Říká o sobě, že nikdy netoužil být prezidentem. Když se ale mezi kandidáty nerýsoval nikdo, kdo by vyznával jeho hodnoty, kandidaturu sám zahájil. Generálovi ve výslužbě Petru Pavlovi oponenti vyčítají mnohé – minulost za socialismu, politickou nezkušenost nebo neprůhlednost či příliš suché vyjadřování. Armádní kariéra ho sice definovala léta, ale do nové funkce si zní nebere vše. I o tom mluvil v novém podcastu Čestmíra Strakatého, který si postupně pozval všechny tři hlavní favority nadcházejících prezidentských voleb.

Jeho členství v KSČ je nejspíš nejčastějším zdrojem kritiky. Pavel ovšem říká, že není důležité samotné členství, ale spíš to, jak se s ním následně vyrovnal. „Že člověk udělal v minulosti nějakou chybu, není tak důležité jako to, jak s ní dál pracoval. Nejhorší je v té chybě setrvávat,“ tvrdí jednašedesátiletý kandidát v podcastu Čestmíra Strakatého, který si můžete přehrát níže.

Některým taková argumentace stačit nemusí, nicméně Pavel zároveň říká, že někteří členové předlistopadového disentu považují jeho příběh za jakési „finální rozhřešení“, kdy se vypořádáme s komunismem a konečně se začneme dívat do budoucnosti.

„Všichni procházíme vývojem. Po roce 1989 mi bylo nabídnuto, abych se podílel na výstavbě nové armády. Byla to druhá šance a já jsem ji rád vzal. I přesto, že jsem netušil, jak to bude vypadat,“ vzpomíná Pavel na začátky kariéry v demokratickém státě. „Neměl jsem v roce 1989 představu o tom, jak funguje demokratický stát, nebo co je to občanská společnost, o které mluvil Václav Havel,“ přiznává.

Rodák z Plané u Mariánských lázní zároveň nastínil detaily z jednání na vrcholné úrovni v NATO, kde v letech 2015 až 2018 působil ve funkci předsedy vojenského výboru, což je nejvyšší vojenská funkce Severoatlantické aliance. Odpovídá tím na otázku o své politické (ne)zkušenosti. Už v nižších výborech, nejen v čele toho vojenského, se podle svých slov setkal s tím, že z kolegů vojáků se stávali pod tíhou instrukcí z národních vlád spíš politici a diplomaté.

„Začala se dělat stanoviska tak kulantně, že jsme se vlastně neměli o čem bavit. A když jsme pak měli hlasovat, tak jsme zjistili, že polovina států je proti a nebyly schopné vysvětlit proč,“ říká s tím, že pravidelně vyzýval k tomu, aby se problémy nazývaly pravými jmény. Naráží tak i na podle něj přílišnou politickou korektnost, kterou vnímá zejména v české zahraniční politice.

Racionálnost jemu vlastní se zároveň ovšem projevuje tak, že málokdy dá najevo emoce. Bez citů a empatie prý není, ale dává je najevo jinými způsoby. „Emotivnost ke mně ale úplně nesedí. Nedokážu si představit být v čele armády, a přitom být klubíčko emocí. To by asi úplně dobře nefungovalo,“ vysvětluje Pavel s tím, že částečně je to dáno genetikou a částečně armádním výcvikem. Ten je prý často natolik na hranici psychických a fyzických sil, že zkušenost z něj pomůže ve vyhrocených situacích i mimo armádu – třeba v jednání s vládou.

Neznamená to však, že by se armádní generál ve výslužbě snažil udržet každou spolupráci za každou cenu. Například je skeptický k uskupení takzvané Visegrádské čtyřky. „Konkrétní spolupráce ve V4 v řadě ohledů vázne. Je na místě se ptát, do jaké míry tam máme exkluzivní spolupráci nad rámec té běžné,“ říká s tím, že mnohem víc by se mu zamlouvala spolupráce s baltskými státy.

O hledání kompromisů

Dva další favorité prezidentských voleb, Danuše Nerudová a Andrej Babiš, jsou ve svých vyjádřeních znatelně emotivnější. „Bytostně mi vadí, když má někdo menší práva. Je úplně jedno, jestli rodičovská láska pochází od dvou můžu nebo dvou žen. Je nenahraditelná,“ řekla nedávno Danuše Nerudová v podcastu Čestmíra Strakatého s odkazem na problematiku manželství pro všechny.

Podobně jako Pavel vnímá bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně prezidentskou roli jako post pro hledání kompromisů. Přestože má jasné názory třeba na euro nebo ruskou agresi, říká, že je zásadní naslouchat i druhému názorovému táboru, který často leží za velkou propastí. Právě tak podle ní nalezneme cestu ke spojování společnosti.

Nerudová oproti svým protikandidátům také výrazněji zdůrazňuje otázku diverzity. V zemích, kde jsou ženy ve vrcholných exekutivních funkcích, je podle ní celkově menší míra agresivity v politice. „Dvacáté první století je stoletím žen,“ prohlásila.

Všichni tři prezidentští kandidáti se v zásadě shodnou na základním postoji k ruské agresi na Ukrajině – totiž že Vladimir Putin musí z napadané země odejít. V otázce, jak toho dosáhnout, jsou však patrné názorové rozdíly. „O tom, kam se bude situace odvíjet, může rozhodovat jen prezident Zelenskyj. Jeho národ trpí. Jedině on může hovořit o tom, že nastal čas s někým vyjednávat, a my to musíme respektovat,“ říká Nerudová.

To bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který je spolu s Pavlem a Nerudou mezi největšími favority voleb, je pro pragmatičtější řešení. „Mělo by se jednat o tom, aby válka skončila, aby tam přestali umírat lidé a aby se našlo řešení, se kterým bude souhlasit Ukrajina. Válčit deset let není řešení. Když měl Sovětský svaz rakety na Kubě a stáli jsme na prahu třetí světové války, tak také JFK volal Chruščovovi a museli spolu mluvit,“ uvedl v podcastu Čestmíra Strakatého Babiš.