Je to takový malý uliční ráj, kde jsou si všichni rovni. Veřejné prostranství, kde vedle sebe fungují chodci, cyklisté, auta i městská hromadná doprava, aniž by existoval obrubník chodníku či cyklostezka. Způsob uspořádání dopravy s názvem sdílená zóna funguje už dlouho v zahraničí a od ledna by se měl dostat i do Česka.

Sdílená zóna označuje místo ve městě, kde není vyloučen žádný způsob pozemní dopravy. To znamená, že všichni, kdo dané místo nějak využívají, jsou si v zásadě rovni. Tomu také podřizují, jak se chovají. Nový pojem v české legislativě už povolili poslanci, senátoři i prezident v novele zákona o silničním provozu, která řešila například také změnu bodového systému. Ta bude platit od Nového roku.

V zásadě se dá říct, že ve sdílené zóně není žádný způsob dopravy vyloučen. Je to podobné, jako kdyby se běžná ulice zkombinovala s pěší nebo obytnou zónou. Zatímco chodci mohou využívat celý prostor, řidiči stavebně oddělenou část. To ale neznamená, že by v místě byly chodníky a silnice. Prostor je možné oddělit například květináči nebo jiným městským mobiliářem. Auta pak mohou jet maximálně dvacet kilometrů v hodině. „Je výhodná pro ty, kdo chtějí, aby tam, kde je to možné, ulice plnily rozmanité funkce. Tedy nebyly jen silnicí pro auta či parkovišti, nebo naopak jen pěší zónou,“ vysvětluje mluvčí ministerstva dopravy František Jemelka.

Ten dodává, že pravidlo je vlastně velmi jednoduché. Má tři body: Buď ohleduplný, Předvídej a buď předvídatelný a poslední Respektuj zákony fyziky a dej přednost většímu či těžšímu, tedy tramvaji. Právě tramvaj je jedinou výjimkou rovnoprávného postavení v zóně, stejně to funguje i v zahraničí. Je to podobně jako na přechodu – člověk na něm má přednost, což ale neplatí v případě, kdy jede tramvaj. Obecně si lze takový prostor představit jako pražské náměstí Republiky, které je momentálně k tomuto systému asi nejblíž, byť do určité části v současnosti nemohou auta.

Příklad vytvoření sdílené zóny v novozélandském Aucklandu:

Nový typ dopravního uspořádání plní funkci nejen dopravní, ale také odpočinkovou a obchodní. „Sdílená zóna znamená zklidnění dopravy, vzájemnou ohleduplnost a snížení rychlostního rozdílu mezi jednotlivými uživateli prostoru. Chodci, cyklisté i vozidla se prostorem pohybují na bázi takzvaného produktivního chaosu, což může na první pohled vypadat poněkud neorganizovaně, nicméně řada odborných studií konstatuje, že tento princip reálně přináší vyšší bezpečnost a zásadně snižuje počet dopravních nehod s vážnými následky. Zkušenosti z konkrétních realizací to potvrzují,“ popisuje spoluautor návrhu sdílených zón Vojtěch Novotný, který působí na Fakultě dopravní ČVUT a má také firmu poskytující konzultace ohledně mobility.

Podle něj má takový prostor řadu dalších výhod. Zaprvé podporuje chůzi a jízdu na kole, takže udržitelné způsoby dopravy s přímým pozitivním dopadem na lidské zdraví. Navíc snižuje rychlost vozidel, a tedy i hluk a vibrace z dopravy. Ve sdílené zóně je také častěji zeleň, která čistí vzduch a pomáhá s tepelným ostrovem ve městě, protože vytváří příjemné klima. Suma sumárum sdílená zóna má pozitivní vliv na kvalitu života obyvatel dané lokality.

To pak vede i ke zmíněným benefitům pro obchod. „Díky vyšší kvalitě veřejných prostranství, kdy ulice jsou hezčí, chodci a návštěvníci se v nich dobře cítí a rádi se zde zdržují, se v těchto místech více daří lokální ekonomice, kdy jsou tržby restaurací, kaváren a obchodů obvykle vyšší než před zavedením sdílené zóny,“ dodává dopravní expert s tím, že to s sebou často přináší i vyšší zhodnocení nemovitostí. Jednoduše proto, že bydlení v atraktivních lokalitách s dobrou veřejnou vybaveností obvykle bývá dražší.

Začátek i konec sdílené zóny bude označovat značka. Tou se ministerstvo dopravy inspirovalo v sousedním Rakousku. Připomíná značení obytné zóny, jen jsou na ní vyobrazená vozidla, cyklisté a chodci. Maximální rychlost je zvýrazněná. Na konci zóny je pak stejná značka přeškrtnutá.

Právě na značkách bude záležet i to, jestli takzvaná sdílená zóna bude platit od 1. ledna stejně jako celý zákon o silničním provozu. K příslušným značkám se totiž nyní řeší vyhláška. „Je v připomínkovém řízení a věříme, že i ona bude platit od ledna 2024,“ uvádí Jemelka.

To ale neznamená, že lze hned prvního ledna vybrat nějaké místo, dát tam značky a je hotovo. „Aby byl účel splněn, je potřeba, aby byl prostor již ve stavební fázi připravován na novou funkci,“ říká mluvčí ministerstva. Novotný k tomu dodává, že sdílená zóna by měla projít celistvou stavební úpravou ulice nebo veřejného prostranství. Základem je jedna výšková úroveň, kvalitní povrchy, umístění zeleně a městský mobiliář, dobré je také minimalizovat dopravní značení. Při navrhování sdílené zóny je také v ideálním případě vhodná spolupráce dopravních inženýrů a architektů.

Rozhodnou města a obce

To, která ulice nebo náměstí se do sdílené zóny dostane, by měly navrhnout samy obce nebo města. Pro ně by měl vzniknout manuál. Nové opatření samozřejmě neznamená, že by se do sdílené zóny dostaly všechny ulice. Typicky se jedná o náměstí a návsi, významné městské třídy nebo ulice s aktivním parterem, přednádražní prostory nebo přestupní plochy veřejné dopravy. Dále jde o prostranství před významnými veřejnými budovami, prostory křižovatek, které mají charakter náměstí nebo úzké ulice, které není možné rozdělit na chodník a vozovku. A jsou to také prostory před školami a školními kampusy.

Sdílené zóny nejsou žádnou českou novotou. „Prakticky veškeré vyspělé země mají ve své legislativě a technických normách vytvořeny podmínky pro navrhování ulic a veřejných prostranství ve stylu sdílených zón. Platí to pro země západní Evropy a Skandinávie, USA, Kanadu, Austrálii či Nový Zéland,“ vyjmenovává dopravní expert. Tam všude je sdílená zóna standardním řešením. Například v sousedním Rakousku, kde mají toto vymezení od roku 2013, vzniklo už osmdesát realizací.

Jak Novotný, tak ministerstvo dopravy uvádějí, že sdílené zóny představují návrat k přirozenému vnímání ulice jako multifunkčního veřejného prostranství. Podle odborníka přinesl moderní verzi tohoto nastavení dopravní inženýr Hans Monderman v Nizozemsku v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Pak ho začala přebírat další města.