Na začátku listopadu 1954 se z moře poprvé vynořil obří prehistorický ještěr, mnohem větší a vražednější než jakýkoliv známý dinosaurus. Od té doby Godzilla srovnala se zemí desítky měst a má na svědomí desetitisíce lidských životů, ale i řadu jiných monster. Ikona japonské kinematografie, jejíž vliv je snad větší než u filmových mistrů jako Akira Kurosawa nebo Jasudžiró Ozu, představovala ničitele lidstva i jeho ochránce, stala se metaforou pro lidskou sebestřednost i nespoutanou sílu přírody. A dnes oslavila 70 let.

V době, kdy se Godzilla poprvé objevila na velkém plátně, už filmy s obřími monstry měly precedent, snímek Godzilla z roku 1954 se ale široce považuje za zakladatele žánru kaidžú. Ten stojí na pomezí sci-fi a fantasy, kombinuje vlivy japonského folkloru a moderní industrializace a příšery, která v něm devastují města, se mnohdy objevují jako důsledek lidské činnosti.

První kaidžú film dal svoje motivy najevo hned v úvodní scéně, kde posádku rybářské lodi na moři překvapí oslepující záblesk v dáli, následovaný děsivou masou vystupující z vody. Jen půl roku před tím, než Godzilla režiséra Iširóa Hondy vyšla, se podobný incident odehrál také ve skutečnosti, když posádku lodi Daigo Fukuryū Maru (Šťastný drak číslo 5) ozářila radiace z testu vodíkové bomby Castle Bravo. Dvacet tři mužů několik týdnů čelilo akutnímu radiačnímu syndromu a jeden z nich na následky ozáření zemřel.

Později ve filmu se objevuje řada odkazů na strach z termonukleárních zbraní, které o necelou dekádu dříve zničily Hirošimu a Nagasaki. Samotná Godzilla ničí vše, co jí přijde do cesty, je odolná vůči radiaci, a jedna z hlavních postav filmu ji proto chce studovat. Z dlouhého spánku ji probudily testy vodíkové bomby a zabít ji může jedině nově vyvinutá děsivá zbraň, u níž hrozí zneužití pro válečné účely.

Godzilla ovšem zároveň už tehdy nebyla jen vražedná příšera, které se mají diváci bát a doufat v její porážku. Velká část publika k obřímu zvířeti, jež se jen snaží přežít, cítila empatii a vnímala ho jako oběť. Nejenže samotné monstrum je metaforou pro atomovou bombu, filmaři z jejího probuzení v zásadě vinili Spojené sáty. Celý film je podobenstvím o poválečném Japonsku, strachu a problémech, kterým tamní obyvatelé čelili.

Hondův počin se stal hitem a v následujících letech v upravených verzích uspěl také v zahraničí. Hned v roce 1955 u studia Toho vzniklo první pokračování a v průběhu dekád následovalo 31 dalších – zatím poslední, skvěle přijatá Godzilla Minus One, vyšlo loni. V roce 1962 se Godzilla na velkém plátně poprvé utkala s King Kongem, svojí filmovou inspirací.

V roce 1964 se pak olbřímí ještěr poprvé proměnil z antagonisty na hrdinu, když ve filmu Ghidorah: the Three-Headed Monster (Ghidorah, trojhlavé monstrum) chránil lidstvo před příšerou přicházející z dalekého vesmíru. Tak byly ustanoveny všechny hlavní motivy kolem Godzilly, které se v různých variacích opakují dodnes.

Ještěr z hlubin oceánu tak představoval metaforu nukleárních zbraní a problémů poválečného Japonska, ale také více univerzální témata jako snahu člověka ovládnout přírodu a jeho selhání. Godzilla byla jednak vždy úzce spojena s mořským životem a měla s ním až jakýsi symbiotický vztah, jednak demonstrovala, jak málo toho lidští hrdinové o přírodě ví a jak marné mohou být i jejich nejsilnější zbraně.

To se zčásti změnilo koncem 90. s příchodem prvního amerického filmu. Godzilla od režiséra Rolanda Emmericha sice uspěla finančně, okamžitě se na ni ale snesla silná vlna kritiky. Jednak vzhled titulní příšery vůbec neodpovídal japonským předlohám a na mnohé působil spíš vtipně, jednak snímek klasicky glorifikoval moc americké armády a chyběly mu poutavé lidské postavy, které vždy představovaly emoční jádro filmů.

Podruhé se japonská ikona v americkém filmu objevila až v roce 2014 v režii Garetha Edwardse, který pracoval s většinou jejích typických motivů a skládal předlohám velkou poklonu. Následovala celá hollywoodská série – zatím poslední díl vyšel letos. Godzilla x Kong: Nové impérium postrádá serióznější auru původních snímků, funguje ale jako moderní blockbuster, který ukazuje, že nejdéle běžící filmová série v historii dodnes baví.

Zcela jinou, vážnou polohu představila již zmíněná, loňská japonská Godzilla Minus One. Ta se vrátila do bezprostředně poválečného období a vedle klasických godzillovských témat řeší také otázky japonské cti, viny a cesty za vykoupením. Zatímco americká verze se naplno oddala zábavě, ta japonská se vrátila ke kořenům a reflektovala některé ze stěžejních témat japonské poválečné kultury.

Nejslavnějšímu monstru v dějinách kinematografie tedy evidentně ani sedmdesát let od jeho zrodu nedochází dech. Studio Toho jen před pár dny schválilo nový film, v němž se vrátí režisér Godzilly Minus One Takaši Jamazaki, jehož film si mimochodem odnesl Oscara za nejlepší vizuální efekty. A také Hollywood chystá další pokračování svého monsterverza, to je ohlášené na březen roku 2027.