Pulp Fiction provokuje už svým názvem. Není to jméno postavy, odkaz k ději ani nic podobného, místo toho je to inspirace filmu, který se tím jednak profiluje jako velice sebeuvědomělý, jednak se otevřeně asociuje s pokleslým žánrem násilných nebo pornografických příběhů v levných magazínech první poloviny 20. století. A takový přístup charakterizuje celý snímek. Mladému režisérovi a scenáristovi Quentinu Tarantinovi získal před 30 lety prestižní Zlatou palmu na festivalu v Cannes a udělal z něj filmařskou hvězdu.

Zatímco Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola znalosti, které utvářely jejich přístup k tvorbě, získali ve filmových školách a vycházeli z děl velkých uznávaných filmařů, Quentin Tarantino se učil na béčcích ve videopůjčovně. Ne že by neměl přehled také o umělecké části kinematografie, naopak některé z jejích postupů aplikoval na náměty z pokleslých žánrů a v Pulp Fiction vytvořil mix „vysokého“ a „nízkého“ umění, který dodnes nepřestává fascinovat.

Film, který v české distribuci dostal podtitul „historky z podsvětí“ od prvního nápadu v roce 1990 vznikal jako série samostatných epizod, kterou inspiroval antologický horore Black Sabbath z 60. let. Tři kamarádi, sedmadvacetiletý Tarantino, Roger Avary a Adam Rifkin, měli napsat a režírovat svoje vlastní kraťasy a spojit je do jednoho celovečerního snímku. Jenže věci tak docela nepopadly – tím nejlepším možným způsobem.

Z Tarantinovy části se totiž stal samostatný celovečerní scénář, který se v zásadě šťastnou náhodou dostal do rukou zavedenému herci Harveymu Keitelovi a dal vzniknout Gaunerům (anglicky Reservoir Dogs). Jako blesk z čistého nebe začalo jméno jejich režiséra zaznívat v konverzacích mezi producenty a filmaři a mladému Quentinovi začaly chodit zajímavé nabídky. Jemu ale v hlavě stále hlodal pár let starý koncept.

„Vzali jsme můj scénář (který se také rozrostl do celovečerního filmu, pozn. red.), proškrtali ho, vydali jsme se do Amsterdamu a dali jsme dohromady všechny scény, co jsme dřív napsali a ještě se neobjevily ve filmech. Časem se z toho vyklubalo Pulp Fiction,“ popisuje Roger Avary, který později spolu s Tarantinem získal Oscara za původní scénář k Pulp Fiction, v rozhovoru pro Variety. Ve studiu TriStar, kde měl ambiciózní projekt vzniknout, scénář považovali za příliš násilný, nevhodný a vzhledem ke složitému vyprávění nesmyslný.

Tarantinův producent Lawrence Bender se proto obrátil na Miramax Films, původně nezávislé studio, jejž krátce předtím koupilo Disney. Pulp Fiction byl první projekt po akvizici, který dostal zelenou. V plánu bylo natočit ho s relativně nízkým rozpočtem do osmi milionů dolarů, který by tvůrcům zajistil volné ruce, a proto měli všichni herci dostat stejný týdenní plat nezávisle na jejich popularitě. Překvapivě se přesto podařilo získat velká jména jako Bruce Willis nebo John Travolta, jejichž kariéra zrovna stagnovala. Jen jméno Willise produkci zajistilo 11 milionů dolarů v prodeji práv na globální distribuci. Bylo vystaráno.

V květnu roku 1994 proběhla půlnoční projekce na festivalu v Cannes s větším úspěchem, než se doufalo. Jak popisuje Peter Biskind v knize Down and Dirty Pictures, byla to senzace – nejenže bylo Pulp Fiction díky obsazení a známosti Gaunerů u artového publika nejvýraznějším filmem celé přehlídky, k velkému překvapení nevyhrálo cenu za scénář ani režii, ale rovnou Zlatou palmu za nejlepší film. První americká recenze, publikovaná v magazínu Variety, mluvila o „ohromujícím, obrovském úspěchu v mnoha ohledech“.

Divák nadšený ze snímku, který o něm chce něco sdělit známému, může na první pohled působit trochu šíleně – mezi nejlepší scény patří dva gauneři bavící se o fast foodu a masážích nohou? Postavy umírají, aby se o pár scén později objevily znovu, živé? Je to série samostatných historek, ale postavy z nich se náhodou potkávají? Jeden z příběhů je o doručování kouzelného kufru, jehož obsah zůstane navždy tajemstvím?

Snad právě proto ale jde o tak atraktivní záležitost. Ti, co film neviděli, okamžitě dostali dojem něčeho, co nejde obsáhnout ve vyprávění a k čemuž potřebují bezprostřední zkušenost, která je zasvětí do specifického světa. A podobný pocit vlastně přetrval, ba možná ještě posílil po zhlédnutí. Pulp Fiction nacházel inspiraci u polozapomenutých kazet z videopůjčovny a svými mnohými odkazy a historkami působil jako něco výjimečného.

Nebyl to jen dojem. I jako v zásadě nezkušený scenárista a režisér Tarantino už tehdy exceloval v psaní poutavých, chytrých, a přitom přirozených dialogů, které baví samy o sobě svými tématy a humorem a zároveň budují napětí před akcí. Ta často představuje brutální katarzi, což Tarantino více rozvinul ve svých pozdějších filmech, někdy ale přichází znenadání a zcela rozbíjí dosavadní očekávání. Jako když Vincent omylem střelí do hlavy Marvina na cestě autem.

Celé vyznění navíc dále komplikuje nelineární vyprávění. Tři hlavní dějové linky – Pumpkin a Honey Bunny v bistru, Vincent a Jules a zlaté hodinky – jsou rozkouskované a zpřeházené tak, že v celku se nejen objevuje několik překvapivých momentů jejich propojení. Snímek díky tomu také působí epičtěji, jako freska ze specifického prostředí, a ne jen série krátkých epizod.

Zároveň je to vyjádření Tarantinovy sebejistoty jako vypravěče a filmaře, kterou se nikdy nezdráhá zdůraznit. Jak je zřejmé už z názvu, Pulp Fiction je velice sebeuvědomělý film a poukazuje na svou vlastní konstrukci. Tak se objevuje například kufřík, který gauneři Vincent s Julesem dopravují svému šéfovi Marsellusovi. Nikdy nezjistíme, co má tajemná zlatá záře sálající z útrob kufříku představovat. Tarantino sám řekl, že jde čistě o takzvaný MacGuffin, tedy prvek vyprávění, který motivuje děj, ale na něm samotném nezáleží.

Hra s popkulturními odkazy zase začíná diskuzí o nabídce McDonald’s v Evropě a končí prominentním product placementem značek, které neexistují. Z řetězce rychlého občerstvení Big Kahuna, který hraje výraznou roli v jedné ze stěžejních scén filmu, si ve skutečnosti nic koupit nemůžeme. V žádné trafice pak nenajdeme cigarety Red Apple, které se poprvé objevily v Pulp Fiction a reklamu na ně natáčel Leonardo DiCaprio v Tenkrát v Hollywoodu.

Fiktivní značky přitom dnes zná více lidí než řadu těch skutečných a snad dvojnásobně to platí o z většiny smyšlené citaci z Bible, kterou Vincent pronáší předtím, než postřílí několik lidí. Pulp Fiction tak dokonale naplnilo svůj postmoderní koncept, když svojí hrou s významy a odkazy samo vstoupilo do popkultury.

Snímek představoval výrazný kulturní posun. Dodnes se jen velice zřídka stává, že se vítězný film z prestižního festivalu stane i velkým komerčním hitem šlapajícím na paty mainstreamovému Hollywoodu. Tarantinův opus magnum při rozpočtu osmi milionů dolarů celosvětově vydělal 200 milionů (po započtení inflace dnes přes 400 milionů dolarů neboli 9,8 miliardy korun). To představuje finančně nejúspěšnější nezávislou produkci mimo Hollywood za celá 90. léta.

Tím ale jeho život teprve začal. Nadšeného přijetí kritické obce i běžných diváků se dočkal okamžitě, až postupně ale pronikal hlouběji a hlouběji do širokého povědomí. Dnes bezpočet lidí ví, proč je zajímavý „čtvrtlibrák se sýrem“ a černobílá silueta Vincenta s Julesem je o třicet let později ještě více ikonická než v momentě, kdy se objevila poprvé. A přestože se i Tarantinovy následující filmy těšily vřelému přijetí, Pulp Fiction už nepřekonaly. Šlo by to vůbec?