Druhý Gladiátor byl prakticky od první myšlenky na jeho vznik odsouzený k tomu, aby stál ve stínu toho prvního. Přestože existují pokračování, která se dočkala stejného nebo většího uznání než původní filmy, už v roce 2000 představoval historický spektákl Ridleyho Scotta v zásadě pokus o modernizaci subžánru z dob klasického Hollywoodu. Gladiátor II už se o nic takového nesnaží. Jistě, má lepší vizuální efekty a nové nápady na souboje v Koloseu, jeho vyvrcholením jsou ale přímé odkazy a citace 24 let starého filmu. A nevadí to.

Pokud by se někdo Ridleyho Scotta zhruba před rokem zeptal, jak často přemýšlí o Římském impériu, odpovědí by nejspíš bylo „skoro pořád“, protože pokračování Gladiátora z období upadajícího císařství právě natáčel. Jedna z nejrozsáhlějších říší v dějinách Evropy mu ale na mysli za posledního čtvrt století ležela nejspíš mnohokrát. Pokusy vytvořit snímek, který před víkendem vstoupil do českých kin, totiž začaly jen chvíli po premiéře oscarového hitu s Russellem Crowem.

Gladiátor II se měl v různých návrzích odehrávat před i po původním filmu, přičemž v obou případech se zvažoval návrat jeho hlavní hvězdy. Nejzajímavější nápad přišel z hlavy hudebníka a umělce Nicka Cavea, jehož scénář se odehrával z velké části v Očistci. Římské božstvo zabitého Maxima (Crowe) přesvědčilo, aby bojoval v jejich jménu proti nové hrozbě ve formě Ježíše Krista a jeho následovníků. Hrdina byl ale podveden, zabil vlastního syna a byl odsouzen k věčnému životu bez něj – bojuje pak v křížových výpravách, světových válkách i ve Vietnamu a končí v Pentagonu.

Film, který se nakonec dostal do kin, je naneštěstí mnohem konvenčnější, z většiny ovšem funguje jako blockbuster z dob klasického Hollywoodu, kdy vznikala velkolepá historická dramata jako Ben-Hur, Kleopatra nebo Lawrence z Arábie. A přestože nedosahuje jejich kvalit a nezapíše se do dějin kinematografie, představuje příjemnou vzpomínku na dobu před nekonečnými sériemi superhrdinských filmů a šablonovitých akčňáků s Dwaynem Johnsonem.

Pokračování Gladiátora se odehrává šestnáct let po prvním snímku. Lucilla, sestra zabitého císaře Commoda a milenka gladiátora Maxima, se v obavách rozhodla svého syna Lucia Vera poslat daleko od dvora, do severoafrického království Numidie. Lucius zde pod jménem Hanno dospěje a založí rodinu, jednoho dle ale oblast přijdou dobýt Římané v čele s generálem Markem Acaciem (Pedro Pascal). Jediný právoplatný nástupce císaře se tak vrací do Říma nejdříve jako zajatec a později gladiátor s jediným cílem – pomstou.

Gladiátor II představuje především zajímavou variaci na původní film. Od začátku přitom přiznává, že to je jeho cílem, ať už jde o jasné styčné body v námětu, opakování postav šílených despotů v čele císařství a charismatického majitele gladiátorů, nebo zápletku kombinující osobní cestu hrdiny s osudem Říma.

Novinka se ovšem snaží vše posunout o pár kroků dále. Souboje jsou krvavější, vztahy mezi postavami složitější a hlavní hybatelé děje šílenější. Zatímco Maximovi s tváří Russella Crowea šlo primárně o pomstu, která měla jakoby shodou okolností důsledky i pro nejvyšší římskou politiku, Lucius Verus se zamotá do celé sítě tragédií a ambicí. Jeho představiteli Paulu Mescalovi sice chybí charisma předchůdce, tvůrci to ale vyvažují emočními scénami nebo charistamem Denzela Washingtona, jehož intrikánský otrokář Makrinus na sebe strhává pozornost ve všech scénách, kde je.

Foto: Paramount Pictures

+3

Nejpůsobivější na celém filmu je fakt, že ho režíroval 86letý muž. Přestože Scott za poslední čtyři roky poslal do světa ještě tři další ambiciózní projekty (Poslední souboj, Klan Gucci a Napoleona), jeho novinka nabízí stejnou úroveň filmařské péče jako kterýkoliv z jeho dřívějších počinů. Zatímco jiné blockbustery se topí v přemíře zelených pláten, laciných hlášek nebo stereotypních zápletek, Gladiátor II upřímně baví ve svých akčních polohách a zaujme vážnými konverzacemi.  

Schopně balancuje mezi intenzivními pohledy, citacemi Vergilia či filozofováním o republice a souboji v gladiátorské aréně, kde není nouze o krvelačné opice nebo reprodukci bitvy na moři i se žraloky ve vodě. Než se zorientujeme a začneme se ptát, jak se mořští predátoři do Kolosea dostali, přichází dramatická scéna, v níž Lucius Verus usiluje o život svého úhlavního soka.

Vizuální efekty ani vyprávění nejsou bez chyby – antický Řím místy působí poněkud uměle, příběh se zase ve druhé polovině snad až příliš zamotává v rodinných vztazích a pokusech převzít nadvládu nad impériem, aniž by zvraty dostaly dostatek prostoru pro hlubší dopad. Gladiátor II nicméně představuje jeden z nejzábavnějších kinofilmů roku, který na velkém plátně skutečně vynikne.