Jan Bejšovec sám sebe označuje jako Švéda, který žije v Česku. Před revolucí totiž emigroval do severské země, v níž měl dlouho velké zalíbení, získal švédské občanství, avšak nyní za domov považuje Prahu. Jeho zázemí se tak v životě proměňovalo, jedna linka ale zůstává neměnná. Už v dětství propadl střádání různých artefaktů. Sbíral verneovky, známky, komiksy ze žvýkaček, v dospělosti se jeho vášeň přelila do oblasti výtvarného umění. Bejšovec říká, že sbírá bez konceptu. Zásadní je, aby se mu díla, jimiž se obklopuje, líbila. Další sbírku pak vytváří pro svého jedenáctiletého syna a části obou z nich jsou od 14. března k vidění na výstavě Sbírka dvou generací v karlínské Galerii Magnus Art.

Jméno Jana Bejšovce je dobře známé ve světě umění a sběratelství, stejně tak i ve světě vína. V roce 2005 založil společně se svými přáteli Stanislavem Divišem, Janem Hřebejkem, Davidem Ondříčkem, Alešem Najbrtem a Tonem Stanem malou vinárnu Bokovka v pražské Pštrossově ulici. Po čase se pod taktovkou dalšího Bejšovcova přítele Tomáše Karpíška přestěhovala do Dlouhé, kde se proměnila na jeden z nejvyhledávanějších úkrytů milovníků vína.

Vína ale na rozdíl od umění nesbírá. Lahví má sice tisíce, podle svých slov je ale spíše kumuluje. S ostatními artefakty v jeho životě je to ale jiné. „Už jako dítě jsem sbíral verneovky. Měl jsem k tomu takový přístup, že jsem je chtěl mít všechny. Sbíral jsem ale všechno, na co jsem se podíval: nálepky na sirkách, malé komiksy ze žvýkaček s Kačerem Donaldem, známky, později pak telefonní karty nebo hodinky Swatch… Byl jsem schopen propadnout sbírání čehokoliv a mám to do dneška,“ říká Jan Bejšovec.

Foto: Galerie Magnus Art

Bejšovec říká, že sbírá bez konceptu

Umění začal intenzivně sbírat přibližně ve dvaceti, dnes je tomu tak již přes čtyři dekády. Podotýká ale, že sbírá bez konceptu. Kupuje si jen věci, které se mu líbí a kterými se chce obklopovat. V jeho sbírce tak najdete jak díla z dvacátých či třicátých let dvacátého století od Václava Bartovského, Aloise Bílka, Věry Jičínské či Vojtěcha Tittelbacha, tak ty od současníků jako je Jaroslav Róna, Stanislav Diviš, Jaromír 99 nebo Petr Nikl. Zmíněné i mnohé další umělce navíc Bejšovec považuje za své přátele.

Velkou část děl má Jan Bejšovec přímo doma. „Můj byt má naplněnou každou zeď obrazy. Nechci říkat, že jsou vyskládané od podlahy, ale mám je vystavené v několika výškových vrstvách. Jsem fatalista, takže chci mít díla doma, ne v depozitáři. Mám to tak už desítky let a nikdy nepřemýšlím nad tím, že by měla být někde speciálně uložená. To, že mám sbírku doma, mi dodává pohodu toho, že jsem v prostředí, ve kterém chci být. Dívám se na věci, které se mi líbí, a strašně mě baví vymýšlet a hledat, co dalšího bych přidal,“ vysvětluje sběratel.

Hledáním nových kousků tráví Jan Bejšovec velkou část svého volného času a říká, že se nikdy o výběru umění s nikým neradil. Staví čistě na svém subjektivním názoru. O rady ho ale žádají jeho přátelé, kteří se ptají, co by si měli koupit nebo zda si dobře vybrali. Stejně jako to dělá ve svém případě, i jim říká, ať se řídí především tím, jestli jim dané dílo bude dělat radost – i kdyby to měl být jelen v říji na mýtině.

Na otázku, která díla má ze své sbírky nejraději, odpovídá, že má ke každému obdobný vztah. Vnímá ale, že k němu více promlouvá umění staršího data, případně tvůrců a tvůrkyň jeho či starší generace. „Tíhnu spíše tímto směrem. K mladým, současným umělcům strašně těžko nacházím cestu. Jsem staromilec, tak než abych dal 100 tisíc za plátno současného výtvarníka, raději si najdu něco z roku 1920,“ usmívá se.

Foto: Galerie Magnus Art

+2

K umění vede Jan Bejšovec i svého dnes jedenáctiletého syna Johana. Jeho pokojíček je prý plný děl od Zdeňka Buriana, Siegfrieda Herze, Krištofa Kintery, Josefa Lady či Karla Malicha. Prvním obrazem do synovy sbírky byly Dvě lokomotivy od Jaroslava Ronka. Bejšovec jej pořídil proto, že Johan ve třech letech miloval právě parní lokomotivy. Postupně se začaly nabalovat další obrazy, které často souvisely i s tím, jaké knížky zrovna otec synovi četl.

„Neodvážím se ale tvrdit, že by se syn zapojoval nějak výrazně do výběru děl. Ale když jsme šli na vernisáž Františka Skály s tím, že na ní vybereme obrázek, vybral si sám. S uměním žije, má ho v pokojíčku, chodíme s ním pravidelně na výstavy. Ale nemám představu toho, že po mně jednou sbírku převezme a bude ji uchovávat v tom stavu, v jakém je… Naopak to pro mě není vůbec realistické. Jestli se mu bude líbit pět šest věcí a bude k nim mít vztah, bude to fajn, ale netrvám na tom, že by celou sbírku převzal,“ dodává Bejšovec.

Součástí výstavy je tak nejen sbírka Jana Bejšovce, ale i jeho syna. Díky architektuře Sbírky dvou generací se do prostor Galerie Magnus podařilo přenést Johanův pokojíček, kde jsou k vidění jak dětské motivy ze známých večerníčků, tak o něco dospělejší počiny. Výstava je k vidění od 14. března až do poloviny léta.