Elmo, červená chlupatá postavička z amerického pořadu pro děti Sezame Street, rozpoutala velkou debatu na sociální síti X (dříve Twitter), když se koncem ledna zeptala, jak se všichni mají. Dostalo se jí přes dvacet tisíc odpovědí, které mimo jiné ukazují, jak na tom aktuálně svět s psychickým zdravím je. Ne moc dobře. Do debaty dokonce vstoupil i americký prezident Joe Biden, který v reakci na Elmův tweet vybídl všechny, kterým není dobře, aby se nebáli říct si o pomoc. „Pokud nám vše přerůstá přes hlavu, dopadá to pak na naše děti,“ vysvětluje v rozhovoru pro CzechCrunch psycholog Jan Kulhánek, co nejvíc ovlivňuje rozpoložení dětí.

Může to být překvapující, ale v pozadí současného špatného psychického stavu nejen Američanů stojí pořád ještě covid jako rozbuška, která odstartovala ekonomické těžkosti, a na ně pak navázala válka na Ukrajině. „Dospělí velmi špatně snášeli nastalou situaci, tu nejistotu. A to byl covid taková první vlna, následovaná ekonomickou krizí a válkou na Ukrajině,“ říká psycholog.

Jan Kulhánek vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a pracoval jako psycholog například na Dětské psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Motol. V současnosti má vlastní soukromou praxi v Praze.

V interview mluví o tom, jak jsou na tom aktuálně s psychickými silami české děti. Loni na podzim totiž vyšel průzkum, podle kterého každé třetí dítě zažívá pocity úzkosti. A ke Kulhánkovi do ordinace často chodí právě teenageři. I proto nemá rád označení „snowflakes“ a část viny za to, jak se teď děti cítí, dává dospělým. Zároveň ale není úplně přísný, co se týká hraní her nebo života na sociálních sítích.

V loňském roce jste do médií napsal komentář, že „Dětem není dobře“, tehdy to souviselo s následky po covidových opatřeních, ale také třeba s válkou na Ukrajině. Platí to ještě? Pořád ještě dětem není dobře?
Platí. Hlavní myšlenka textu ale byla, že dětem není dobře, protože není dobře nám dospělým. Byly to právě děti, kdo dostal v covidu hodně zabrat. Covidové lockdowny je odstřihly od vrstevníků, od kroužků. Pokud nějaké dítě kroužky hodně žilo nebo například dělalo vrcholově sport, najednou o to vše přišlo. Na řadu měsíců byly děti izolované. A také ta situace hodně poškodila děti, kterým se sesypali rodiče, ať to bylo kvůli covidu, že například přišli o práci, nebo jim někdo umřel. Dospělí velmi špatně snášeli nastalou situaci, tu nejistotu. A to byl covid taková první vlna, následovaná ekonomickou krizí a válkou na Ukrajině.

Válka je tu pořád a ta nejistota trvá. Někdo to snáší lépe, někdo hůře. Dospělí, kteří to snáší hůř a mají nějaké své těžkosti, tak pokud žijí s dětmi každodenní život, děti to samozřejmě vnímají. A pokud my dospělí s nimi, adekvátně jejich věku, nesdílíme, co se děje, a jsme pro ně nesrozumitelní, oni vidí jen emoce a je to pro ně obrovská zátěž. V covidu jsme doma mluvili o tom, jestli budeme mít z čeho zaplatit elektřinu. Teď řešíme, že máme za rohem válku a potencionální jaderný konflikt.

Pokud nám vše přerůstá přes hlavu, dopadá to pak na naše děti. Často se mluvilo a mluví o tom, že děti teď vyhledávají víc odbornou pomoc, víc se sebepoškozují a že za to můžou lockdowny. Vůči tomu jsem se potřeboval vymezit. Tahle teze je takové shazování odpovědnosti nás dospělých. My se spolupodílíme na tom, jak dětem je, a je moc lehké shodit to na nějakou událost, která už proběhla.

Takže problémy dětí přetrvávají, protože dospělí jsou pořád z aktuální situace nervózní?
Dá se to tak říct. Každý z nás je na něco citlivý a pro některé z nás byl covid opravdu tragedie. A nejen to, třeba i ekonomický propad, který po něm následoval. Potkával jsem lidi, kterým během čtrnácti dnů zemřeli oba rodiče a pak se jim ještě sesypal byznys, na kterém pracovali dvacet let. Během měsíce ztratili mnoho z toho, na co byli zvyklí, co brali jako samozřejmost a s čím počítali. A s tím není lehké se vyrovnat. Popisovaný případ byl tedy výjimečný extrém, ale těch příběhů bylo víc.

Dost mne to poučilo, že nemohu podle vlastní zkušenosti posuzovat, jak to mají ostatní. U covidu, ekonomické krize a nakonec i u té války. I když na tu, jak už trvá dlouho, si postupně zvykáme. Okoráváme. Každopádně příběhy lidí, kteří za mnou chodí, jsou hodně odlišné. A protože já jsem to snášel relativně dobře, ještě to neznamená, že by ostatní měli taky.

Elmo is just checking in! How is everybody doing?

— Elmo (@elmo) January 29, 2024

O generaci současných teenagerů se mluví jako o „snowflakes“, což má znamenat, že jsou velmi psychicky labilní a málo toho vydrží. Jak to vnímáte vy?
Já termín „sněhové vločky“ nemám rád. To, že děti dnes potřebují víc pomoc psychologů, není jejich chyba. Ony ji potřebovaly vždy, jenom společnost nebyla zvyklá služby psychologů využívat, lidé se styděli a tak podobně. Teď chodí děti s rodiči nebo mladí dospělí víc k odborníkům, protože už je to ve společnosti bráno za normální a zároveň to bohužel budí dojem, že jsou všichni mladí v háji.

Takže tu pomoc potřebovaly děti vždy, jenom se to neřešilo?
Souhlasím, ale částečně. Je totiž fakt, že psychické problémy dětí poslední dobou opravdu narostly. Učitelé ve školách mi třeba říkají, že teď poměrně narostl fenomén poškozování se. Skoro v každé třídě se někdo takový objeví. Souvisí to s problémy, o kterých jsme mluvili na začátku rozhovoru.

Měli bychom se spíš ptát, jestli je fér děti označovat za křehké a přecitlivělé, protože pak už jsme jen krok od toho říct o nich, že jsou rozmazlení. Taky je otázka, co jim my dospělí vytváříme za svět, že se v něm děti necítí dobře. Jak se k nim chováme a vnímáme jejich starosti. Jak moc musí být jejich starosti alarmující, abychom si jich všimli a začali reagovat.

Myslíte si, že rodiče se dřív dětem věnovali víc?
No, teď je taková zvláštní doba, kdy posledních dvacet let už jsou děti daleko víc centrem zájmu rodiny. Když se řeší stěhování, řeší se hlavně školy pro děti. Když se řeší, kam na dovolenou, tak se ptáme dětí, kam by chtěly. Dříve se děti mnohem víc přizpůsobovaly podmínkám, rodičům a jejich práci.

Zároveň ale děti často utíkají do světa sociálních sítí a počítačových her. Takže nevím, jestli toho přímého kontaktu, kdy si rodiče s dětmi povídali, bylo víc. Ale myslím si, že když už ty děti něco potřebovaly, tak jsme my dospělí byli víc k dispozici. V současnosti jsme ale v krizích zahlceni svými starostmi a ty dopadají nepřímo i na děti. Dospělí pak často nemají kapacitu řešit ještě starosti dětí. A děti sice nekoukají na zprávy, ale tyhle informace prosáknou i na YouTube a sociální sítě. Není to tedy jednoznačně, že dříve jsme se dětem věnovali skvěle a teď se o ně nestaráme. Ale je to, jak já často opakuji, že dětem nejvíce pomůžeme, když se budeme víc starat i o sebe. O svojí duševní rovnováhu.

Nahrál jste mi na další otázku a to jsou sociální sítě. Má jejich používání pro děti nějaká pozitiva?
Sociální sítě jsou dobrý sluha a zlý pán. Pokud to mají děti jako jeden z komunikačních nebo sebereprezentujících nástrojů, myslím si, že to neškodí. Řeší se deset let, jak moc škodí, před tím se takhle řešily počítačové hry. Odpověď je na obojí stejná. Pokud je to jedna z mnoha aktivit, která má relativně malou časovou dotaci, pak je to v pořádku. Děti musí mít zároveň i jiné zdroje, které jim přinášejí emoce, zážitky a radost. Problém je, pokud tyhle věci nahrazují reálné vztahy.

A je dobré mít na paměti, že původně byly sociální sítě vytvořené pro dospělé, kteří už jsou „zasíťovaní“, mají vytvořené vztahy v reálném životě, v online světě je maximálně obnoví nebo do nich přidají někoho nového. Ale netvoří to pro ně vztahový základ. Dnešní děti, pokud jsou na sociálních sítích hodně dlouho, mohou mít pocit jakési blízkosti ve virtuálních vztazích, které ale mají svoje velké limity. Virtuální vztahy se totiž rychle vyčerpají a dítě se propadne do osamělosti a prázdnoty. Problém je v tom, že generace Alfa, což jsou děti narozené po roce 2010, už na sítích vyrostla. Oni vám řeknou, že nerozlišují, jestli je kamarád virtuální, nebo z masa a kostí.

Lze být na sociálních sítích závislý?
Ano. Závislý může být člověk prakticky na čemkoliv. Pokud nemá vybudovanou svojí identitu a nemá nějaké základní sebevědomí, může být závislý na pozornosti, které se mu na sítích dostane. Řekl bych, že v dospívání je přirozená potřeba velké pozornosti. Oni si tím nakonec teenageři i testují vztahy s dospělými – jestli když nebudou dělat to, co po nich rodiče chtějí, je budou i pak mít rádi. Potřeba přijetí je u teenagerů velká a sociální sítě jsou jedním z nástrojů, jak si pocit přijetí pořídit.

Další problém i u dospělých je, že algoritmus vám nabídne obsah, který chcete vidět. Uzavřete se ve své informační bublině. Pokud v tom někdo rovnou i vyroste, může pak mít jako dospělý velký problém vnímat, že existují lidé, kteří mohou mít jiný názor. Dokonce jsem teď zaregistroval i trend u starších teenagerů, kdy si svoje sociální sítě ruší. Už je to nebaví, jsou tím přehlcení.

Wow! Elmo is glad he asked! Elmo learned that it is important to ask a friend how they are doing. Elmo will check in again soon, friends! Elmo loves you.❤️ #EmotionalWellBeing pic.twitter.com/jhn2LNKfHf

— Elmo (@elmo) January 30, 2024

Jednu dobu se mluvilo o tom, že Instagram a trend dokonalých upravených fotek podporuje poruchy příjmu potravy, setkáváte se s tím i u téhle generace?
Ano, pořád. Ty fotky to samy o sobě podporují. Jsou nerealistické, používají se k jejich úpravám různé filtry a s nástupem fotek tvořených umělou inteligencí to bude ještě horší. Může to vést k porovnávání se s druhými a závěrům, že můj život je horší než těch ostatních. I když se mluví a píše o tom, že na Instagramu lidi nezobrazují svůj reálný život, pokud tam trávíte dlouhé hodiny, zapomenete na to a ztratíte odstup.

Ještě bych se vrátila k počítačovým hrám. Funguje to s nimi tedy stejně a pokud to není jediná náplň času dětí, jsou neškodné? Mluvilo se o tom, že podporují agresivitu…
Že by podporovaly agresivitu, se nepotvrdilo. To by znamenalo, že každý, kdo dělá nějaký bojový sport, podporuje agresivitu. Sportovci vám řeknou, že se při tom naopak učí agresivitu buď ovládnout, nebo vybít. S počítačovými hrami je to stejné. Je ale fakt, že pokud děti hrají víc hodin denně, zatěžují jednostranně jen hlavu. A nedělají místo toho jiné věci, které by je měly všestranně rozvíjet.

Můžou pak mít například problémy se spaním. Když chodíte do školy nevyspalí a už se těšíte, až zas zasednete ke hře, s největší pravděpodobností začnete dostávat z nepozornosti špatné známky. Doma pak jste následně kritizovaní za to, že jste pořád jen na počítači. Reálný svět začne být vlastně nepříjemný. Tím spíš se obrátíte ke hrám. Problém také je, že při hraní akčních her vyplavíte adrenalin, který by se normálně, třeba při sportu, pohybem zas odplavil. Když ale sedíte u počítače, nemá jak se odplavit. To pak způsobuje pocity napětí, podrážděnosti, úzkosti a podobně.

Takže pohyb není důležitý jen k tomu, aby děti netloustly, ale i kvůli psychice.
Určitě. Psychika hodně souvisí s tím, jak se cítíme ve svém vlastním těle. Když se hýbe tělo, tak se hýbe i psychika. Spousta lidí, když potřebuje něco vymyslet nebo posunout, jde na procházku. Když sedíte doma na židli, můžete se různě zacyklit v myšlenkových kruzích. Pohyb je důležitý pro všechny.