné cestě
Nyní jsou ale sehraná dvojka, která má s firmou velké plány. I proto ji v roce 2020 přihlásili do v úvodu vzpomenutých programů od Impact Hubu a Evropské unie zaměřených na jídlo budoucnosti. Ověřili si tam, že jdou směrem, který dává smysl nejen jim. A hlavně po ročním zvažování I love Hummus přejmenovali.
„Nebylo to jednoduché, protože I love Hummus je Štěpánovo dítě, ale i on sám po několika setkáních s nákupčími ze zahraničí uznal, že takhle specifické jméno nás omezuje v tom, co bychom chtěli dělat,“ říká Lhotáková s odkazem na problém, jak prodávat kimčchi pod názvem I love Hummus. Ten nicméně coby zavedený brand i nadále existuje, označuje už jen ale hummus, nikoliv další výrobky. Prodeje kimčchi po změně jména stouply třikrát. Letos Lhotáková s Hodačem míří na 80 tisíc prodaných skleniček měsíčně a věří, že mají na to tato čísla do dvou let ještě zdvojnásobit.
Celé to není ale jen o značce. Beavia sice už úspěšně prorazila do obchodních řetězců a realizuje v nich zhruba 80 procent svých prodejů, kromě jména však naráží na to, že její sortiment tvoří jen pár druhů zboží a ne všem hráčům, zvlášť v zahraničí, se chce přijímat do své nabídky novou firmu kvůli několika málo produktům.
A právě v zahraničí, kam v současnosti míří deset procent jejích prodejů, by se firma ráda v budoucnu uchytila. Cílem je vyvážet dál než jen do nejbližších zemí. „Naše produkty jsou na to dobré dost a děláme všechno pro to, abychom měli dobré i všechno ostatní kolem,“ věří si Hodač.
S Lhotákovou proto plánují rozšířit i portfolio Beavie. Šťastnou cestou má být právě fermentace, ve které se oba zhlédli a spolu s rostlinnými potravinami obecně v ní vidí budoucnost stravování. Vedle kimčchi tak teď zkouší vyrábět kvašenou řepu, sójovou pastu miso nebo polévkové koření z vlčího bobu. Víc toho ale prozrazovat nechtějí, protože „momentálně jednají se strategickými partnery“.
Loni Beavia dosáhla v obratu na zmíněných 40 milionů korun, letos očekává růst o 50 procent. Prý by mohla zvládnout i víc, limitují ji ale výrobní kapacity. Firma už sice několik let nevaří v kuchyni Hodačovy babičky (který místo mezitím předělal a zkolaudoval na potravinářský provoz), ale prostory ve středočeských Všechlapech už také nestačí a společnost intenzivně hledá nové.
A hummus? Ten Štěpán Hodač prý stále miluje, stejně jako meditace. Jen se z intenzivního vzplanutí stala po letech spolehlivá láska jako trám, takže ho jí už jen asi třikrát do týdne.
Pomocí cookies ukládáme vaše nastavení a preferencí, analýze návštěvnosti našich stránek, zprostředkování funkcí sociálních médií a k personalizaci obsahu … Číst dále
Pomocí cookies ukládáme vaše nastavení a preferencí, analýze návštěvnosti našich stránek, zprostředkování funkcí sociálních médií a k personalizaci obsahu. Informace o užívání našich stránek také dále sdílíme s našimi obchodními partnery z oblasti sociálních médií, reklamy a analytiky. Za tyto webové stránky a soubory cookies odpovídá CzechCrunch s.r.o. Více informací naleznete na následujícím odkazu.
Nastavit preferované cookies
Vždy, když navštěvujete jakoukoliv webovou stránku, stránka může ukládat nebo získávat informace z vašeho prohlížeče, zejména formou souborů cookies. Tyto informace se mohou týkat vás, vašich preferencí nebo vašeho zařízení a jsou užívány převážně k zajištění vámi očekávaného chodu stránek. Takto získané informace vás obvykle přímo neidentifikují, ale mohou vám zprostředkovat personalizovanější zkušenost při užívání našich stránek. Protože respektujeme vaše právo na soukromí, můžete zakázat některé druhy cookies, které nejsou k využívání našich stránek nezbytné. Pokud se však rozhodnete některé cookies zakázat, může mít tento krok vliv na vaši uživatelskou zkušenost stránek a námi nabízené služby. Aktivací níže uvedených souborů cookies vyjadřujete souhlas s tím, že vaše osobní údaje mohou být převedeny do třetích zemí. Více informací naleznete na následujícím odkazu.
Možnosti předvolby jednotlivých cookies
Naprosto nezbytné cookies
Nezbytné cookies zajišťují klíčové funkce webových stránek jako jsou zabezpečení, správa sítě, přístupnost a základní statistiky o návštěvnících, takže není možné je vypnout. Prohlížeč můžete nastavit tak, aby blokoval soubory cookie nebo o nich posílal upozornění (tato skutečnost však může mít vliv na fungování stránek).
Pokročilé analytické funkce
Nástroje třetích stran, které nám umožňují zlepšovat fungování webových stránek pomocí zasílání zpráv o tom, jaký způsobem stránky užíváte. Tyto cookies však shromažďují údaje způsobem, který nikoho přímo neidentifikuje. Pokud tyto cookies nepovolíte, nebudeme vědět, kdy jste navštívili naši stránku.
Funkce a preference
Funkční a preferenční cookies umožňují použití pokročilého webového obsahu a pokročilých funkcí a zároveň nám také umožňují ukládat vaše nastavení a preference.
Cílené soubory cookies
Díky těmto cookies vám můžeme zobrazovat personalizované nabídky, obsah, jakož i reklamní obsah, na základě vašich zájmů na našich webových stránkách, na stránkách třetích stran a na sociálních médiích. Neukládají ale vaše osobní informace přímo, nýbrž přes jedinečné identifikátory prohlížeče a internetového zařízení. Pokud je nepovolíte, bude se vám zobrazovat na stránkách méně cílená reklama.