„Idiot. Idiot!“ vykřikuje Srílančan na prázdnou ulici. Mluví o kardiologovi s koronavirem, který přiletěl do země před pár týdny z Itálie a vesele si ordinoval, dokud ho úřady nenašly a nezatrhly mu to. „Kardiolog!“ zdůrazňuje ještě a jeho slova rezonují kompletně prázdnou ulicí. Je druhá polovina března a země, které nejsou dopravně a digitálně těsně napojené na náš svět, zavádějí opatření v rámci svých možností. Zákazy pohybu a nákupů jsou kompletní – online varianty nejsou. Teď je ten čas, kdy se k nim má přiblížit pandemie koronaviru.

Jediný prostředek, který k omezování nemoci mají, jsou přitom snahy udržet své obyvatele doma. Nenápadně se ploužíme ulicí. Úplně prázdnou. Jindy tudy projdou davy lidí, jde o jednu z nejdůležitějších turistických destinací, tak jako v evropských centrech měst. I když to taky musí vypadat dost zvláštně – jsme přeci jen uprostřed srílanské vrchoviny, tedy džungle, kde je obvykle jediným cílem pořádně propotit tričko výstupy na okolní kopce a udělat si tam selfíčko.

Dneska ne. Dneska je zakázané i vylézt na tu ulici. Jenže my nemáme co jíst a místní nám tak dovolili návštěvu restaurace, speciálně otevřené pro nás. Jak jsme uvnitř, majitel zatahuje závěsy. Na cestě tam i zpět ulice patří jen potulným psům a nám. Projíždějící policii to očividně nevadí.

Karanténa je tu povinná pro všechny, oficiálně je přitom v zemi asi 70 nakažených. Kdo si nestihl nakoupit, má smůlu. Dovážkové služby tu nečekejte. Získáváme díky tomu zaručeně domácí jídlo a vhled do života místních. A spoustu informací, které nám připadají jako z jiného světa: kdo vyjde na ulici, může skončit ve vězení. Těžko soudit, jestli je to horší, nebo lepší trest než v Indii, kde policie dlouhými klacky bije procházející či projíždějící, dokud neutečou.

Naštěstí, místní nám jsou ochotni sdělit všechny důležité rady, které zaručeně fungují. Nemáme jíst zmrzlinu a jet k moři je dobrý plán, protože slaná voda rozhodně dezinfikuje. A máme se vyhýbat lidem, upozorňuje ještě místní, když kolem zas projíždí policie a on si na obličej – zřetelně jen kvůli strážníkům – nasazuje plastovou roušku, která je určena na ochranu před prachem třeba na stavbách. Pak ji zase sundavá.

„A co ve vaší zemi?“ ptá se. To slovo už se ani neříká. „Tisíc lidí,“ odpovídám. Zvedá obočí, zdá se mu to dost.

Následující den je od rána všechno jinak. Je naplánované šestihodinové okno v karanténě a každý si po tu dobu může dělat, co chce. Lidi se tělo na tělo začínají srocovat v obchodech a turisté využívají šanci k přesunům. Různé osoby se vynořily odnikud a pobíhají sem a tam jako mravenci. Domluvili jsme si odvoz do jiné provincie, přiblížíme se k letišti, do tepla a k doporučenému moři.

Loučíme se s poskytovatelem ubytování a ještě mu slibujeme, že určitě napíšeme dobré hodnocení na internet. Pokoj k pronájmu má nový a v konkurenci je těžké obstát. Kýveme (a plníme), polykám však své pochybnosti, že ho ještě letos někomu vůbec bude moct pronajmout.

Cesta zabere celou polovinu z přiřazené volnosti a potkáváme na ní víc opic i pávů než aut. Nakonec se nám daří úspěšně se dostat do pobřežního města a ještě stihnout nakoupit celkem normální zboží. V obchodě je prakticky tělo na tělo, jak jinak. Ještě půl hodiny po dalším začátku zákazu vycházení se ne příliš ochotně – a rozhodně ne sami – šouráme zpátky do hotelu. Jsme v areálu, který obvykle živí skupinové lekce jógy či surfování přes den a popíjení po večerech.

Teď se všechno přesouvá do online prostoru. Až na to popíjení. Se zákazy vláda zatrhla také prodej alkoholu a v místě, jako je tohle, zřejmě došel během první části karantény.

Turistů je tu jen pár a většina hovorů se točí kolem rušení letů. Ti okolo dvaceti let na to už prý nemají. Poté, co jim letecká společnost hned několikrát po sobě zrušila zamluvený let, rozhodli se k čekání. S tím, že už nechtějí zažít zklamání. Tahle stránka mileniálů je trochu překvapivá.

Další poukazují na tenčení finančního polštáře. Když letecká společnost zruší linku, dotčený má nárok na další let – někdy v budoucnu – zdarma. Jenže do té doby musí platit každý další, který si chce zarezervovat. Jsou lidé, kteří v těchto virtuálních leteckých poukázkách už mají desítky tisíc a další peníze riskovat nechtějí. Hodlají tu počkat, než se krize po celém světě přežene.

Sledování letů je vůbec adrenalinová záležitost. Důkladným pozorováním zjišťujeme, že ten náš zaručeně zruší. Dobrá zpráva je, že máme snad jedinou leteckou společnost, která kompletně nenechala stroje na zemi. Volíme linku o dva dny dřív proti původnímu plánu. Cesta je to delší, zato dražší.

Že bychom se my nebo kdokoliv jiný domluvili s leteckou společností naživo, tedy vzdáleně přes internet či telefon, není vůbec realizovatelné. Zaměstnanci mají zřejmě svých starostí dost. Konkrétně na Srí Lanku cizinci už nesmějí přilétat víc než dva týdny, takže letadla se sem dostávají úplně prázdná a plní se jen na cestu pryč. Přemýšlíme, jak dlouho to pro firmu ještě bude výhodné, než veškeré lety vzdá.

Je to asi 30 strojů denně, které se v zemi otočí. To je tisíc turistů, jež tu každý den zmizí. Na webových stránkách má země počítadlo a teď je počet návštěvníků asi na 22 tisících, číslo se snižuje prakticky před očima. Stejně jako naděje místních na výdělek teď i v dlouhých budoucích měsících. Sezóna tu přitom měla teprve začínat.

***

Další okno v karanténě je naplánované po třech dnech. Už se nedá přesouvat mezi provinciemi, ale proplétat se mezi lidmi v obchodě, hromadně vybírat z bankomatu nebo přemísťovat se do jiných hotelů můžeme. Přesouváme se tedy alespoň o pár minut blíž letišti, do hotelu, který doporučuje jedna z účastnic skupiny „Češi na Srí Lance“, jak zní název na Facebooku.

Tady jako by se dokázal zastavit čas. Většina obyvatel tu taky žije ve zvláštním časovém vakuu. Už jsou tu týdny a svět tu ve skutečnosti vypadá daleko víc v pořádku než kde jinde. Lidi už omrzelo hlídat své lety, sledovat sociální sítě i zprávy. A tak se přesunuli ke kartám a šachům.

Zhruba 50letá dvojice Britů v hotelu začíná 18. den pobytu. On s vrozenou srdeční chorobou, a tedy většinu času na pokoji, ona s praktickým myšlením, co bude, až se jednou dostanou domů. Jako obvykle, hned několik letů jim zrušili, takže už prý ani nedává vědět domů, že by za týden mohli letět znovu. Ale připravuje se.

„Někdy si odmotám kus toaleťáku a schovám si ho do kufru,“ hlásí s úsměvem, ale naprosto uvážlivě. Začali cestovat před osmi měsíci. „Vůbec netuším, co vlastně máme za zásoby doma,“ popisuje.

***

Vláda tu zakazuje převoz zboží. Jeden z mála pohybů, který byl doteď povolený, byl prý zneužívaný taky k prodeji. Ještě o pár dní později zastupitelé státu s překvapením zjišťují, že mezery v karanténě lidi využívají ke srocování, a diví se proč. Oficiální čísla se přesto zastavují, nebo rostou jen minimálně.

Ambasáda nám nabízí repatriační let za 400 až 600 eur (11 až 16 tisíc korun) na osobu. Zatím jen plánuje, ale měl by být ze Srí Lanky přes Dillí až do Curychu, pak prý je ještě teoreticky možný návazný spoj do Vídně nebo Berlína. Každopádně doporučuje, ať si pro nás někdo do těchto měst přijede. Netušíme, jak by se to mohlo při zavřených hranicích celé uskutečnit. Vyřizujeme potřebné dokumenty pro to, abychom se vůbec přesunuli z místního hotelu na zdejší letiště, a s díky odmítáme. Dokumenty vyřizujeme pak ještě dvakrát, protože se ztratily v online světě.

Když o dva dny později definitivně odjíždíme na letiště, jako bychom zároveň zavírali tamní hotel. Po nás zůstávají už jen čtyři hosté, kteří čekají na svůj let. Někteří nevědí, jak dlouho to bude trvat. Provozní hotelu jim slíbil, že můžou zůstat, nové hosty však už nepřijímá.

Zatímco obyčejně na Srí Lanku přijíždí kolem 200 tisíc lidí každý měsíc, teď jich tu je dohromady ani ne 16 tisíc. Počítadlo už se zpomaluje, tisíce tu zůstanou, aby krizi přečkaly. „Náš“ hotel tenhle čas prý využije k opravám. Jak dlouho však bude trvat, než se noví hosté ubytují, nikdo neví.

Na letišti v hlavním městě země se ještě můžeme vydezinfikovat a než nás pustí do budovy, měří nám teplotu. Velmi zevrubně se dezinfikuje taky náš řidič, procedura vypadá trochu jako osobní automyčka.

***

A pak už konec opatření. V Praze je úplný klid. Lidé z našeho letadla jsou na celém letišti jediní. Přes celosvětová doporučení s nikým se nestýkat se loučíme se dvěma dívkami z Brna, které nasednou na autobus, pak na vlak a pak ještě nejspíš na další autobus, aby se dostaly domů.

Jedna z nich hlásí, že už jí jako kosmetičku řada jejích klientek prosí, jestli by je tajně nemohla přijmout a ošetřit. Nemá v plánu to udělat.

Letiště je nejnázornější ukázkou toho, jak se svět zpomalil. Naše letadlo dosedá jako jedna z posledních pravidelných linek. O dva dny později s lidmi už žádná taková nepřiletí.