Filmový průmysl se dnes nachází ve zvláštní etapě. Na superhrdinské filmy, které ještě před pár lety zcela dominovaly příjmům, lidé nechodí nebo se jim přímo vysmívají a přejí jim neúspěch. Nejvýdělečnějšími filmy loňského roku byly feministická komedie o slavné plastové panence a tříhodinové životopisné drama o otci atomové bomby. Mezi nejúspěšnější snímky letošního roku se nejspíš zařadí Duna: Část druhá, chytré sci-fi kombinující postupy blockbusterů a umělecké kinematografie za sebou má skvělý premiérový víkend.

Duna: Část druhá, za níž stojí režisér Denis Villeneuve, v amerických kinech za první víkend utržila 81,5 milionu dolarů (1,9 miliardy korun). To představuje nejlepší premiéru od loňského října, kdy vyšel koncertní film Taylor Swift: The Eras Tour a téměř dvojnásobek počátečních příjmů první Duny, která vyšla za pandemie paralelně v kinech a na HBO Max. Výborně se novince dařilo také ve zbytku světa a celkově začíná se 178 miliony dolarů na kontě.

Očekává se přitom, že o snímek bude vysoký zájem dlouho, a projekce v řadě prémiových kin jsou vyprodané na týdny dopředu. Takzvané PLF neboli projekce v Imaxech a dalších velkoformátových kinech, představují téměř polovinu všech prodaných vstupenek. Samotný Imax si přitom ve Spojených státech ukrojil necelou čtvrtinu z koláče příjmů – zájem o režisérův preferovaný formát, který díky jinému poměru stran nabídne velký kus obrazu navíc, je takový, že jsou vyprodané i noční projekce.

Duna, o jejíž audiovizuální zpracování se pokusilo už více tvůrců, kolem sebe vždy měla auru předlohy, která vyžaduje specifický přístup. Původně měl román Franka Herberta adaptovat surrealista Alejandro Jodorowsky, který ho sám ani nečetl, ale chtěl z něj udělat psychedelickou odyseu s nadějí změnit svět. V 80. letech pak dílo na starosti dostal další surrealista David Lynch s potenciálem vytvořit výjimečný epický snímek. Jeho verzi ale studio výrazně osekalo, on sám se k ní nehlásí a diváky rozdělila.

Také Denis Villeneuve, režisér Nepřítele a Příchozích, vykazuje jisté vlivy surrealismu. Možná je to pouze shoda náhod, jeho Duna ovšem výrazně těží ze schopnosti vytvořit svět, který je vedle toho našeho v mnoha směrech srozumitelný, avšak zároveň velice cizí. Obří vesmírné lodě popírající známé fyzikální zákony v divácích vyvolávají ohromení, harkonnenští válečníci levitující nad povrchem podivný neklid a stovky metrů dlouzí píseční červi děsí, ale nelze je svým způsobem neobdivovat.

Na druhé straně leží příběh s univerzálními motivy moci, náboženství, pomsty, lásky a chamtivosti. Duna se z většiny odehrává na písečné planetě Arrakis, která je jediným ložiskem extrémně cenné suroviny melanž. Její těžbu měl dlouho na starosti rod Harkonnenů, galaktický imperátor Shaddam IV. ale práci svěří rodu Atreidů ve snaze vyvolat mezi nimi zničující konflikt. Stane se ovšem něco, s čím nepočítal. Mladý dědic Paul Atreides se spojí s utlačovanými původními obyvateli Arrakisu, fremeny, a vede je do svaté války, která rozhodne o budoucnosti známého vesmíru.

Zatímco první film diváky uhranul vzdáleným, a přece povědomým světem, představil jeho hlavní souvislosti a hybatele příběhu, druhý začíná v bodě, kdy se Paul připojí k fremenům. Vyprávění je svižnější, akčnější. Když se pak spojí sliby ještě velkolepějšího pokračování, hvězdné obsazení s Timothéem Chalametem, Zendayou, Javierem Bardemem či Austinem Butlerem, odložení očekávané premiéry a absence velkých kinozážitků od začátku roku, máme co do činění s hitem.

Finální tržby filmu by se měly vyšplhat na několikanásobek premiéry. Zda se přiblíží až k miliardě, je zatím pouhá spekulace, loňský Oppenheimer si nicméně z premiérového víkendu odnášel 176 milionů a díky statusu jednoho z nejlepších filmů roku skončil na 957 milionech (22,4 miliardy korun).

Duna: Část druhá se zatím těší velice podobným ohlasům. Kritici hovoří o jednom z nejlepších blockbusterů tohoto století a svoji diváckou zkušenost přirovnávají k tomu, jak se asi cítilo publikum prvních Star Wars v 70. letech. Villeneuvův film prý nabízí záběry, při nichž se tají dech a rozpadají se představy o tom, že už jsme vše viděli. I když může jít jen o použití černobílého obrazu, v Duně se to daří natolik dobře, že ohromí jako vizionářská filmová technika.

Tvůrci přitom dali stejnou péči příběhu, který neustupuje do pozadí před audiovizuálním zpracováním, ale naopak je jím vyzdvihnut na úroveň něčeho skutečně významného. Boj za osvobození od útlaku nebo dějová linie Paula coby možná falešného mesiáše dostávají komplexní analýzu a věrně adaptují myšlenky Herbertovy předlohy.

Denis Villeneuve už dříve řekl, že by rád natočil také třetí film, který by na plátna převedl další Herbertovu knihu Spasitel Duny – dokonce už několik měsíců pracuje na scénáři. Pokud bude Duna: Část druhá pokračovat ve svojí nastolené spanilé jízdě, nejspíš se jemu (i mnoha divákům) sen splní. V současnosti vzniká také televizní minisérie Dune: Prophecy (dříve Dune: The Sisterhood) pro HBO, která se vydá deset tisíc let do minulosti k počátkům vlivné náboženské sekty Bene Gesserit.