Psal se rok 1938, když ve Spojených státech debutoval snímek Alžír. Hlavní ženskou roli v něm ztvárnila Hedy Lamarr, dáma s neznámým jménem, jejíž tvář několik let nazpět způsobila nejen v Československu kinematografickou senzaci. Hedy celý Alžír ukradla pro sebe a zahájila tak svou senzační hereckou kariéru. Ze záře reflektorů však utíkala ke stolu, u kterého bádala.

Někdejší diva stříbrného plátna Hedy Lamarr vylepšovala dopravní signalizaci, vymyslela rozpustné tablety do vody, svému blízkému příteli a legendárnímu aviatikovi Howardu Hughesovi pomohla zdokonalit tvar křídel jeho letounů a přišla s technologií, která se stala základem pro Wi-Fi, Bluetooth nebo GPS.

Před pár dny tomu bylo 80 let, co americké patentové úřady zaregistrovaly technologii zvanou Frequency-hopping spread spectrum (FHSS), která byla vyvinuta, aby během druhé světové války pomáhala s naváděním amerických torpéd. Technologie sice byla americkou armádou znovuobjevena až v 60. letech, dnes ji ovšem využívá celý svět. Stala se součástí technologií, jako je Bluetooth, GPS a také se stala inspirací pro technologie využívané například ve standardu Wi-Fi.

Za svůj objev byli vynálezci FHSS v roce 2014 uvedeni do americké Národní síně slávy vynálezců, a tak se mezi pány profesory a inženýry objevila vskutku nevšední dvojice. Za objevením této technologie totiž stál výstřední hudební skladatel a pianista George Antheil a krásná Hedy Lamarr, úkaz světa československé i hollywoodské kinematografie, jejíž životní příběh by sám vydal na celovečerní snímek.

Obličej v Extasi

Hedy Lamarr se narodila jako Hedwig Eva Maria Kiesler roku 1914 do zámožné rodiny. Její matka byla maďarská klavíristka a otec židovský bankéř původem z Ukrajiny. Již během dětství prožitého ve Vídni Lamarr tíhla k herectví a zároveň ráda naslouchala otcovu vyprávění o technickém fungování světa kolem ní.

Když se krásná Hedwig, vítězka rakouské soutěže krásy, měla rozhodnout, zda se bude věnovat herectví či studovat na některé z polytechnických škol, dostala přednost vidina slávy, jaké dosáhla Marlene Dietrich a jiné herečky. První filmové role začala získávat v roce 1930 a postupně si jí začali všímat i zahraniční režiséři.

Svůj přelomový snímek tehdy osmnáctiletá Hedwig natočila s Gustavem Machatým. Československý režisér si ji vybral do svého snímku Extase, kde ztvárnila přehlíženou mladou manželku staršího muže. Erotická dramatická romance se ve své době stala naprostou senzací. Vůbec poprvé byla na stříbrné plátno promítána nahota, sexuální styk či ženský orgasmus, přestože u posledních dvou jmenovaných kamera nezachytila víc než tváře herců.

Snímek byl odsouzen Vatikánem a de facto tak zakázán v Itálii. Do německých kin mohl být uveden až poté, co byly vystříhány některé nahé záběry. A problém byl jej dostat také do kin ve Spojených státech, pro které se muselo ve snímku taktéž udělat několik změn. Sama Hedwig Kiesler tvrdila, že byla filmaři oklamána a nevěděla, že se na plátně objeví nahá, byť tato tvrzení řada lidí vyvrátila. Film se však stal i pro svou kontroverzi hitem a Hedwig filmovou hvězdou první třídy.

Ve zlaté kleci

Extase však byla pro Hedwig zásadní i z jiného důvodu. Její životní osud se díky ní připodobnil osudu přehlížené Evy, kterou v něm ztvárnila. Po filmové premiéře začal o herečku usilovat rakouský zbrojař Friedrich Mandl. O čtrnáct let starší muž byl herečkou posedlý a nakonec se do něj měla vášnivě zamilovat i Hedwig. Svou roli v tom měl sehrát i Mandlův majetek, který jej řadil mezi nejbohatší osobnosti tehdejšího Rakouska.

Manželku si přestěhoval do svého sídla a začal jí bránit v další herecké kariéře. Postupem času ke své ženě čím dál víc přistupoval jako k majetku, měl potřebu ji vlastnit a ovládat. Hedwig ve svých pamětech na toto období zavzpomínala jako na pobyt ve vězení. Přesto se jednalo o klec ze zlata, kterou navštěvovala elita z celé Evropy. Mandl pořádal velkolepé večírky, na kterých se ukazovali zbrojaři, armádní důstojníci i politici z celé Evropy. Nechyběli mezi nimi ani pánové Hitler či Mussolini.

Za těmito lidmi Mandl jezdil také na obchodní jednání a s sebou si rád přibalil ten největší klenot, který vlastnil. Hedwig se tak stávala součástí dlouhých debat o politickém vývoji v Evropě i zbraních a jejich fungování. Kdejaká manželka by při tom znuděně koukala do zahrad paláců, kde tyto diskuze probíhaly, u Hedwig se však probudil zájem o technologie. Hovorům naslouchala a učila se.

V zemi svobody

Dělo se tak až do roku 1937, kdy se pro Hedwig stalo soužití s Mandlem natolik nesnesitelným, že od něj utekla. Aniž by to tušila, v jeho domě mimo kolekce šperků zanechala nejen svůj majetek, ale také Hedwig Evu Marii Kiesler.

Její následující kroky směřovaly do Paříže a Londýna, kde se setkala s hollywoodským producentem Louisem B. Mayerem, šéfem producentské společnosti Metro-Goldwyn-Mayer. Ten jí nabídl smlouvu v Hollywoodu a zároveň jí doporučil změnit si jméno a setřást tak ze sebe nálepku herečky ze snímku Extase.

Jejím novým jménem se stalo Hedy Lamarr podle hvězdy němého filmu Barbary La Marr. V Americe debutovala v již zmíněném snímku Alžír a následně natočila celou řadu dalších velmi úspěšných filmů, ve kterých ztvárňovala archetyp femme fatale s neodolatelným šarmem. Dokonce její tvář posloužila jako inspirace pro podobu Sněhurky ve stejnojmenném snímku od Walta Disneyho.

Ve svém osobním životě však byla jiná než na filmovém plátně. Cítila se osamělá, znuděná, tesknila po domově a vyhýbala se pozornosti fanoušků. Přecházela ze vztahu do vztahu, vdávala se a zase rozváděla, přičemž jejími milenci byli často celebrity své doby. Údajně měla mít vztah s Charlie Chaplinem, Marlonem Brandem, spisovatelem Remarquem, dokonce i s J. F. Kennedym a také letcem a konstruktérem Howardem Hughesem.

Právě poslednímu jmenovanému měla pomoci s vylepšením tvaru křídel jeho letadel, aby byla rychlejší. Inspiraci našla v encyklopedii ptáků a ryb. Analyzovala stavbu jejich těla a na základě tvarů navrhla více aerodynamičtější tvar křídel.

Matka technologie budoucnosti

Právě Hughes ji měl v jejím bádání podporovat nejvíce. Bral ji do své továrny a dokázal jí obstarat jakékoli vybavení pro její domácí pokusy, o které jej poprosila. Při svém výzkumu se přitom nejčastěji zaměřovala na praktické vylepšování zcela běžných věcí. Pracovala na zdokonalení dopravních semaforů, vynalezla svítící obojek pro psy, krabici, ze které se vytahují kapesníky, nebo šumivou tabletu, která měla vodu proměnit v sycený nápoj.

O svém bádání se veřejnosti nijak nešířila a své objevy nepatentovala. To se však změnilo po jedné debatě s pianistou Georgem Antheilem. Jak již bylo řečeno, Hedwig bedlivě naslouchala debatám o zbraňových technologiích, které vedl její první muž s armádními specialisty. Debaty se často týkaly také torpéd naváděných pomocí rádiového signálu. Tato technologie však měla zásadní slabinu.

Vysílací frekvenci torpéda bylo možné jednoduše vystopovat a vyřadit z provozu pomocí rušičky. Hedwig proto již tehdy napadlo, že by tento problém šel vyřešit pravidelnými změnami frekvence v krátkých intervalech. Otázkou však bylo, jak sesynchronizovat signál mezi vysílačem a přijímačem.

Odpověď na tuto otázku přineslo až setkání s Georgem Antheilem, který měl zkušenosti nejen s komponováním, ale i s konstrukcí mechanických klavírů hrajících na základě děrných pásek. Hedwig napadlo využít takovéto řešení i pro synchronizaci. A jak se ukázalo, systém fungoval. Své řešení si nechali patentovat v srpnu roku 1942 a nabídli jej americkému námořnictvu. To ovšem z důvodu až příliš velké složitosti odmítlo.

O dvacet let později, kdy původní patentová práva již vypršela, nasadila americká armáda během karibské krize a války ve Vietnamu svou vlastní, i když v principu fungování stejnou technologii. Ta fungovala na shodném základě, děrované štítky jen byly nahrazeny tranzistorovými obvody.

O dalších 20 let později byl systém uvolněn k civilnímu použití. FHSS se stalo základem přenosu satelitních signálů, mobilních telefonů, bezdrátového internetového připojení, technologie Bluetooth i GPS.

Hedwig se sice dožila uznání svých objevitelských úspěchů, zastihly ji však na sklonku života, který nebyl šťastný. Hedy Lamarr se utápěla v depresích, snažila se znovu navázat kontakt se svými dětmi, které opustila v jejich brzkém věku, a vůbec nevycházela na veřejnost. Se svým okolím komunikovala pouze po telefonu, u kterého byla schopna strávit i několik hodin denně. Smrt ji zastihla na Floridě v lednu roku 2000, kdy bylo ženě, které kdysi ležel u nohou celý svět, 85 let.