Sedmatřicetiletá Eliška Wimbersky se do Prachatic přivdala. „Manžel je odsud. A protože zdědil tatínkovu firmu, kterou nejde přestěhovat, tak jsme zůstali tady,“ popisuje pro CzechCrunch ze šumavského podhůří vystudovaná historička a manažerka cestovního ruchu, která posledních deset let pracovala v mezinárodním korporátu na různých pozicích týkajících se lidských zdrojů. Aktuálně to ale vypadá, že se se svojí dosavadní prací bude muset rozloučit. Skloubit mateřství a dojíždění do Prahy ze Šumavy nejde a ochota zaměstnavatelů poskytovat home office je čím dál menší.

Když spolu hovoříme přes videohovor, do počítače zvědavě nakukuje její malá dcera. Wimbersky zatím i na rodičovské pracuje pro pražskou korporátní firmu vzdáleně. Těsně po covidu, kdy se jí dítě narodilo, totiž ještě nebyla remote práce ve firmě problém. „Teď už se na to šéfové úplně netváří. Mám v tuhle chvíli výjimku, od dubna vypomáhám v mém původním týmu zhruba na dvacet hodin měsíčně,“ říká Wimbersky. Zároveň ale nepočítá, že by se po rodičovské do stejné firmy vracela. Dojíždět denně z Prachatic do Prahy není reálné, a už vůbec to nejde kombinovat s vyzvedáváním dítěte v jakémkoliv zařízení.

Co se týká onoho zařízení, tak hlídání pro dceru v době, kdy pracuje, také moc nemá. Školka ve městě je, ta ale přijímá až tříleté děti. Ve vedlejší obci je dětská skupina. „Tam by měli brát od dvou let a doufám, že nám to příští rok vyjde. Jinak tu až na státní školky, které berou právě až od tří let, a jeden work and play klub pro matky nic jiného široko daleko není,“ popisuje.

Kam se po rodičovské vrátí do práce, ale Wimbersky zatím netuší. Její aktuální pozice bude od prosince obsazena novým člověkem, ona tak o práci v korporátu přijde. „Přemýšlím o tom, že bych si možná udělala i nějaký rekvalifikační kurz. Tady lze sehnat spíš práci ve výrobě, ve strojírenství. Možná budu muset nakonec dojíždět do Českých Budějovic,“ přemítá.

Ty přitom také nejsou úplně blízko, autem do Českých Budějovic trvá cesta tři čtvrtě hodiny. Zároveň je prý prakticky nemožné sehnat práci na částečný úvazek. Variantu, že by zůstala delší dobu s dcerou doma, si ale nepřipouští. „Já bych se asi doma zbláznila. Člověk si u práce alespoň mentálně odpočine,“ argumentuje a dodává, že v jejím okolí to mají ostatní matky tak 50:50. Část by se do práce i dřív vrátila, ale nemá kam a taky nemá kam dát děti.

Jen sedm procent rodičů nechce na rodičovské pracovat

Podle aktuálního průzkumu platformy Mumdoo, která se snaží pomoct rodičům po rodičovské dovolené s návratem do práce, jen sedm procent rodičů při mateřské či rodičovské nechce pracovat. Zbývajících 93 procent by si podle něj v různém rozsahu rádo přivydělalo. Přesto dle Mumdoo reálně pracuje jen 52 procent z nich, protože jim v tom brání řada bariér. Český stát kvůli tomu podle ní přijde až o 10 miliard korun ročně. Platforma prováděla podobný průzkum už loni na podzim, nyní ho ale výrazně rozšířila a zvýšila počet respondentů, letos čerpala data od více než deseti tisíc rodičů po celé České republice.

Mezi jednu z největších bariér pro návrat do práce patří podle Mumdoo chybějící kapacita státem zřízených školek a dětských skupin. Ta je dostupná pouze pro přibližně 23 000 dětí starších šesti měsíců v rámci takzvaných dětských skupin a pro zhruba 35 000 dětí od dvou let v rámci státních mateřských škol. Na mateřské či rodičovské dovolené je však momentálně v Česku více než 300 000 osob, z čehož se v 98 procentech jedná o ženy.

Mezi další zásadní faktory, které rodiče – zejména matky – dětí do čtyř let podle průzkumu vylučují z pracovního trhu, jsou chybějící flexibilní pracovní podmínky, které by jim umožnily skloubit zaměstnání s péčí o malé dítě. Určitou formu pracovní flexibility by si podle průzkumu přálo 97 procent pečujících rodičů, kteří by rádi pracovali. Nejčastěji jde o flexibilní pracovní dobu a volbu místa výkonu práce. Zhruba polovina respondentů by si pak přála určit si počet odpracovaných hodin v měsíci.

Mumdoo dále v průzkumu píše, že přání rodičů a jejich představy o tom, jak by mohli pracovat, se napříč republikou příliš neliší. Přístup zaměstnavatelů k těmto požadavkům je už v rámci jednotlivých krajů ale rozdílný. Nejflexibilnější podmínky týkající se místa výkonu práce, pracovní doby a možnosti zvolit si počet pracovních hodin za měsíc mají rodiče v Praze a Středočeském kraji. Nejmenší ochotu zaměstnavatelů vycházet rodičům vstříc průzkum zaznamenal v Ústeckém, Karlovarském, Královéhradeckém a Moravskoslezském kraji.

„Drtivá většina českých žen chce při péči o děti alespoň částečně pracovat, reálně jim v tom však brání několik bariér. Mateřská či rodičovská v Česku tak řadě z nich může připomínat pomyslné domácí vězení, které si tyto ženy opravdu nezaslouží. Už tak leží na jejich bedrech ve většině rodin hlavní břemeno péče o děti i domácnost, a pokud při mateřské či rodičovské chtějí pracovat, tu možnost by zkrátka měly mít,“ říká spoluautorka průzkumu a HR expertka Mumdoo Andrea Hermanová.

Prý si za to můžeme sami

Pětatřicetiletá Barbora se do Humpolce přestěhovala s manželem a dvěma dětmi před rokem z Prahy. Na Vysočině si postavili dům, což se podle ní ukázalo jako zásadní problém při přijímání dětí do místní školky. „Dětem byly tři a dva a půl roku, když jsem se snažila s dostatečným předstihem už na jaře zjistit, jestli je šance, že bychom je na podzim do školky dali. Paní ředitelka, která má pod sebou všechny školky v Humpolci, mne ale velmi ošklivě odbyla,“ vypráví Barbora.

„Dost nehezkým tónem mi do telefonu řekla, jak si to jako představuji, že chci dát obě děti do školky a že si za to můžeme sami, že jsme se neměli stěhovat. A jestli máme na to postavit si barák, ať si dáme děti do soukromé.“ Děti nakonec do soukromé školky opravdu s manželem poslali, i když to pro ně znamená výrazný finanční výdaj, který se úplně nehodí ve chvíli, kdy má stálý příjem zatím jen Barbořin muž, který z Humpolce do Prahy občas dojíždí. Ona si práci zatím hledá, do té původní se vracet nehodlá. „Pracovní tempo tam nebylo slučitelné s tím, mít rodinu, navíc je to pozice v Praze a není reálné abychom s mužem dojížděli oba, někdo děti musí ze školky vyzvedávat,“ vysvětluje mladá maminka.

Aktuálně se tedy poohlíží po práci v Humpolci a okolí, případně z domu. Typově by to prý šlo, Barbora je povoláním online marketingová specialistka. Firmy ale možnost práce z domu moc nenabízejí. A pak je tu prý ještě jeden problém: „Aktuálně se mi stává, že ve chvíli, kdy na pohovoru otevřeně řeknu, že mám děti, tak mne z výběrového řízení vyřadí. Jednou mi to dokonce napsali takto i do e-mailu,“ říká Barbora. „Přitom jsem člověk, který celou dobu při rodičovské pracoval, alespoň na miniaturní úvazky.“

Barbora, stejně jako Eliška Wimbersky, zároveň popisuje, že si nedovede představit, že by měla být s dětmi plně doma. „Mám svou práci ráda a potřebuji ji kvůli své psychické pohodě. Ale myslím, že to, co se mi teď děje, je tak trochu karma. Dřív jsem moc nechápala, co celý den ženy na rodičovské dělají,“ směje se.

Když jsou zaměstnavatelé otevření, tak to jde

O jednatřicetileté Barboře Vičarové z Kutné Hory se dá říci, že co se týká práce, „vyhrála jackpot“. Vičarová pracuje jako kreativec pro televizní platformu Voyo a zároveň podniká sama na sebe. Věnuje se marketingovým strategiím a vymýšlí reklamní kampaně pro jednotlivé pořady, seriály nebo své vlastní klienty. A protože, jak sama říká, pracuje pro osvíceného šéfa, může využívat stoprocentní home office a rozvrhnout si práci, jak potřebuje. „Práci zvládám dělat různě po nocích a zároveň máme v Kutné Hoře obě babičky, které hodně vypomáhají,“ popisuje.

Na rozdíl od ostatních žen v článku tak neplánuje svého skoro tříleťáka zatím dávat do školky. I když k němu brzy přibude sourozenec. „Nabídka školek je tu dost tristní. Když je školka dobrá, tak je plná a má pořadník na tři roky dopředu. A tam, kde místo je, se nic nezměnilo od doby, kdy jsem tam chodila já,“ směje se Vičarová. Syna tak zatím budou pomáhat hlídat spíš babičky a občas se v péči o něj střídá také s partnerem.

Díky flexibilitě zaměstnavatele Vičarová práci vlastně nepřerušila a nehodlá to udělat ani s druhým dítětem. „Zároveň si říkám, že když teď vidím, jaké to s dětmi je, tak není reálné, že bych v příštích pěti letech dojížděla do práce do Prahy,“ říká i Vičarová a dodává, že nejlepší by pro ni bylo zůstat v současném modelu fungování, dokud děti nevyrostou. „Vidím ve své práci, že když jsou zaměstnávání matek na home office lidé otevření, tak to jde.“

Barboře Vičařové práci její kamarádky s dětmi občas závidí. „Ptají se mne, kde jsem ji sehnala, že by něco takového taky potřebovaly. Tady v Kutné Hoře není moc pracovních možností, většina lidí dojíždí do Prahy,“ vysvětluje a na otázku, zdali má kolem sebe ženy, které vyloženě chtějí zůstat doma s dětmi a nepracovat, rázně odpovídá, že ne.

„Je to i vidět na tom, že když neseženou práci, jsou aktivní jinak. Založili jsme letos spolek, který se jmenuje Diplomatky. Pořádáme různé přednášky, navzájem se inspirujeme a chceme společně růst, ne jen být doma s dětmi. Když nemohou pracovat, jsou aktivní právě skrze pořádání akcí nebo seberozvoj,“ říká Vičarová. Ani ona si nedovede představit, že by nepracovala. „Myslím, že bych pak byla o dost horší máma. Paradoxně tím, že se člověk občas věnuje něčemu jinému, tak se pak víc těší na děti a užívá si je. A taky si myslím, že bych velmi rychle vypadla z oboru,“ uzavírá.