Zápasy na letošním mistrovství světa ve fotbale v Kataru jsou plném proudu, ale mají hořkou pachuť. V pozadí akce za těžko představitelných sedm bilionů korun jsou totiž korupční aféry, mrtví dělníci nebo omezování lidských práv. Významná část kritiky padá nejen na ramena konzervativního režimu pořadatelské země, ale také na FIFA – hlavní entitu světového fotbalu, která Katar jako pořadatelskou zemi nejdříve za podezřelých podmínek vybrala a teď je s ním za jedno.

Jeden příklad za všechny – FIFA zakázala několika evropským reprezentacím nosit duhové kapitánské pásky, které měly podporovat LGBT+ komunitu. Národní fotbalové asociace byly dokonce připravené zaplatit pokutu za „nepovolenou výstroj“, ovšem federace se rozhodla ještě přitvrdit a vyhrožovala kapitánům automatickou žlutou kartou.

Poté, co byl z vedením FIFA v roce 2015 vyhozen na základě korupční kauzy její dlouholetý šéf Sepp Blatter, mnozí doufali, že to nejhorší má organizace za sebou. Ne všichni jsou ale takoví optimisti. „FIFA se v průběhu posledních několika dní vyprofilovala šíleným způsobem. Posouvá se mimo rámec morálního kompasu,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch sportovní šéfreportér Seznam Zpráv Luděk Mádl.

Je tohle to nejkontroverznější mistrovství světa v historii?
Z těch, co si pamatuju, tak bezpochyby. Kdybychom se podívali do hlubší minulosti, tak jsme ale měli i šampionát v roce 1934 v mussoliniovské Itálii nebo v roce 1978 v Argentině, kde tehdy vládla vojenská junta. V obou případech se spekulovalo o tom, že režimy nějakým způsobem zasahovaly do vývoje šampionátu. Věci, s nimiž je teď spojován Katar, mají zase trochu jiné konsekvence.

Proč vlastně Katar stál o pořádání šampionátu?
Je to pro něj příležitost, jak může ukázat, že je mocnou a bohatou zemí. Že na to má a může udělat cokoliv. Třeba postavit „nekonečné“ množství stadionů a nikdy mu nebudou scházet peníze. Myslím, že za stejným účelem si Katar pořídil i klub Paris Saint-Germain. Samozřejmě investice katarského státu jsou mnohem širší. Jak ve Francii, tak v dalších zemích kupuje obchodní centra, továrny, cokoliv vás napadne. Ale to nikoho nezajímá tolik jako fotbal, který má obrovskou mediální penetraci. Přes něj se o Kataru dozví víc lidí, než kdyby si koupil deset automobilek.

Pořadatelství Katar nicméně nezískal úplně čistě. Co se tehdy odehrálo?
Volba proběhla na konci roku 2010. Poprvé – a doufám, že i naposledy – se vybíraly pořadatelské země dvou šampionátů naráz. Volba padla v roce 2018 na Rusko a letos na Katar. V případě Kataru všechny komise FIFA, které jeho nabídku posuzovaly, upozorňovaly nejen na klimatické podmínky (právě kvůli horku se turnaj hraje v listopadu a prosinci, pozn. red.), ale i na fakt, že v zemi není dostatečná fotbalová infrastruktura nebo tradice. Ze všech posudkových zpráv kandidatura Kataru vycházela jako nejproblematičtější, a přesto získala jasnou převahu hlasů. V předvečer volby pak byli suspendováni dva členové exekutivy FIFA, takže země nevybíralo dvacet čtyři členů, ale jenom dvacet dva.

Vzniklo tedy podezření, že obě kandidatury byly prosazeny nečistou cestou. Následně se spustilo vyšetřování, které vedlo k suspendaci mnoha lidí včetně Seppa Blattera (tehdejší šéf FIFA) a Michela Platiniho (tehdejší šéf UEFA, pozn. red.). FIFA ale v podstatě celou věc zahrála do autu, aby nemusela zpochybnit vybraná pořadatelství.

Jak jste řekl, před čtyřmi lety Rusko, nyní Katar. Přesouvá se těžiště světového fotbalu do autoritářských zemí?
Přibližně to kopíruje trajektorii pořádaní olympijských her. Do těchto monstrakcí, na které potřebujete obrovské množství infrastruktury, se už svobodný svět nežene. Je to ostatně důvod, proč jsme v krátkém časovém období viděli v Pekingu dvě olympiády. Když někdo v Mnichově nebo Oslu přišel s nápadem, že by se mohly pořádat olympijské hry, tak se uskutečnilo referendum a obyvatelstvo je jasně odmítlo. V Číně nebo v Kataru s těmito věcmi nemají starost, protože zkrátka rozhodne ústřední výbor, respektive emír.

Co se fotbalu týče, tak se zdá, že se to mění – příští šampionát v roce 2026 uspořádají Spojené státy americké s tím, že některé zápasy se odehrají v Mexiku a v Kanadě. I na další šampionáty se spojí nejspíš několik zemí. FIFA podle mě už trochu zešílela a zvýšila počet účastníků na čtyřicet osm, čímž se vygenerovalo obrovské množství zápasů, je tedy potřeba velké množství stadionů.

Foto: Qatar 2022

Fotbalové mistrovství světa letos hostí Katar na zbrusu nových stadionech

Zpátky k aktuálnímu mistrovství. Nejvíc se v souvislosti s ním mluví o lidských právech. Podle analýzy Guardianu zemřelo při stavbách stadionů šest a půl tisíce dělníků. Co to o tamní situaci říká?
Myslím si, že přesnější výklad toho čísla je, že za deset let od doby, kdy víme, že Katar bude šampionát pořádat, na jeho území zahynulo šest a půl tisíce námezdních dělníků z Bangladéše, Nepálu a dalších zemí. Katar naopak tvrdí, že během stavby stadionů zemřeli tři dělníci. Pravda asi bude někde uprostřed. Šest a půl tisíce lidí tam zahynulo při různých stavbách a je asi složité rozlišit, jestli ta infrastruktura, kterou budovali, nějakým způsobem souvisela se stadiony a šampionátem. V zásadě je to ale jedno, podstata je samozřejmě taková, že tam zemřelo ohromné množství lidí.

Zároveň FIFA kvůli lokálním zákonům omezuje a trestá i hráčskou podporu LGBT+ komunity prostřednictvím duhových kapitánských pásek. Proč na takové požadavky pořadatele vlastně přistupuje?
FIFA může těžko diktovat pořadatelskému státu pravidla. Ale očekával bych, že alespoň přijme nějaké stanovisko, které by podpořilo tyto aktivity ze strany zemí demokratického světa. Místo toho se jednoznačně staví na stranu Kataru a perzekuce. FIFA se v průběhu posledních několika dní vyprofilovala šíleným způsobem a vypadá to, že by byla ochotná udělat pro Katar naprosto cokoliv, aby se mu zalíbila. Posouvá se mimo rámec morálního kompasu.

Jak by se k tomu mohly postavit národní fotbalové asociace? Může si třeba Anglie dovolit říct, že nepojede, protože nesouhlasí s porušováním lidských práv?
Norští fotbalisté v průběhu kvalifikace i hlasovali, jestli by do Kataru jeli, nebo ne. To je podle mě nejzazší případ, kde taková debata proběhla i v samotnému týmu. Z Dánska později zazněl hlas uvažující o tom, že by z FIFA vystoupilo – a že se o tom baví i s dalšími skandinávskými zeměmi. Pak je otázka, co by dělali, zda by si zařídili svou miniFIFA a hráli si tam skandinávské mistrovství světa. Ono se řekne, tak s tím bojujte nějakou demokratickou cestou… Příští volba prezidenta FIFA proběhne v březnu příštího roku, jenže Gianni Infantino (současný prezident FIFA, pozn. red.) nemá žádného protikandidáta.

Situace je dána i tím, že Evropa se ocitá v tomto směru v izolaci. Spoustě zemí Asie, Afriky a Karibiku se současná politika FIFA ohromně líbí a nemají takové priority jako Evropané. Zajímá je jen to, že Katar a čínští sponzoři do fotbalu lejí obrovské množství peněz. Ty se následně dostávají do FIFA a přeposílají na jednotlivé národní asociace. Přijde tedy nějaká částka, která třeba pro Němce neznamená tolik, ale pro český fotbalový svaz znamená docela hodně. A třeba pro ostrov Svatá Lucia jsou to Vánoce. Teď má FIFA dvě stě jedenáct členských zemí a každý ostrůvek jako Grenadiny, Svatý Tomáš a další mají jeden hlas. Stejně tak jako mají jeden hlas Nizozemsko nebo Dánsko. Ve FIFA tedy vidíme, jaké priority má naše planeta.

Poučí se FIFA ze současného dění? Je v ní třeba nějaký vnitřní odpor, který by signalizoval lepší časy?
V závěru éry Seppa Blattera prošla FIFA mimořádně kritickým obdobím, pak nastoupil Gianni Infantino. Zatím za jeho vlády nebyly odhaleny žádné kriminální aktivity, ale rozhodně se FIFA neodpoutala od priority v podobě moci peněz. Pořád mají větší váhu než morální aspekty. A to si myslím, že se jen tak nezmění.

Co se týče cesty z toho ven, tak uvidíme, co přinese dánská iniciativa. Už ostatně nastal jeden podobný konflikt. Zhruba před dvěma roky přišla FIFA s myšlenkou, že by pořádala mistrovství světa každé dva roky. To se samozřejmě malým zemím ohromně líbilo, protože zmíněné Vánoce by neměly jednou za čtyři roky, ale za dva. Evropanům by to ale omezilo příjmy z mistrovství Evropy, takže tehdy si padesát pět asociací sdružených v UEFA stouplo na zadní a FIFA si nedovolila jít proti jejich zájmu. Podobná by mohla být cesta i v případě, o němž mluvíme teď. Pokud by se k lidským právům postavilo padesát pět zemí podobně jako Dánsko, tak by tlak mohl mít nějakou váhu. Takhle jednoznačně ale situaci nevidím.