V roce 2015 se poprvé objevilo heslo #OscarsSoWhite, reagující na fakt, že většina nominovaných na prestižní filmové ceny byli bílí, heterosexuální muži. O rok později se heslo kvůli podobnému problému objevilo znovu a letos zase – předtím, než hlavní cenu poprvé vyhrál neanglicky mluvený film Parazit. Spolu s ostrou kritikou Akademie se ale více začalo diskutovat také o problémech amerického filmového průmyslu, který zkrátka je převážně bílý ve vyšším procentu než populace země.

Před pár dny se Akademie filmového umění a věd, která Oscary uděluje, rozhodla po letech slibů změn představit nové standardy pro zařazení snímků do soutěže o nejlepší film. Největší pozdvižení vyvolalo hned to první, podle něhož musí být hlavní nebo vedlejší herec součástí rasové či etnické menšiny. Alternativami jsou třetinový podíl žen, rasové, etnické nebo sexuální menšiny či lidí s postižením v hereckém složení filmu. Další alternativou je příběh zaměřený na tytéž skupiny.

Tato trojice, u níž nominovaný film musí splňovat alespoň jednu, ovšem představuje jen čtvrtinu nových standardů. Další čtyři se týkají produkčního týmu, stážistů a marketingového týmu. To znamená, že na filmu musí pracovat lidé z výše popsaných skupin, ať už ve vůdčích rolích nebo obecněji jako součást štábu. Z celkem čtyř kategorií (herci, tvůrci, stážisté/pracovníci a lidé z marketingu) filmy nominované na hlavní cenu budou muset splnit jen dvě z podmínek.

I nadále tak bude platit, že například téměř všichni herci budou bílí heterosexuální muži, stejně jako režisér, scenárista i producenti. Stačit bude, pokud bude z menšinových skupin nezanedbatelná část štábu a marketingového týmu. Tyto role jsou přitom v celém životě projektu stejně důležité, jen jsou zkrátka mnohem méně vidět.

Je těžké zobecnit, co má vlastně filmová Akademie udělující Oscary oceňovat. Jistě, ceny mají svoje pojmenování, často ale zůstává široký prostor k interpretaci, což je ostatně zjevné z jejich historie nominací i vítězů. Pokud si ovšem Oscary chtějí zachovat nějakou kulturní relevanci, musí pochopitelně reagovat na kulturní trendy, které jsou minimálně v americkém kontextu jednoznačně inkluzivní.

Navíc nejde jen o reprezentaci v tom, jak filmy vypadají nebo kdo je natáčí. Stejně důležité jsou důsledky těchto aspektů, tedy odlišná témata, náhledy na ně, složení publika a podobně. Oscaři se typicky setkávají s kritikou, že vítězné filmy, ač mají nepopiratelné kvality, nebývají příliš inovativní a sklouzávají ke spolehlivému souboru témat – kostýmní drama, těžký životní příběh, zpracování významných historických událostí a tak dále. 

Spolu s tím, jak se ceny více otevírají světu, je ale čím dál náročnější takový koncept udržet, zvlášť proto, že se zkrátka příliš opakují a filmy už často nepřinášejí zajímavé nové perspektivy. Proto lze rozhodnutí o „vynucené inkluzitivě“ interpretovat ne jako omezování uměleckých záměrů, ale naopak jako snahu o jejich obohacení. Tvůrci jsou nuceni k tomu, aby hledali nová témata a nové typy postav.

Podívejme se ale na argument, že plošné odmítnutí určitého typu filmu je příliš radikální a neodpovídá realitě. Mohlo by například cenu za nejlepším film vyhrát Spotlight, drama o investigativních novinářích, kteří odhalili rozšířenou pedofilii v křesťanské církvi? Ačkoliv mohou panovat neshody o kvalitách filmu, jistě všichni uznají jeho vysokou relevanci. Také ostatně zdůrazňuje nedominantní perspektivu, když upozorňuje na důležitou a mnohdy neviditelnou práci investigativních novinářů. 

Na první pohled se může zdát, že podle nových standardů by takový film už nemohl vyhrát, protože se vlastně sám potýká s nedostatkem diverzity v jiných odvětvích. Ve skutečnosti by ale neměl žádný problém, kdyby lidi z menšinových skupin zaměstnala samotná produkce v několika z široké škály rolí. I u filmů s relativně malými rozpočty štáb čítá často mnoho desítek až stovek lidí.

Naopak žádný problém by neměl například loňský vítěz Zelená kniha, který byl původně oceňován za svoji tematiku spíše než poměrně standardní zpracování. Od té doby se nicméně vůči filmu objevilo mnoho kritiky. Hlavní postavou stále zůstává bílý muž a slavný afroamerický klavírista zde nemá více prokreslenou postavu. Také samotná zelená kniha, podle níž je snímek pojmenován, se v ději téměř neobjevuje.

Přes prvotní pozdvižení se tak možná dá dokonce říct, že nová pravidla toho příliš nezmění a do velké míry se jedná o marketingový tah. Už mnozí totiž od oznámení nových pravidel, která mají postupně vejít v platnost mezi lety 2022 a 2024, poznamenali, že většina nominovaných filmů posledních deseti let je splňuje. Navíc podobné standardy dávno platí v jiných institucích jako u britských filmových a televizních cen BAFTA.

Například Franklin Leonard, zakladatel Black Listu vytvářejícího seznamy nejzajímavějších nenatočených scénářů, se právě v tomto duchu vyjádřil. Řekl, že rozhodnutí Akademie představuje velice mírnou snahu motivovat filmové producenty a distributory k tomu, aby se méně zaměřovali na projekty vytvářené a pojednávající výhradně o bílých heterosexuálních mužích.

2. A slightly stronger statement that you can’t be a corporate citizen in good industry standing without doing the absolute barest minimum to ensure that there’s SOME diverse talent below the line and at your company coming through the pipeline.

— Franklin Leonard (@franklinleonard) September 9, 2020

Druhou poznámkou pak zdůraznil pozitivní podporu alespoň naprostého minima diverzity ve filmovém průmyslu. Zároveň nová pravidla reflektují už několikaleté snahy o změnu složení samotné Akademie, která je také z velké části tvořena staršími bílými muži.

V žádném případě nelze v kontextu nových standardů, platících jen u hlavní ceny, mluvit o kvótách. Akademie přímo neovlivňuje filmovou produkci, tvůrci a studia tak i nadále budou moci vytvářet snímky podle vlastního uvážení. V určitých případech jen nebudou moci očekávat nominace na hlavní Oscary. Stejně jako chtějí být tvůrci co nejméně závislí na externích vlivech, také Akademie je nezávislá organizace, která má právo si stanovovat vlastní pravidla.

Magazín IndieWire k historickému rozhodnutí položil pár otázek řediteli Akademie Dawnu Hudsonovi, vedení organizace, producentovi DeVonu Franklinovi a šéfovi studia Paramount Jimu Gianopulosovi. Řekli, že se jedná o reakci na dlouhodobé volání po změnách ze strany samotného filmového průmyslu. Zároveň si byli vědomi, jakou kontroverzi vyvolají. „Očekáváme, že obě strany řeknou, že je to příliš moc i příliš málo,“ poznamenal Franklin.

Záměrem přitom není omezit počet vznikajících titulů, ale právě naopak. Možná proto se také nové standardy mohou ve svém celku zdát mírné a zaváděny mají být v průběhu tří let. Obecně se filmový průmysl vyvíjí pomalu a pouze hashtagy nebo kritika ho nezmění, už proto, že se objevují jen v souvislosti s nominacemi, kdy už je pozdě. Systémové změny neproběhnou samy od sebe a je proto nutné vzbuzovat i opačnou kontroverzi, která je zkrátka nevyhnutelná.