Mortal Kombat zdaleka nebyl první bojovou hrou. Základy žánru a především jeho globálního úspěchu položil už dříve Street Fighter II. Ale v herním pravěku si v našich končinách získal – znalci fatalit prominou – srdce hráčů právě titul od Midway Games. Svou kombinací krve, kontroverze a kung-fu (i jiných stylů) odstartoval Mortal Kombat příběh o fenomenálním úspěchu. Začal přesně osmého října roku 1992.

Nemyslete si, že se před třiceti lety bojovníci utkávali na obrazovkách PC nebo na konzolích. Kdepak, tohle byly rané devadesátky. První Mortal Kombat tehdy vyšel na arkádové automaty, které polykaly mince z kapesného. Na další platformy od Amigy až po Game Boy se dostal v následujících měsících a letech. Stolní počítače – klidně jen s operačním systémem MS-DOS, tehdy ještě velmi mladičké Windows nebyly potřeba – se ho dočkaly dva roky po automatovém vydání.

Arkádovou premiéru měla v devadesátých letech mimochodem celá úvodní čtveřice Mortal Kombatů. Až s příchodem nového století začaly tituly série vznikat primárně pro herní konzole. A slovo série je skutečně na místě, čítá přes dvacítku her a hrstku dalších kompilací nebo předělávek. Linii hlavních titulů tvoří už jedenáct dílů a fanoušci netrpělivě vyhlížejí ten dvanáctý, na kterém se v současnosti pracuje.

Tohle všechno však byla v roce 1992 ještě hudba té nejvzdálenější budoucnosti. Než se z Mortal Kombatu stal kultovní hit, musel urazit pořádný kus cesty. À propos, když už zaznělo slovo hudba, nezapomeňte si ke čtení článku pustit naprosto famózní soundtrack. Ale zpátky k příběhu Mortal Kombatu. Jako všechna dobrá vyprávění i toto začíná mystickým a smrtícím turnajem v bojových uměních, v němž měří síly zástupci různých dimenzí.

Slovní spojení Mortal Kombat totiž označuje právě tento turnaj, který slouží jako rámec postupu hrou i coby její příběhové pozadí. Sadistické soutěži vládne čtyřruký obr Goro, s jehož pomocí se pokouší čaroděj Shang Tsung zmocnit naší Pozemské říše. Jen jediný mistr kopanců a pěstí může přejít přes ostatní vyzývatele, porazit Shang Tsunga a stát se šampionem!

Že vám to připadá jako zápletka přinejlepším béčkového filmu, ve kterém by mohl hrát třeba Jean-Claude Van Damme? To je ale náhodička, belgického bojovníka totiž nejde v souvislosti s Mortal Kombatem nezmínit. Původní vývojáři z Midway Games nejprve pokukovali po možnosti vytvořit hru na motivy tehdy teprve chystaného snímku Univerzální voják, v němž Van Damme hrál hlavní roli. Jenže nápad jim stihla vyfouknout konkurence (ačkoliv ho nedotáhla do konce), a tak se vrátili k vlastní tvorbě.

Van Damme se přesto do Mortal Kombatu svým způsobem dostal, a to v postavě jednoho ze sedmi dostupných bojovníků. Autoři si bruselského borce vzali na paškál a stvořili fiktivní hollywoodskou akční hvězdu s otravně hvězdnými manýry, Johnnyho Cage. Toho doplnila vojačka Sonya Blade, božský ochránce Pozemské říše Raiden, šaolinský mnich Liu Kang, krutý zločinec Kano a samozřejmě dva z nejikoničtějších bijců v historii Mortal Kombatu, duo nindžů Sub-Zero a Scorpion.

Více krve = více problémů, ale i peněz

S některou z těchto postav hráči postupovali turnajem a čelili nevyvoleným soupeřům, až se utkali se Shang Tsungem. Využívali při tom základní postupy dnes už léty prověřené ze všech videoherních mlátiček, tedy různé údery pěstí, kopy i možnost útoky soupeře blokovat. Drobnosti z herních mechanismů prvního Mortal Kombatu ovlivnily vývoj celého žánru, ale dopad drtivější než rána od čtyřrukého giganta Gora měla čistě vizuální záležitost: Brutalita.

Při pohledu na obrovitánské pixely to může v době takřka fotorealistické grafiky způsobit pobavení, když ale první Mortal Kombat vyšel, spustila se panika. Děti drtily čelisti nepřátel, hranatá krev stříkala proudem, kostičkované kosti trčely z poražených protivníků. Dnes se tomu třeba i zasmějeme, jenže před třiceti lety byly videohry považovány za primárně dětskou zábavu.

Foto: Midway Games

Bojovníci Mortal Kombatu. Další díly jejich počet znásobily, přidaly i Terminátora

Když se tak distributoři pokoušeli úspěch Mortal Kombatu z arkádových automatů zopakovat na dalších platformách, začaly velké tanečky. Nintendo si vynutilo nahrazení rudé krve potem a vyjmutí brutálních částí hry. Zato taková Sega na to šla šalamounsky a sáhla k podobným krokům, jenže zadáním jednoduchého kódu šlo násilí do hry vrátit. O tom, jak byly snahy o cenzuru úspěšné, svědčí skutečnost, že verze na Sega Genesis se prodávala pětkrát víc než vykleštěná verze pro SNES.

A byť se hra prezentovala jako titul pro dospělé, její údajný negativní vliv na mladistvé se uvědomělým občanům nelíbil. Násilí ve videohrách tak přišlo na přetřes dokonce před komisí zákonodárců amerického Kongresu. Výsledek jednání na sebe nenechal dlouho čekat, Mortal Kombat spolu s Doomem a interaktivním hororem Night Trap jsou důvodem, proč ve Spojených státech vznikl dodnes používaný rating přístupnosti ESRB.

Čím to, že zrovna Mortal Kombat svou brutalitou vybočoval? Pokud jste o tuto sérii v životě ani pohledem nezavadili, možná si říkáte, že stříkající krev a násilí na obrazovce arkádového automatu nebyly ani v první půlce devadesátých let nic nového. To je jistě pravda, jenže zkušení hráči už vědí, že když se řekne Mortal Kombat, tak se řekne FATALITY!

Takzvané fatality jsou hráčem vyvolané akce, které násilí, jež by člověk od hry vyobrazující drsné souboje mistrů bojových umění čekal, posouvaly na mnohem krvavější úroveň. Po porážce protivníka bylo možné ho fatálně dorazit, každá postava život soupeře ukončila svým jedinečným způsobem. Někdo vytrhával srdce, jiný ranou pěstí utrhával hlavu. A pokud byla řeč o potenciální úsměvnosti násilí v primitivní grafice, k rozpoznání vyrvané páteře stačilo jen pár pixelů.

Fatality se staly nejznámějším symbolem Mortal Kombatu. Každý další díl přidal nové postavy a rozvíjel multidimenzionální sci-fi a fantasy příběh do pozoruhodných směrů, ale zdaleka nejvíc se spousta fandů těšila na nové způsoby, jak nepřítele rozdrtit, rozčtvrtit, spálit, zbavit orgánů, nechat roztrhnout šamanským duchem medvědího totemu či rozstřelit brokovnicí v rukou Terminátora. To mimochodem není nadsázka, ale konkrétní příklad z Mortal Kombatu 11.

Totiž zatímco první díl nabídl sedm postav a dva bossy (plus možnost odhalit ještě jednoho tajného soupeře, což byl do té doby nevídaný krok, který k ukrývání podobných herních překvápek inspiroval spoustu dalších her), pozdější tituly nabídku válečníků rozšířily až do úsměvných rozměrů. Do Mortal Kombatu se tak probojovaly postavy jako batmanovský Joker, RoboCop nebo zabijácký robot s tváří Arnolda Schwarzeneggera.

Ale těžko se divokému rozvětvení divit. Vždyť fenomenální růst a Mortal Kombat se pevně pojí už od prvního dílu. Arkádová verze v roce po vydání z kapes teenagerů vytáhla víc peněz než tehdy v amerických kinech utržil Jurský park. Během tří týdnů od následného vydání hry na domácí konzole se jí prodaly tři miliony kopií. Na její motivy vznikl komerčně úspěšný (byť ne tak krvavý) film a jeho méně úspěšné pokračování. A už druhý Mortal Kombat si ve videoherních arénách vydobyl dokonce ještě větší slávu a kultovní status.

Za třicet let značky se tak její úspěch konstantně nafukoval. A podobně nafoukl i peněženky jejím majitelům, kterými jsou od roku 2009 Warner Bros. Jen her se celkem prodalo přes 70 milionů kopií a jméno Mortal Kombat vygenerovalo v tržbách miliardy dolarů. K videohrám a dvěma původním filmům se přidal hraný i kreslený seriál, několik animovaných snímků i loňský filmový reboot. Anebo třeba akční figurky. To aby malí válečníci mohli soupeřit i v okamžiku, kdy jim rodiče zakážou přístup k počítači. Nebo aby starší fanoušci měli co sbírat.

Ne všechno Mortal Kombatu samozřejmě vychází tak bezchybně jako karatistickému mistrovi kop s otočkou. Jména jako Tekken, Smash Bros nebo Street Fighter mu během let byla a stále jsou nebezpečnou konkurencí. Však už ho kolikrát v prodejích a počtu hráčů předčila. Ale že by sám Mortal Kombat měl snad schytat nějakou fatalitu? To rozhodně nehrozí. Naopak se v Netherrealm Studios chystá Mortal Kombat 12. A fanoušci už netrpělivě čekají, až opět zazní nehynoucí hláška FINISH HIM!