Patří mezi ústřední postavy české moderní filozofie. Zaměřuje se na hegelovské myšlení, ale také se svou disciplínu a pohled na svět snaží zviditelňovat i mimo akademické prostředí, ať už svými texty v médiích nebo podcastech. Tereza Matějčková si za to prý vysloužila od svých akademických kolegů i kritiku. Dál se ale vyjadřuje i k aktuálním otázkám a přidává jim nadhled, který se jinak v pěně dní tak trochu ztrácí.

Ačkoliv je ve veřejném prostoru známá jako filozofka, sama se tomu označení brání. „Říkat v jedné řadě Aristoteles a Matějčková je trochu blbé,“ směje se. Osobně tak preferuje spíš označení, že učí filozofii. Rozhodně však nejde o její jediný bod v životopisu – zamlada jí učaroval svět jezdectví, respektive parkuru, později se věnovala populární publikační činnosti – a nepřestává s ní ani při kariéře za zdmi univerzity.

Díky své předchozí kariéře se i dnes snaží činit své myšlenky přístupné. „Je pro mě důležité být srozumitelná. Jenže jít lidovou cestou je ale v akademické sféře urážka. Akademická filozofie se médií štítí,“ říká Tereza Matějčková v podcastu Čestmíra Strakatého, který si můžete pustit níže. Kolegy tak musela o svém přístupu k popularizaci nejdřív přesvědčovat. Své pohledy začala nabízet třeba v magazínu Echo24.

Přes vlastní zkušenost se dostala například k otázkám feminismu – a na tuto problematiku má možná až nečekaný náhled. Tvrdí, že už jen kvůli tomu, že je žena a intelektuálka, tak její okolí (včetně některých studentů) předpokládá, že bude ostře feministické názory zastávat. Jenže tak to není. I třeba směrem k prezidentským kandidátům, respektive kandidátce.

Aktuální stav debaty o feminismu jí připadá neutěšený. „Mám problém, když se kontrastují mocní muži a bezmocné ženy. (…) Část veřejnosti uhne k jednodušší cestě a jen se vykřikují hesla o tom, jak jsou ženy znevýhodněné. To často není pravda. Kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová poslední dobou říká teze o tom, že je na veřejnosti, tak dává prostor být na veřejnosti i těm ostatním ženám. Ale myslím si, že jsme jako společnost dál,“ rozvíjí svou myšlenku Matějčková.

„Nepotřebujeme nutně prezidentku, která by byla žena. Mladé ženy, ale i starší jsou dnes schopny si najít do veřejného prostoru cestu samy. Nikdy nebylo tak snadné do veřejného prostoru vstoupit jako dnes. Pro všechny,“ doplňuje.

Přestože sama dříve nebyla zvyklá politiku komentovat, cestu k této části své profesní dráhy si našla loni díky podcastu Českého rozhlasu Plus Čekání na prezidenta. Postupně si tak vytvořila i další neotřelé názory na současné politické dění. Například zmiňuje důležitost příběhu, se kterým do klání vstupují jednotliví kandidáti. Domnívá se, že přímá prezidentská volba vytvořila prostředí, v němž budou profitovat ti kandidáti, kteří nemají jasný příběh tak viditelný.

„V případě Andreje Babiše už není tak důležité, co říká, protože my jsme s ním příběh už prožili. A buď mu ho věříte, nebo ne. Nebo mu nevěříte a stejně ho podpoříte – a máte pro to jiné důvody,“ vysvětluje filozofka. V případě Nerudové ale kritizuje, že onen příběh v podstatě není vidět.

„Ve 43 letech si říká o nejvyšší pozici ve státě. Proč vlastně nechce pracovat, proč nejde cestou nějaké politické strany? Proč si vlastně ten příběh nevytváří? Opravdu si myslím, že prezidentská funkce by měla být vyústěním práce. (…) Myslím, že jí ta kandidatura vlastně nesluší,“ argumentuje proti bývalé rektorce. Tvrdí nicméně, že není na místě nálepkovat ji jako „prázdnou“, a říká, že narážky by na bývalou rektorku brzdila.

Matějčková v podcastu Čestmíra Strakatého, který je dostupný zde, ovšem rozebírá i témata dalece za hranicemi politického dění. Například to, které popsala i ve své nové knize, která je zároveň habilitačním spisem – a sice pojem rezignace. „V momentě, kdy na něco rezignujete, tak musíte paradoxně vynaložit obrovské úsilí, protože to znamená prokázat schopnost se zastavit v nějakém úspěchu. Říct si, že nebudu pokračovat a přesto ten úspěch nebanalizuji,“ uzavírá.