Český designér Petr Novague je ověnčen přibližně stovkou významných designových ocenění. Nejvíce se mezi nimi vyjímá šestnáct cen Red Dot, které každoročně uděluje Design centrum v německém Essenu. Toto ocenění je ve světě designu považováno za ekvivalent filmových Oscarů a je udělováno takovému designu, který má skutečný dopad a danou věc posouvá na zcela novou úroveň.

Petr Novague obdržel červené puntíky z Essenu například za modernizaci legendárního kola Favorit či přepracování konceptu dveří pro společnost Sapeli. Porotu však zaujal i jeho design tak obyčejných věcí, jako je kartáček na zuby či klíč.

Dnes čtyřicetiletý designér, který je mimochodem také ambasadorem značky Porsche, míří za svým sedmnáctým Red Dotem a bral by jich klidně i sto. Petr Novague však věští, že éra designérského řemesla, jež je výrobcům schopné přihrát miliardy, se pomalu ale jistě chýlí k výrazné proměně, kterou přinesou stále chytřejší jedničky a nuly.

Aktuálně máte šestnáct Red Dotů. Není to tak trochu bič, kdy cokoliv jiného než Red Dot už nevnímáte jako úspěch?
Vlastně to tak je. Moje matka na rodinných oslavách vždy dává k dobru, že jsem už na střední říkal, že chci mít v životě alespoň jeden Red Dot. Myslím, že za designérský život je reálné jich stovku získat, mnoha lidem se to ale zatím nepodařilo.

Znamená to tedy, že před sebou máte ještě spoustu práce. Je i z tohoto důvodu pro vás důležité, aby vaše činnost byla vždy o něčem trochu jiném?
Právě rozmanitost je vlastně to, co mě na mé práci baví asi úplně nejvíc, byť to jádro je vždy stejné. Je to jako u doktorů, ke kterým chodí pacienti s různými příběhy, ale jejich primárním úkolem je správně stanovit diagnózu. A já dělám totéž. Někdy ke mně přijde velká firma, někdy malá, jednou bohatá, jindy startup, jednou jde o produkt z kovu, jednou z plastu. Ta podstata je ovšem pořád stejná, vytvořit nový produkt.

Kolik produktů s vaším designem je dnes na trhu?
Jsou jich určitě desítky. Minimálně třicet výrobků je na trhu a dalších patnáct projektů se nikdy nezrealizovalo, protože se klient rozhodl, že na inovaci není trh připravený.

Jak často při navrhování narážíte na problém, že klient má už dopředu představu, jak má daná věc vypadat, a jen potřebuje, abyste se mu do jeho představy trefil a de facto ji odsouhlasil?
Klienti se dají rozdělit na několik typů. Jeden typ jsou ti, kteří vyrábějí a mají menší čísla prodaných kusů či marži, než by chtěli. U nich je to snadné v tom, že už něco mají a vy z toho vycházíte a přidáváte k tomu něco nového. Takový klient očekává, že přinesu něco, co tam doposud nebylo. A pak je druh klientů, kteří mají vizi, ale mimo ni nemají už nic dalšího. Někdy skutečně jen tu vizi.

Je pro vás coby designéra s určitým jménem těžké přijmout práci pro někoho, kdo nemá nic?
Třeba u Favoritu mě lákal příběh. Nicméně většinou to jsou určité sympatie. Jsou to lidé, kteří mají vizi a chtějí něco dělat. A takoví lidé jsou hrozně inspirativní.

Děláte pouze na jednom projektu, nebo si odbíháte k jiným zakázkám?
Spíš to druhé. Ono to je totiž velmi často prospěšné. Jeden projekt může něco přinést do toho druhého a naopak.

Jak dlouho na návrhu obvykle pracujete?
Jsem poměrně rychlý. Teď jsem například dělal letadlo a celé jsem ho navrhl během tří měsíců.

Čím to, že jste to zvládl rychle?
Zkušenosti, jak se rychle dostat k cíli. Kdyby za mnou tento klient přišel před dvaceti lety, tak to vůbec nezvládnu. Důležité je ale říci, že průměrné prototypování zabere tři měsíce, poté se ovšem minimálně rok čeká na to, než se daná věc dostane do série. Takže já na něčem pracuju intenzivně tři měsíce každý den, a když se to dostane mezi lidi, třeba až za rok a půl, design je jen součástí procesu tvorby sériového produktu.

Kromě zubního kartáčku máte na svém kontě například i přepracování klasického klíče do zámku, což jsou relativně obyčejné věci, které fungují i bez vylepšení. Je vůbec potřeba je zdokonalovat?
Já bych rád odpověděl, že není. Přiznám se, že u kartáčku, klíče, ale i u dveří jsem měl brutální krize, kam to posunout dál. A pak to může dopadnout i tak, že se to ke koncovému uživateli ani nedostane, protože si zadavatel uvědomí, že je třeba ještě na takovou inovaci moc brzo. Takže to může fungovat třeba jen jako demonstrace náskoku před konkurencí.

A jsou právě tyhle zdánlivě nevylepšitelné předměty to, na co jste dnes ze svého portfolia nejvíc pyšný?
Určitě. Jsem pyšný na dveře pro Sapeli, na komerční úspěch kartáčků, ale i design balení produktů je pro mě důležité téma. Třeba za designem balení kapří paštiky se skrývá velmi zajímavý obchodní úspěch. Takže čím jsou ty věci jednodušší, tím víc jsou pro mě hodnotné. Ale na druhou stranu jsem jedním z těch posledních, kteří uznávají jako hlavní téma tvarování.

O vás je známo, že jste velký automobilový fanda, a dokonce jste se stal ambasadorem Porsche. Co taková pozice obnáší?
Není to nijak konkrétně omezeno, spolupráce je založená na sympatiích. Oni mají v každé zemi někoho vybraného, o kom tu a tam napíšou, a tím ukazují skutečné lidi, kteří v Porsche jezdí. Protože lidi trochu přeceňují cenovku a myslí si, že Porsche je nedosažitelné, což není nutně pravda. Chceme společně motivovat k odvaze, auto může být kromě dopravního prostředku také odměna, nějaký milník, symbol. Připravil jsem také zajímavou přednášku o historii designu Porsche. Na všem se něco nového člověk může přiučit.

A naslouchá český zákazník? Je design vůbec něco, co ho zajímá?
Já vždy říkám, že design je podstatou každého výrobku. Výrobek bez designu neexistuje. Je ovšem otázkou, o jak moc drahé věci se bavíme. Designový kartáček, který je o deset korun dražší než klasický, si může dovolit v podstatě každý. Ale u podstatně dražších věcí už záleží, jestli jste cílová kategorie, a tam už je to diskutabilnější. Já bych řekl, že v naší zemi se to mění k lepšímu. Lidé chodí lépe oblečení, jsou stylovější, mají okolo sebe radši méně kvalitních věcí než více nekvalitních. Jenže stále se bavím o své sociální bublině. Lidí, kteří na to úplně kašlou a nemají doma třeba ani jeden obraz, je pořád ohromné množství. A ti často ani netuší, co to design je.

A jak je to u firem? Jaký je jejich přístup k designu?
Tady si je nutné uvědomit, že v Česku jsou jen tři procenta firem, které umí vyrobit vlastní výrobek a které design potřebují. Ostatní jen dělají jako otroci pro někoho druhého.

A může kvalitní design těm třem procentům pomoci k vyšším ziskům?
Zcela určitě. Mým klientům vydělaly výrobky s mým designem odhadem řádově miliardy, zatímco za celou dobu u mě klienti utratili řádově méně. Ti, kdo umí výrobek vyrobit, mají už takhle marži ve stovkách procent, a pokud jejich výrobek má design, kvůli kterému jej lidé chtějí, mají vyhráno. A takových výrobků je velké množství. Na Mercedes třídy G se čeká roky a zákazníkům je vlastně jedno, na kolik je vyjde.

Zlatou érou českého designu byla určitě první polovina minulého století, především období první republiky. Proč přestal – především podnikům – design dávat smysl?
Kvůli komunismu, ničemu jinému. Během první republiky se věnovala všem výrobkům maximální péče. Tehdy by nikoho nenapadlo něco odfláknout. Ale přišel komunismus, který zavedl to, že se budou mít všichni stejně, a tím se na tento přístup zapomnělo.

Jaký design si tedy žádají dvacátá léta 21. století?
Dochází k ještě většímu zjednodušování a především se výrobky stávají chytrými. Přichází internet věcí a posouvá se pojem funkce a ergonomie. Například u aut přestává jít o jízdní vlastnosti a přichází infotainment jako klíčové téma. Všimněte si, jak se změnilo používání telefonu, jak se změnila ergonomie psaní zpráv, telefon držíme místo v jedné v obou rukách, přestává se dotýkat ucha, lidé se do něj dívají a mluví jako do vysílačky… Tohle všechno se nutně odráží v estetice výrobků.

Je následování těchto trendů pro vás i určitou strategií, jak získávat Red Doty? Je to cesta, jak oslovit porotu takové soutěže?
Zcela určitě. Porota je sice každý rok jiná, ale vždy sleduje estetické kvality a hodnotu výrobku. Do soutěže se přihlásí mraky návrhů, Red Dot ovšem získává jen jedno procento. A určitě to není nějaký západní vkus, protože většina oceněných výrobců dnes pochází z Asie.

Co všechno je nutné splnit pro to, aby se člověk do takové soutěže vůbec dostal?
To je hrozně jednoduché. Prostě jen zaplatíte přihlášku a pošlete jim daný výrobek. Popíšete, čím je zajímavý, a už jen čekáte. Oni to vyhodnocují asi tři měsíce, protože mají haly narvané výrobky a každému z nich se musí věnovat.

Na kolik vychází přihláška?
Asi deset tisíc korun.

Když se podaří produktu Red Dot získat, jaké dveře se mu tím otevírají?
Určitě se otevírají dveře k jednodušší komunikaci s klientem. Ta firma najednou nemusí vysvětlovat, že jejich design je dobrý. Prostě jen řeknou „máme Red Dot“ a to stačí.

Jaké dveře to naopak otevírá designérovi?
Já nechci mluvit za ostatní designéry. Mně to pomáhá být srozumitelný. Ke mně třeba nikdo z klientů nechodí přes web. Ví o mně jen díky Red Dotům a často už ani nechtějí vidět moji práci, takže nemusím ukazovat portfolio. Respektují názory mezinárodní komise.

Může ještě nějaké dveře otevřít další Red Dot? Nebo je to teď spíš o utvrzování pozice?
Je to určitá obhajoba kompetence a potvrzení, že úspěch není náhoda. Sportovci také chtějí vyhrávat medaile, dokud to jen jde. Já toho také v jednom momentě nechám a budu mít za čím se ohlédnout. Red Doty si spočítám a řeknu si, že to nebylo špatné.

Máte stanovenou metu, s jejímž dosažením by tohle počítání mohlo přijít?
Mým hlavním cílem je vychovat dobře děti a s tím souvisí i snaha pokusit se ovlivnit víc věcí ve veřejném dění.

Takže vaše mety nesouvisí ani tak s kariérou, jako s celospolečenskými problémy?
Přesně tak. Zatím nemám nic konkrétního na mysli, ale nějak v hloubi duše cítím, že to bude časem náplní mého života. Výsledky toho, kam se naše společnost od revoluce posunula, jsou zatím spíše k pláči.

A o takové změny chcete usilovat skrze design?
To nevím. Já jsem pro Forbes dělal přepracovaný design české vlajky, která má své historické problémy a porušuje dohodu s našimi slovenskými sousedy. Design té mojí varianty jsem udělal tak, aby dohodu dodržela, ale přitom navazovala na československou vlajku. A když ten článek vyšel, bylo vidět, jak se lidé podobných změn strašně bojí. A teď si představte, že začnete měnit třeba školství. Věřím ale v mladou generaci, která nebude zbabělá.

Dobře, ale skrze design lze ovlivnit řadu věcí. Třeba přístup k udržitelnosti.
Ta mě zajímá extrémně, jen jsem na zneužívání toho pojmu v poslední době trochu alergický. Udržitelnost nezměříme. Spousta lidí dnes pije skleněnými brčky z kelímků z lisovaného odpadu, jenže pak dělají věci, kterými tuhle filozofii naprosto popírají. Třeba si objednají něco z Wishe nebo si jen tak zaletí na výlet do Londýna. Spousta výrobců dnes sází na ekologičtější materiály, ale ty jsou jen zlomkem z toho celého problému. Když tenhle zlomek vyřešíme, stejně nikdo nic nepozná. Je třeba se zaměřit na velké problémy a postupovat k malým, ne naopak, jak je tomu nyní.

Otázka na závěr. Co bude s vaším jménem, až jednou nebudete? Chcete, aby bylo dál synonymem kvalitního designu, nebo zanikne jako značky Bertone či Pininfarina po smrti svých zakladatelů?
Mým cílem je přinášet kvalitu do světa, který znám. O budoucnosti mám určitou představu, všechno ukazuje na nadvládu velkých korporací a snahu lidi přesvědčit, aby práci vyměnili za volný čas. Roli designérů nahradí z velké části umělá inteligence, ale pokud se bude vše vyvíjet tak pomalu jako dosud, tak myslím, že můžeme být klidní. Jako nesplnitelná vize může třeba působit čtyřproudová dálnice z Prahy do Ostravy.