Na časomíře běžela 49. minuta, když se Petr Svoboda napřáhl a tvrdou ránou poslal kotouč za záda Michaila Štalenkova. V ten moment ještě nevěděl, co jeho gól nakonec způsobí. Pořád zbývalo jedenáct minut, během kterých mohlo Rusko utkání zvrátit. Ale nezvrátilo. Byla to střela, která se navždy zapsala do dějin českého hokeje. Střela, ze které nabíhá husí kůže i dnes, přesně po pětadvaceti letech od momentu, co Česko vyhrálo zlato na zimních olympijských hrách v Naganu.

Triumf na olympiádě v Japonsku v roce 1998 je tím největším úspěchem českého hokeje v dějinách. Zlaté medaile totiž na své krky pověsili ti, kterým ještě před startem turnaje nikdo nevěřil. Ostatně se tomu po blamáži o dva roky dříve na Světovém poháru, kde český tým v obdobném složení jako na olympiádě prohrál 1:7 s Německem, ani nešlo divit. Výběr pod trenérem Ivanem Hlinkou ale tehdy v únoru šokoval naprosto všechny.

Do vyřazovací části postupovalo Česko z druhého místa – jediný škraloup na celé jízdě napříč základní skupinou mělo s Ruskem, kterému podlehlo 1:2. Ve čtvrtfinále dostalo Spojené státy, ani s nimi ale nebyl žádný větší problém. Český výběr porazil ten americký 4:1 – a šlo se na Kanadu v čele s legendárním Waynem Gretzkym, která vůbec poprvé (stejně jako ostatní národní týmy) poslala na olympiádu i elitní hráče z NHL.

Semifinálové utkání s Kanadou – a celou cestu turnajem – mimo jiné mapuje dokument Nagano Tapes (zdarma dostupný zde) od režiséra Ondřeje Hudečka, který je plný zajímavých výpovědí hráčů, komentátorů i novinářů. „Na olympijském turnaji jsou vždycky překvapení. Pro mě to nebyl Dominik Hašek chytající jako smyslů zbavený… Byl to Jiří Šlégr,“ řekl sportovní novinář Sports Illustrated Michael Farber, když se do prostřihu dostal nezapomenutelný Šlégrův gól na 1:0.

A byť ke konci hry přišlo srovnání a během prodloužení Kanaďané tlačili, Češi nakonec dokázali zápas vyhrát po samostatných nájezdech. Nikdo z Kanaďanů neskrýval šok, především pak hráči na ledě. Ať už šlo o zmíněného Gretzkyho, kterému český výběr vystavil stopku k zisku jediné trofeje, kterou ještě neměl, nebo ikony typu Theo Fleury či Brett Hull, syn nedávno zesnulého Bobbyho Hulla. Nájezdy zkrátka Kanaďané tehdy neuměli, v NHL se takto nejezdilo.

Po tomto fantastickém skalpu se čekalo na Rusko, na tým, který Česku dělal historicky velké problémy a s nímž měli naši hokejisté nevyřešené „spory“, jelikož je jako jediný porazil v základní skupině. Psaly se brzké ranní hodiny dne 22. února roku 1998, když to přišlo. Když celé republice spadl kámen ze srdce a propuklo nadšení. Pak už Češi mohli přes půl planety letět zpět domů se zlatou medailí, pro kterou je národní tým známý po celém světě.

Hoši z Nagana

Na takzvané hochy z Nagana se nezapomene nikdy. Jaromír Jágr, Dominik Hašek, Roman Hamrlík, Petr Svoboda, Jiří Šlégr, Jaroslav Špaček, Jiří Dopita, Milan Hejduk, Martin Ručinský, Robert Lang, Pavel Patera… Dala by se vyjmenovat celá tehdejší soupiska, všichni na tom měli svůj podíl. Nešlo navíc jen o vítězství na sportovním poli – úspěch v Naganu měl i nevídaný dopad na českou společnost, která je na „zlaté hochy“ hrdá do dnešního dne.

Onu hrdost pociťuje i Dan Pánek, který se rozhodl jeden z nejzásadnějších momentů české sportovní historie připomenout na stříbrném plátně. Ale jinak než by se mohlo zdát. Nenapsal nic, co by se přímo týkalo samotných hokejistů nebo zimní olympiády v Naganu jako takové. Naopak se zaměřil na přehlížený aspekt toho, jak hokejová výhra v Japonsku ovlivnila tehdejší generaci dětí. Nový film se jmenuje Děti Nagana – a právě jde do kin.

„Děti Nagana se odehrávají bezprostředně po onom slavném vítězství, v době hokejového šílenství, kdy bylo možné si hokejku na venkově koupit i v papírnictví. Napadlo mě to během lockdownu a zčásti jsem si tak vzpomněl i na mé dětství, kdy jsme s kluky rádi hráli hokej na vesnici, na betonu s tenisákem. V létě,“ říká pro CzechCrunch Pánek, který ve filmu zastává režisérskou a producentskou roli.

Novinka pojednává o tom, jak je jedenáctiletý kluk u vytržení, když na turnaji století (jak se Naganu přezdívalo) porazí Česko Kanadu a míří do finále. Přestože i on je trochu outsider, rozhodne se koupit si hokejku a s kamarády hrát hokej, jak to jen jde. Hlavně s tenisákem na plácku za domem. Sestaví tým, se kterým se chystá na svůj vlastní velký zápas proti klukům z vedlejší vesnice. „Věřím, že film má motivační, pozitivní energii,“ dodává Pánek.

„Nagano jako takové pro mě znamená moment, kdy jsem byl poprvé v životě opravdu hrdý na to, že jsem Čech, a poprvé mě pohltila opravdová euforie. Když se vám toto stane v deseti letech, tak to ve vás zanechá opravdu hlubokou vzpomínku a emoce. Ta sounáležitost mě vlastně inspirovala a doufám, že mě bude inspirovat dál. Přál bych si ji zase zažít, i kvůli současným dětem,“ dodává.