Odcizení v marxistické teorii je psychologický fenomén, který zažívá pracující třída v kapitalistickém ekonomickém systému. Přestože jsou lidé podle ní technicky svobodní, jejich hodnota se odvíjí od práce, nad níž nemají žádnou kontrolu (firmy a výrobní prostředky vlastní kapitalista), a k výsledkům práce tudíž nemají vztah. Jako pracovníci jsou jen mechanickou součástí společnosti, odcizují se světu i sami sobě. Snad žádný moderní televizní počin to neznázornil tak doslovně jako sci-fi hit Odloučení (anglicky Severance).

Jak velkou část Marxových spisů mají tvůrci seriálu Dan Erickson a Ben Stiller načtenou, těžko říct, nepochybně se ale inspirovali v absurdní estetice Franze Kafky nebo Davida Lynche. Lidé, kteří pracují v tajemné firmě Lumon Industries na odloučeném podlaží, existují jen ve sterilně bílých kancelářích obklopených zdánlivě nekonečným bludištěm chodeb a netuší, na čem a proč vlastně pracují. Když se hlavní hrdinové z Rafinace makrodat setkají s lidmi z jiných oddělení, to, co se tam děje, působí dokonale bizarně a surrealisticky.

Odloučení přitom vychází z jednoho z nejdiskutovanějších konceptů současné korporátní sféry, na první pohled velice vzdáleného všem zmíněným souvislostem. V Lumon Industries přišli na perfektní řešení rovnováhy mezi osobním a pracovním životem. Zaměstnanci mohou podstoupit menší chirurgický zákrok, kdy jim je do mozku zaveden čip. Ten odděluje vzpomínky na to, co se děje v práci a co se děje mimo ni, takže jsou dvě části života lidí zcela separátní a vzájemně se neovlivňují.

Vznikají tak vlastně dvě osobnosti v jednom těle. Jedna z nich, takzvaný outie, si žije svůj život prakticky zcela nezávisle na práci, musí jen zajet do firmy a pak domů, jinak si může užívat osobní život. Ta druhá, innie, naproti tomu žije jen v kancelářích na odloučeném podlaží. Vede zde takřka otrockou existenci, má naprosté minimum osobní svobody a odměnou za neustálou práci jsou pro ni většinou jen banální dárky nebo kancelářské večírky.

Právě problém svobody innies byl jedním z hlavních témat první řady seriálu, kde se objevovaly protesty proti odloučení, zaznívala kritika útlaku a hlavní hrdinové z odloučeného podlaží se snažili získat větší kontrolu sami nad sebou. Vše vrcholilo menší vzpourou, v níž se innies Mark S., Helly R., Dylan G. a Irving B. pokusili dát „venkovnímu světu“ na vědomí, co se jim děje. Jejich vedení je podrobovalo bizarním trestům bez ohledu na jejich osobnost.

Druhá řada se zaměřuje více na detaily, respektive hlubší rozvedení důsledků odloučení. Pokud v jednom těle žijí v zásadě dva lidé, co se stane, když se jejich zájmy dostanou do konfliktu? Má některý z nich větší právo na život? Právě takové otázky, nebo spíš problémy, které z nich vyvstávají, musí řešit prakticky všichni hlavní hrdinové. Například Irvingův innie se zamiluje do svého kolegy, jehož outie má ale manžela. Variace takového dilematu platí i pro Marka, Helly či Dylana.

Centrem druhé řady Odloučení je ale nová dějová linka – Mark žil několik let v domnění, že jeho milovaná žena tragicky zemřela, skutečnost je ale možná výrazně jiná a bezprostředně spojená s Lumonem. Posunutí hlavních témat přitom znamená jednak zajímavé nové otázky, jednak výrazně méně lineární, spíš až roztroušené vyprávění.

Ne vždy to funguje zcela uspokojivě, jelikož někdy si musíme déle počkat na navázání na napínavý moment, například když se jedna epizoda po důležitém vývoji té předchozí vydala prozkoumávat osobní život vedlejší postavy, šéfky odloučeného podlaží Harmony Cobel. Nebo když děj kolem Marka S. pozastavil hodinový výlet do jeho minulosti s manželkou Gemmou.

Ve všech případech nicméně šlo zároveň o vzrušující ozvláštnění, které prohloubilo svět seriálu, zprostředkovalo informace důležité pro pozdější vyprávění a hlavně prohloubilo divácký vztah k postavám. Poslední epizoda, kde se všechny samostatné linky propojí, pak představuje jeden z nejsilnějších televizních zážitků roku, ať už z hlediska emočního dopadu nebo nových odhalení.

Seriály o záhadách musí vždy nalézt ideální rovnováhu mezi tím, co vysvětlit, co neustále odkládat a čím mysteriózno stupňovat, aniž by diváky frustrovaly předvídatelnými odhaleními nebo naopak nenaplněnými sliby. Snad nejznámějším příkladem, který tuto rovnováhu zvládal velice dobře, byli Ztraceni, naopak v poslední době se to moc nedaří tvůrcům Cesty ven, která se v dosavadních třech sériích více a více zamotává do smyčky nevysvětlených podivností.

Odloučení zatím se svým konceptem pracuje bezmála mistrovsky. Po konci druhé řady už přibližně tušíme, o co v Lumonu jde. Vyprávění se ale stejně může nakonec vydat mnoha různými směry a podněcuje zapálené diskutování a teoretizování o tom, na čem je vlastně dystopický svět seriálu postavený.