Jako mystické sestry Bene Gesseritu vám přinášíme poselství z budoucnosti. Viděli jsme totiž čtyři z šesti epizod nového seriálu Duna: Proroctví, který se za týden představí na HBO a streamovací službě Max. Spatřili jsme v něm konspirace ohrožující galaktické impérium, pletichy rodu Harkonnenů i Atreidů, dokonce i šaj-hulúda. A také něco ze Hry o trůny, ze Star Wars – a samozřejmě z filmové Duny od Denise Villeneuvea. Jak se seriálová Duna povedla?

Duna: Proroctví už 18. listopadu vezme diváky deset tisíc let před události na planetě Arrakis, kde se osud mladého Paula Atreida snoubí s osudem celé galaxie. Budete sledovat zrod sesterstva Bene Gesserit, jež pojalo za cíl vést lidstvo po správné cestě vpřed. A to za každou cenu. Lucie Černohlávková, Tomáš Chlebek a Michal Mančař pozřeli koření, jez rozšiřuje vědomí, a odpovídají na nejpalčivější otázky každého fanouška Duny, sci-fi a kvalitních seriálů obecně.

Je to Duna?

Tomáš: Dunu mám spojenou primárně s písečnou planetou Arrakis, písečnými červy, fremeny, ale také tématy ekologie, kolonialismu, náboženství nebo varováním před mesiášskými postavami. V těchto ohledech má Duna: Proroctví k mým představám poměrně daleko, seriálu se nicméně estetikou nebo fikčními reáliemi daří zřetelně odlišit od zbytku produkce. Rozvíjené motivy moci, ambicí, role lží a pravdy nebo role žen ovládajících galaktické impérium z pozadí jsou zajímavé, i když jim chybí dojem velkolepé naléhavosti Villeneuveových filmů.

Lucka: Snaží se to být Duna, protože platí všechno, co napsal už Tomáš. To klasické, s čím máme Dunu spojenou, tady chybí, i když zmínek o Arrakisu a koření je až až a dočkáme se i písečného červa. Na ostří nože je už i vztah Harkonnenů a Atreidů a všudypřítomná je i Villeneuveova estetika, která Proroctví s jeho filmy propojuje. Až je s podivem, že ty technologie a animozity dokážou přetrvat v takřka nezměněném stavu oněch deset tisíc let, které oba příběhy dělí. Je to vlastně taková klasika, Proroctví se snaží vyprávět něco vlastního, hemží se ale odkazy na to dobře známé, a i když velikosti a originálnosti Duny nedosáhne ani náhodou, zdá se být poměrně důstojným přílepkem.

Michal: Dílo spisovatele Franka Herberta (a znatelně horší pokračování z pera jeho syna) často bylo divné, mystické, radikální, mísilo futuristickou jinakost s paradoxním zpátečnictvím… Větší dávka toho mi v Proroctví hodně chybí. Byť ano, politikaření a pletichaření na císařském dvoře je od Duny neoddělitelné a tvoří jádro Proroctví.

Není to tak trochu jen Hra o trůny ve vesmíru?

Michal: Intriky, konspirace, osobní nedostatky ovlivňující mocenská rozhodnutí, k tomu dávka fantastiky a mystiky… S tím samozřejmě Game of Thrones nepřišla jako první, ale máte to s ní spojené – a Proroctví je v tom velice podobné.

Lucka: Mně mnohem víc než Hru o trůny připomíná Proroctví spíš Star Wars Epizodu 1 až 3. I když se v něm ve výsledku ani neobjevuje o tolik víc světů než ve Villeneuveových filmech, pocit, že jich je spousta, rozhodně mám. Ke starwarsovskému dojmu ale přispívá třeba ctihodná matka Valya Harkonnen cestující do hvězdného přístavu po boku s učednicí, záběry na města, kde není nouze o opravdu vysoko létající vznášedla (vítejte na Coruscantu!), v nejrůznějších zákoutích se scházející sestry v kápích nebo bar coby sídlo rebelů a další pomrknutí. A i když hlavní roli v tomhle dojmu hraje estetika, není jediná. Sice nesledujeme cestu nástupu Sithů k moci, svými tajemnými konspiracemi si s nimi ale Valya Harkonnen zas až tolik nezadá.

Tomáš: V některých ohledech ano, když je to primárně o politice, spřádání a vykonávání plánů pro získání moci, intrikách a podobně. To bychom nicméně museli například i Boj o moc označit za „Hru o trůny z korporátní sféry“. Je to zkrátka zvolený formát a typ příběhu, který je vzhledem k roli řádu Bene Gesserit v Duně nevyhnutelný a zcela logický. Třeba pravidelné skoky v čase, kdy paralelně sledujeme mladší a starší hlavní hrdinku Valyu Harkonnen, představují dobrý prvek, který ozvláštňuje vyprávění a minimálně pro mě rozbíjí dojem „Rodu draka ve vesmíru“.

Je to komorní seriál, nebo velkolepá podívaná?

Tomáš: Vzhledem k tomu, kolik je v seriálu dialogů, jsem se obával, že to tvůrci poněkud zneužijí a většina se jich bude odehrávat v malých studiových místnostech. Vůbec ale takový dojem nemám. Prostředí se střídají až překvapivě často, architektura je velkolepá, kostýmy propracované a vizuální efekty na stejné úrovni jako ve filmech, byť nejsou tak okázalé a místo jasných písečných plání mají v pozadí spíš chladný kámen nebo temnotu vesmíru.

Lucka: V tomhle směru se Proroctví za mě drží velice důstojně. Že jsem v už okoukaném, ve studiu vytvořeném sále, jsem si řekla jen jednou.

Michal: To já budu částečně v opozici. Univerzum Duny je vesmírem s nespočtem obydlených planet. Císař a velkorody vládnou nepředstavitelně rozsáhlým državám. Takže od zásnub té nejvýše postavené šlechty nebo od císařského večírku očekávám nadpozemskou okázalost. Nikoliv pár desítek lidí ve středně velkém sále. Prostředí se mění, to ano, občas se objeví záběr na metropole a paláce, ale pak to vždy skončí pár lidmi v pokoji/baru/vesnici/učebně (i když hezké na pohled) a dojem obrovitánského vesmíru to nevyvolává.

Stojí Duna: Proroctví za to?

Michal: Ano, ale… Úvodní čtyři díly nabídly napínavé sci-fi, které má dostatečný feeling filmové Duny, komornější přístup Rodu draka a netrápí ho žánrová lacinost či trapnost (bohužel známé třeba ze Zaklínače nebo Prstenů moci). Jenže po těch čtyřech epizodách je jasné, že konec bude buď hrozný cliffhanger s nutnou druhou sezonou, nebo strašné zklamání.

Lucka: Už to tady zaznělo vícekrát, velkolepý tenhle seriál není, to ale neznamená, že není příjemný a dobře se na něj nekouká. Naopak. Jen je trochu zvláštní, že po čtyřech epizodách mi žádná z postav příliš nepřirostla k srdci. Ale pokud se podaří na zbývajícím prostoru dobře vybalancovat příběh, bude Duna: Proroctví patřit rozhodně k tomu lepšímu, co HBO a jeho konkurence nabízejí.

Tomáš: Zatím to nevypadá, že by se Duna: Proroctví měla zařadit mezi opravdu velké seriály a v žánru sci-fi je mnohem zajímavější Odloučení, snad i Silo, shodou okolností obojí z produkce Applu. Je to nicméně seriózní dílo, u něhož je na první pohled vidět, že do něj šlo mnoho úsilí, a i když příběh nemá zvlášť velký spád, sledovat posilování vlivu Bene Gesserit a objevovat přitom nové detaily světa Duny mě baví. Emily Watson coby ctihodná matka má silné charisma a věřím každému jejímu slovu, také její mladší verze v podání Jessiky Barden podává přesvědčivý výkon. Ale chybí mi více skutečně výrazných postav, které by na sebe strhávaly pozornost, jako je Travis Fimmel coby tajemstvím opředený voják Desmond Hart.

S přispěním Lucie Černohlávkové