Gambie je nejmenší kontinentální zemí v Africe, které se ne nadarmo přezdívá Pobřeží úsměvů. Od ucha k uchu se tu směje skoro každý z téměř 2,5 milionu obyvatel. Ti jsou podle Silvestra Tkáče jednou velkou rodinou „Prakticky každý má mezi příbuznými alespoň jednoho milionáře, jednoho ministra a jednoho dělníka,“ říká taktéž s úsměvem podnikavý Čech, který v zemi pomáhá pomocí 3D tisku.

Že se Silvestr Tkáč usmívá, není náhodou. Před několika lety se stal členem této velké rodiny, a tak můžeme říci, že kromě ministrů a dělníků má Gambie i chlapíka hovořícího plynně persky, který se s pomocí 3D tisku snaží řešit některé, pro nás Evropany velmi neobvyklé, gambijské problémy.

Rodák z Frenštátu pod Radhoštěm byl vždy světoběžníkem, kterému začal být malý nejen Frenštát, ale i Česká republika. Proto se rozhodl odcestovat do Íránu, kde vystudoval perský jazyk, aby následně působil jako tlumočník na íránské ambasádě v Praze. Jenže tato práce jej nenaplňovala. Již od dětství stráveném v tátově dílně víc tíhl k technice, a navíc u něj začalo narůstat volání po dalším dobrodružství.

Když přemýšlel, kam se vrhne dál, naplánoval si dobrodružnou cestu podél západního pobřeží Afriky na vlastnoručně sestrojené tříkolce poháněné větrem. Z tohoto plánu sice sešlo, ale africká náruč jej přece jen objala. Tkáč totiž narazil na projekt Kola pro Afriku, který právě v Gambii zprostředkovává tamním studentům i dalším jízdní kola, na kterých každý den překonávají i patnáctikilometrové vzdálenosti.

Do tohoto projektu, který do země dovezl již okolo deseti tisíc kol, se Tkáč zapojil v roce 2017 s tím, že začne na své tříkolce obrážet místní školy. Rychle mu však došlo, že plachtoví v bezvětrné Gambii nemá moc smysl a větrný pohon tedy vyměnil za solární. „Jenže když jsem zjistil, že tam jsou všude jen písčité cesty, tak jsem se na to vykašlal úplně a začal jsem jezdit autem,“ směje se Tkáč.

Gambijské problémy

Gambie je chudou zemí, jejíž ekonomika se opírá o nemechanizované zemědělství, turismus a remitence diaspory, tedy peníze Gambijců, kteří odešli do Evropy. Finance posílané domů tvoří až 20 procent HDP. Když se proto díky projektu Kola pro Afriku začal Tkáč do Gambie vracet pravidelně a stal se jedním ze školitelů místních mechaniků, kteří ve svých dílničkách kola opravují, nemohl si nevšimnout nuzných podmínek, v nichž místních žijí.

Začal proto přemýšlet, jak by mohl jejich životy ulehčit. A na pomoc si sebou do Gambie přivezl 3D tiskárnu. Tehdy neměl ani tušení, že se jedná o vůbec první podobné zařízení v zemi. „Chvilku trvalo, než jsem v Gambii vůbec dokázal popsat, co vlastně taková tiskárna dělá. Ale vytušil jsem potenciál,“ vzpomíná Tkáč s tím, že první projekt jasně ukazuje, o jakém potenciálu je řeč.

Vzhledem k tomu, že Gambie kvůli své strategické poloze podél řeky v koloniální minulosti patřila pod Velkou Británii, jsou všude v zemi zásuvky britského typu. Ovšem do Gambie proudí většinou spotřebiče z kontinentální Evropy, které často nemají kolík pro odjištění pojistky u britské zásuvky. „V Gambii se pro to tyto účely nejčastěji využíval kovový klíč, což není zcela nejbezpečnější,“ vysvětluje Tkáč.

Proto se rozhodl vytvořit pomocí 3D tisku redukci, která byla přece jen o něco bezpečnější, „Kdyby to viděl nějaký elektrikář, tak by mě asi nepochválil, ale celá naše myšlenka vlastně stojí na gambijských řešeních pro gambijské problémy. Jinými slovy je lepší kus plastu než kovu,“ říká Tkáč, jehož firma nyní dodává řešení pro 3D tisk především do oblasti zdravotnictví, školství a lokální řemeslné produkce.

Pomoc pro zdravotnictví

O 3D tisku začal Tkáč dělat přednášky a vymýšlel další projekty, s čímž mu začala pomáhat jedna i jedna z místních žen. Vystoupení je dovedly až do laboratoří lékařského výzkumného institutu Londýnské univerzity v Gambii, kde projevili o 3D tisk velký zájem. Bojovali zde totiž s výraznými logistickými a zásobovacími problémy a v 3D tisku viděli jejich alespoň částečné řešení.

Jednou z prvních zakázek pro tento institut byl tisk aplikační pomůcky k inhalátorům. Ta se laboratořím zalíbila a spolupráce se začala rozšiřovat. Silvestr Tkáč v té době již začal skládat tým nově založené společnosti s názvem Make3D. Tu založil se svou ženou, kterou nebyl nikdo jiný než ona slečna, jež mu pomáhala jednotlivá řešení vymýšlet.

Postupně našel projektového manažera, techničku spravující tiskárny a také designéra, což bylo dle jeho slov v Gambii velmi náročné. Nakonec se však podařilo a dnes tým tvoří dva stážisté a osm zaměstnanců, přičemž pro pět z nich představuje Make3D hlavní zdroj obživy.

Do gambijského zdravotnictví začala Tkáčova firma dodávat nejrůznější náhradní díly lékařských přístrojů, centrifugy, nástavce, držáky na zkumavky či pipety a další. Ten největší zlom ovšem přišel s příchodem covidové pandemie.

„Když přišel covid, tak nám zavolali z lékařského institutu a řekli nám, že se zítra stěhujeme do jejich kanceláře, kde budeme vymýšlet řešení. A že nám zaplatí, co budeme chtít,“ vzpomíná Tkáč, který tehdy začal tisknout na svých čtyřech tiskárnách ochranné štíty, kterých v prvních týdnech vyrobil s týmem na osm tisíc.

Po štítech následoval vývoj respirátorů z potápěčských masek nebo konektory a filtry k nejrůznějších dýchacím zařízením. Medicína se stala pro Make3D hlavním sektorem, ve kterém začal vymýšlet i další produkty. Například 3D tištěné protézy navrhované gambijskými designéry či dlahy vycházející vstříc gambijským klimatickým podmínkám.

Právě dlahy vyvíjené ve spolupráci s předním gambijským ortopedickým chirurgem, potažmo jediným ortopedických chirurgem v zemi, se staly vůbec prvním 3D tištěným produktem v Gambii, který získal předběžnou certifikaci lékařského zařízení. To umožňuje jejich dodávky do nemocnic oficiální cestou.

Brand z vesnice

Gambijské zdravotnictví je ovšem jen jedna část. 3D tisk začal v Gambii nacházet uplatnění i u lokálních výrobců a v jejich environmentálně udržitelné produkci. Aby je mohl Tkáč se svými kolegy navštěvovat přímo v jejich vesnicích, vytvořil si pojízdnou tiskařskou farmu poháněnou solární energií, díky které lze požadavky operativně odbavovat přímo v obcích, nejčastěji situovaných ve vnitrozemí.

Díky Make3D tak již nemusí opraváři k vycentrování kol používat dřívko či palec, ale tištěnou pomůcku. Tkáčovy 3D tiskárny ve velkém zaměstnávají také lokální producenti mýdel, pro které tisknou formy, v nichž mýdlo tuhne. Díky tomu se velikosti mýdel jednotlivých výrobců unifikují, a navíc je mohou opatřit vlastním logem, což zákazníkům umožňuje lepší orientaci.

3D tisk také pomáhá omezit používání jednorázových dětských plen, kdy se na tiskárnách vyrábí systém spon, jež pomáhají látkovou plenu držet. V době pandemie se tiskly i plastové šablony využívané při šití roušek, opět z důvodu standardizace. A pro řešení otázky ženské menstruace, která je v gambijských vesnicích často tabu, byly navrženy šablony pro šití textilních dámských vložek.

Tkáč dále tiskne formy na palivové brikety, formy na sýry, květináče, tiskátka s logem pro výrobce keramiky, stojánky pro plnění obalů balzámů na rty místní kosmetické značky, tiskne první gambijskou moderní deskovou hru i náhradní díly na strojky pro místní holiče a mnoho dalšího.

Zkrátka v Gambii je po 3D tisku sháňka a už i v těch nejzapadlejších vesnicích vědí, k čemu taková technologie slouží. K tomu napomohla i nedávná návštěva zástupce české společnosti Prusa Research, na jejíž tiskárnách Tkáč tiskne od začátku. Ta za pomoci České rozvojové agentury pomohla vybavit farmu Make3D šesti novými tiskárnami a dalších šest si složilo a domů na zkoušku odneslo několik studentů v rámci pořádaného semináře pro školy.

Zatím pomoc, jednou třeba i dobrý byznys

Podle Silvestra Tkáče dokáže Make3D již nyní vyplácet svým zaměstnancům odměny, které jsou na gambijské poměry nadstandardní, ovšem o žádný velký byznys se prozatím nejedná.

„Já sám si občas musím najít nějakou ‚brigádu‘, pracuju tedy i jako průvodce a někdy se namane i nějaká jiná příležitost. Sice máme velice specifické zakázky, ale naučili jsme se aktivně hledat průniky gambijských potřeb a toho, co dokážeme nabídnout. Kromě produkce prodáváme i tiskárny a školíme v oblasti 3D tisku a designu,“ vysvětluje Tkáč.

Jedním dechem však dodává, že šance na to, aby se jednou z 3D tisku v Gambii stalo plnohodnotné podnikání, jsou vysoké. Upozorňuje, že v jiných afrických zemích začíná být 3D tisk velkým hráčem na poli decentralizované a personalizované výroby a velké zakázky dříve či později dorazí i do Gambie.

„Když jsem Make3D zakládal, nebyl pro mě primárním cílem zisk, ale pro ekonomicky udržitelný model je samozřejmě nějaký příjem nezbytný. Na druhou stranu se snažím postupovat tak, abychom byli vnímáni vždy pozitivně. Proto například investujeme do vzdělávání našich kolegů a snažíme se primárně podílet na projektech se společenským přesahem,“ vysvětluje Silvestr Tkáč, jehož gambijská odysea absolvovaná na bárce z 3D tiskárny prozatím vůbec nekončí. A možná právě díky této technologii bude Pobřeží úsměvů jednou ještě vysmátějším.