Další úspěch pro českou animaci. Film Electra od Darji Kaščejevové vyhrál na festivalu v Torontu
Darja Kaščejevová má na kontě už studentského Oscara za krátkometrážní film Dcera. Její novinka využívá stop motion animaci.
Česká animace se opět prosadila ve světě. Krátkometrážní snímek Electra od režisérky Darji Kaščejevové, která má z minulosti na kontě také studentského Oscara a nominaci na cenu Akademie, uspěl na filmovém festivalu v Torontu (TIFF). Zvítězil zde v sekci krátkých filmů. Kaščejevová tak opět potvrdila svůj status jedné z nejzajímavějších domácích filmařek.
Sekce festivalu pojmenovaná Short Cuts letos obsahovala celkem 42 soutěžních titulů z více než desítky zemí včetně Kanady, Spojeného království, Spojených států, Francie nebo Švýcarska. Porota udělovala celkem tři ceny, přičemž Electra dostala tu hlavní – další dvě jsou určené nejlepšímu kanadskému filmu a nejlepšímu filmu ženské režisérky.
Sedmadvacetiminutový snímek, který Kaščejevová natočila v rámci studia na pražské FAMU, si bere inspiraci v Elektřině komplexu, konceptu z psychoanalýzy popisujícím milostnou náklonnost dcery k otci. Electra tak sleduje příběh mladé ženy, která se propadá do vlastních vzpomínek a snaží se porozumět komplikovanému vztahu se svými rodiči. Důležitými tématy jsou například traumatické vzpomínky, sexualita nebo vztah k vlastnímu tělu.
Ambiciózní námět se filmařka rozhodla spojit se složitým vizuálním zpracováním, které kombinuje loutky lidské velikosti ve stop motion (pookénkové) animaci s pixilací, tedy pookénkovou animací živých herců. Jelikož lidé nedokážou být po dlouhou dobu strnulí v jedné poloze, bylo nutné vymyslet, jak jim s tím pomoci. Jak popisuje web 3DVF, po prvotních experimentech s postrojem, v němž hlavní herečka omdlévala, se štáb dopracoval k systému opěrek, viditelném na videích z natáčení.
Ten ovšem nebylo možné použít zdaleka vždy, jako třeba na záběrech ve venkovních lokacích, kde herečka procházela tunelem. Místo klasické pixilace přišla řada na fingovanou, kdy se scéna natočila zpomaleně a následně asi pětinásobně zrychlila. Pohyby pak vypadaly mírně chaoticky, stejně jako u pookénkové animace. Výzvou byla také práce s loutkami v lidské velikosti – filmaři využili manekýny, hlavy s pohyblivou tváří ale museli vytvořit od nuly sami.