S kvasinkami lidé experimentují už tisíce let – ostatně díky nim v pradávných dobách vzniklo pivo. A nebýt tohoto biologického procesu, své nejvýznamnější výzkumy by neprovedl ani například Louis Pasteur, otec moderní imunobiologie, procesu pasterizace a jeden z nejvýznamnějších vědců vůbec. Díky moderním technologiím už nemusí tyto pracovité organismy sloužit jen k výrobě léků nebo oblíbených pochoutek, ale také zachraňovat a čistit životní prostředí.

Komerčně využít se je rozhodla společnosti Cemvita, která chce díky svému řešení ekologicky a také velmi levně produkovat vodík – element, o nějž je v době zvyšujících se nároků na udržitelnost stále větší zájem. Jeho cena by se mohla pohybovat okolo 24 korun za kilogram, přičemž současná výroba elektrolýzou za pomoci solárních či větrných elektráren se těžko dostane pod 75 korun.

Nápad texaské firmy stojí na vysloužilý těžařských vrtech. Na ně je oblast okolo Mexického zálivu poměrně bohatá. Zatímco při naražení nového naleziště mnohdy ropa tryská na povrch proudem, postupem času tlak přirozeně klesá, až se kvůli zvyšujícím se nákladům na energii nevyplatí ropu dál z vrtu čerpat. Na povrchu tak zůstává infrastruktura a v zemi nevyčerpané naleziště ropy.

Foto: Cemvita

Schéma produkce takzvaného „zlatého vodíku“

A právě v této fázi by měly na scénu nastoupit speciálně vyšlechtěné kvasinky, které – ač to zní neskutečně – požírají surovou ropu. Cemvita je chce spustit společně s vodou, inhibitory a výživou do vrtu, v němž by měl tím okamžikem začít fungovat hotový koncert. Kvasinky totiž pracují opravdu svižně a rychle se i rozmnožují. Už Louis Pasteur v roce 1854 prohlásil, že rychlost, s níž kvasinky zpracují glukózu, je podobná, jako kdyby člověk za dva dny nasekal milion kilogramů dříví.

Zatímco v pivu kvasinky produkují především etanol, v případě zázračných kvasinek od Cemvitie má být produktem právě vodík společně s oxidem uhličitým. Texaská společnost už otestovala i způsob, jak oba dva plyny dostat z vrtu a odseparovat. Míra produkce vodíku prý překonala její očekávání.

Diagram činnosti přitom naznačuje, že oxid uhličitý chce skladovat Cemvita zpět v zemi. Právě sekundární produkt je důvod, proč není zcela košer nazývat takto vyrobený vodík zeleným, proto společnost používá označení zlatý. Jak tedy upozorňuje portál New Atlas, aby byla výroba skutečně ekologická, je třeba zadržovat vyprodukovaný oxid uhličitý. V cestě za větším rozšířením tohoto modelu stojí ale regulátoři, nejisté je i množství vysloužilých vrtů, které budou chtít ropné společnosti tímto způsobem využít.

Ropu požírající organismy nicméně nejsou v principu žádnou novinkou (inovace v případě Cemvitie spočívá právě v produkci vodíku). Biologové o jejich existenci ví už léta. Řada bakterií, které jsou schopné alespoň částečně rozložit složité uhlovodíky jako ropu, byla objevena a izolována už v polovině devadesátých let, a to především v přímořských a mořských oblastech.

Ne náhodou si jich zejména američtí vědci začali více všímat krátce po dubnu 2010. Tehdy čtyřicet kilometrů od pobřeží Lousiany vzplanula plošina Deepwater Horizon a následné protržení ropného vrtu způsobilo největší zamoření pobřeží USA v jejich historii.

Jak nicméně zdokumentoval například National Geographic, příroda se s černou mazlavou hmotou vyrovná po svém a právě kvasinky, které si na ropě pochutnávají, se v přímořských oblastech pustily do práce. Biologové je objevili v rostlinách, které byly ropnou skvrnou zasaženy, nicméně jejich izolace a rozmnožení jsou složité úkoly. Žádný jeden organizmus nedokáže totiž rozložit tak složité struktury, jako je ropa, a je potřeba souhra celého orchestru kvasinek. Tedy alespoň zatím.