„Prostě převezmeš na pražské pobočce Campiri auto a za čtrnáct dní ho odevzdáš na pobočce v Málaze. Nic víc v tom není,“ říkal mi kolega Láďa, když jsme celou cestu začali domlouvat. Člověku se v hlavě honí spousta obav, ale touha vyzkoušet si to, o čem se v posledních letech tolik mluví, byla až příliš lákavá. A proto jsem na toto dobrodružství na jih Španělska kývnul.

Plán bych jednoduchý – naložit ženu, dítě a věci, dát autu pořádně napít na německých dálnicích, ve Francii lehce zvolnit, pokochat se v proslulé Provence a pak už si jen užívat pobřeží Středozemního moře. Už dopředu mi však bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. Když jsem auto poprvé na pražské pobočce Campiri uviděl, strategicky umístěné na dohled od Letiště Václava Havla, věděl jsem, že řídit něco tak velkého nebude jen tak.

Ostatně 7,5 metru dlouhý obytňák Adria Matrix Axess 670, který mi byl svěřen, zkrátka na první dobrou budí respekt, a to zejména tehdy, pokud vám má zprostředkovat první takovou zkušenost. V Campiri mi vše potřebné vysvětlili a ukázali, přičemž výklad zabral zhruba půl hodiny.

Při ostrém užívání se navíc ukázalo, že je ve voze vše děláno takříkajíc blbuvzdorně, a na jeho obsluze toho vlastně zase tolik není. Dala by se přirovnat k péči o poněkud větší klec s křečkem. Čistíte záchod, doplňujete vodu, vypouštíte použitou vodu… A vyprazdňujete speciální kazetu chemické toalety.

Hlučný, ale útulný domek na kolech

Po vyslechnutí všech instrukcí jsem složil zálohu deset tisíc korun a vyrazili jsme. Musím říct, že české silnice mi rychle ukázaly, v čem se jízda obytným vozem liší od putování čímkoliv jiným. Na mysli teď nemám rozměry vozu, se kterými jsem se spřátelil velmi rychle, ale hlučnost a ovladatelnost.

Auto váží téměř tři tuny. To se projeví zejména v momentě, kdy se ručička tachometru začne přibližovat k 120 km/h. V ten moment je nutné volant sevřít pevněji a oči mít víc dokořán. Zejména pokud předjíždíte nebo něco v takové rychlosti předjíždí vás. Vůz má potřebu se kymácet a testovat vaši důvěru ve vlastní řidičské schopnosti.

Kapitola sama o sobě je hluk. Představte si, že byste na svůj obývák s kuchyňským koutem nasadili kola a vyrazili na výlet. Každý otřes se přenáší do stěn, poliček a šuplíků, ve kterých tančí vše, co jste do nich uložili. Celá tato diskotéka samozřejmě hraje nejvíc nahlas na rozbitých okreskách – čím je však asfalt vyžehlenější, tím příjemnější putování v obytňáku je.

Jedná se však o snesitelné oběti za to, že za vašimi zády putuje v podstatě vše, co potřebujete k životu, který se pohybuje na pomezí klasického stanování a pobytu v luxusním apartmá. Nám byl k dispozici stolek se sezením, dostatečně velká kuchyňka s lednicí i spíží, koupelna s toaletou, umyvadlem i zrcadlem, sprchový kout, ložnice s velkým letištěm, druhá stahovací postel a obrovské množství úložného prostoru.

Opomenout nesmím ani garáž, která se nachází pod ložnicí a je přístupná z venku. Slouží především pro ukládání sportovního či kempovacího vybavení, kočárků, případně i motocyklu, jak jsme párkrát u jiných viděli.

Svobodné cestování plné omezení

Největší benefity karavaningu jsem začal poprvé pociťovat v momentě, kdy jsme zastavili na odpočivadle u německé dálnice, ukuchtili oběd, proběhli se venku a chvilku si odpočinuli v posteli. V ten moment jsem se začal neskutečně těšit na chvilky, kdy si najdeme fajn místo přímo na pláži, které se stane na pár dní našim domovem – a vše bude bezstarostné.

Jenže právě tato představa byla trochu zkreslená. Fajn místa přímo na pláži jsme sice našli, přesto jsme se v rámci splnění mise museli přesouvat častěji, než bychom chtěli. Dva týdny na přejetí půlky Evropy prostě není tolik času, kolik by se mohlo zdát, což platí dvojnásob, cestujete-li s malým dítětem. Náročné se ukázalo hledání samotných lokalit, kde zůstat. Cestování karavanem je sice o svobodě, ale rozhodně ne o svobodě absolutní.

Připomínám jen, že mluvím ze zkušenosti cestování po Francii a Španělsku. Věřím, že v jiných zemích je situace jiná. Pokud nejste ten typ páska, který auto píchne kamkoliv, kam se vejde, a je mu jedno, zda mu to zákony a majitel pozemku povoluje, určitě vás na cestě zajímá, kde vlastně můžete s autem zastavit, případně i přespat.

Ideální je k tomu využívat aplikací typu Park4night, které vám vygenerují vhodná místa k zaparkování či přespání. Součástí jsou i recenze od lidí, kteří tudy již projížděli. Tedy dobrý nástroj v momentě, kdy nemáte chuť ani energii pátrat na vlastní pěst po místě, kde budete překážet co nejméně. Tyto recenze zároveň fungují jako velmi dobrý filtr k rozhodování.

Bohužel u mnoha míst (a to zejména ve Španělsku) jsme se dočetli, jak tu i tam někomu karavan vykradli. A to si pak dvakrát rozmyslíte, jestli na takovém místě chcete trávit noc či vůz nechávat bez dozoru. O to víc, když mě na časté krádeže upozorňovali již přímo v Campiri.

Pocitu volnosti nenahrávají ani výškové bariéry na parkovištích ve městech a městečkách u moře. Na mapě takové parkoviště může vypadat ideálně, ale v momentě, kdy k němu přijedete, zjistíte, že se na něj ani nedostanete, nebo vám cedule oznámí, že obytným vozům na něj není vjezd povolen. Navíc u mnoha pláží můžete přes den stát, ale nesmíte zůstávat přes noc, což kontroluje i policie.

Netvrdím, že ideální divoká místa neexistují. A třeba byla jen pár kilometrů od nás. Pokud si však nechcete hrát na detektivy, kteří se proplétají úzkými uličkami a vydávají se po neznámých cestách, pak je jejich nalezení spíše otázkou štěstí a náhody. Proto jsme sázeli spíše na jistotu.

Součástí komunity

Nejčastěji jsme den strávili na plážích či výletech a přespávali na méně romantických, zato bezplatných přístupných parkovištích určených pro karavany, jejichž síť je ve Francii i Španělsku relativně hustá. Případně jsme zaplatili za nocování v kempech. Ty jsou oplocené a většinou nabízí i zázemí, jako jsou toalety, sprchy, Wi-Fi, prádelny s pračkou a sem tam i obchůdek či restauraci. Navíc byla cena za kempy celkem přívětivá – zhruba od pěti do dvanácti eur za noc s tím, že někde byly zpoplatněny i sprchy nebo toalety.

V kempech pochopíte, že lidé, kteří cestující karavanem, jsou poměrně semknutou komunitou. Za jízdy se zdraví, v kempech si často sesedají ke svým rozkládacím stolečkům, u kterých si vyprávějí o svých cestách. My jsme si takto například příjemně popovídali s německým párem, který v obytném autobusu se dvěma malými dětmi již dva roky korzuje Španělskem.

Ať chce nebo ne, na místa určená vyloženě pro karavany musí občas zavítat každý, kdo vlastní vůz s toaletou a nádrží na vodu, aby provedl takzvaný servis. Ten spočívá v doplnění čerstvé vody a vypuštění všeho, co v karavanu nechcete mít. Chemická toaleta ani šedivá voda by se totiž neměly vylévat jen tak někam. Případně je zde, nejčastěji za poplatek, i možnost připojit se k elektrické síti.

To jsme však za celých čtrnáct dní neudělali ani jednou. Ne že bychom byli skrblíci, ale v prvních dvou kempech jsme neměli k dispozici potřebné redukce, a pak už to neřešili. Zjistili jsme totiž, že díky dobíjení baterie za jízdy a plynu, který vůz vyhříval, ohříval vodu a sloužil i pro vaření, vlastně ani není připojení potřeba. Pokud tedy nechcete sledovat na satelitní televizi své oblíbené pořady, jak to s oblibou dělávalo mnoho naši sousedů z Německa.

Rodinná polodovolená

Neznamená to však, že bychom během cest byli ochuzeni o jakýkoliv entertainment. Z Prasátka Peppy pouštěném na počítači bych mohl po oněch dvou týdnech citovat s větší jistotou, než cituje pastor z Bible. Tím se pomalu, ale jistě dostávám k harmonogramu, který se právě díky přítomnosti dvouleté dcery poněkud lišil od původních plánů.

Na německých dálnicích jsme tomu skutečně dali napít, ve Francii však naše putování začalo poněkud drhnout. Zle bylo v momentě, kdy dítě zjistilo, že ona velká postel vzadu je daleko pohodlnější než autosedačka. Odpolední spánek tak musel probíhat pouze o přestávkách, protože jet s kýmkoliv, kdo není připoutaný na sedačce, je šílenství.

V autosedačce se však nedá sedět pořád, a tak se naše denní porce ujetých kilometrů smrskla v průměru na čtyři hodiny. Nanejvýše. Rychle jsme si uvědomili, že cíl v podobě sladkého nicnedělání na pláži musíme přehodnotit a museli vzít za své ono klasické klišé, že i cesta může být cíl. Díky tomu jsme však ve Francii navštívili řadu zajímavých míst, ať už se jednalo o zoo ve fortifikaci ve městě Besançon, monumentální hrad slavného Carcassonne či papežský Avignon.

Nakonec však došlo i na moře a určitá část představ o perfektní rodinné dovolené byla naplněna. Nicméně čtrnáct dní na tři státy a 3,5 tisíce ujetých kilometrů je skutečně šibeničních. Daleko větší smysl dává odletět někam k moři, karavan si půjčit až na místě – a následně se plácat po pobřeží a nikam nespěchat.

Ostatně to nyní nabízí Campiri právě v Málaze, a byl to také důvod, proč jsme vůz do Španělska vezli. Ve spolupráci s Invií navíc vše Campiri nabízí i formou zájezdu. V rámci něj prostě jen sednete na letadlo, vyzvednete obytňák a vydáte se na cestu buď po předem připravené trase, případně po vlastní ose.

Parťákem na cestách vám může být i onen Matrix, kterého jsme do Málagy doručili. Ideální auto, pokud vaše rodina čítá čtyři až pět členů. Pokud jste však jen tři, doporučuji zvolit spíše menší vůz, se kterým se vám bude příjemněji parkovat a španělská či portugalská města pro vás budou o něco přístupnější.

Cena takového zájezdu se pohybuje v úrovních klasické dovolené, kdy největší výdaj představují letenky a samotné zapůjčení obytného vozu. V případě naší cesty byly mimo zpátečních letenek největším nákladem pohonné hmoty, které vyšly přibližně na patnáct tisíc korun. Člověk se může snažit sebevíc, ale spotřebou jsem se neustále motal okolo deseti litrů na sto kilometrů.

K nákladům na palivo přihoďme poplatky za francouzské dálnice a výdaje na běžný provoz mobilní domácnosti spolu se vstupy, kempy a tak podobně. Celkově se i se započtením letenek do Prahy cena této čtrnáctidenní mise vyšplhala na čtyřicet tisíc korun. K tomu je však nutno ještě připočíst náklady na opravu odřeného zadního nárazníku.

Ano, bohužel bez ztráty kytičky se mi vůz do Málagy doručit nepodařilo. Jsou to ovšem ztráty, se kterými je u tak velkého vozu trochu nutné počítat dopředu, v ideálním případě jim předejít tak, že s vozem před dlouhou cestou pořádně sžijete. To se ve finále podařilo i nám a rozhodnutí kývnout na tenhle zážitek bylo rozhodně správné. A něco mi říká, že se s rodinou do obytňáku ještě vrátíme.