Mohlo by se zdát, že Černošice u Prahy nebudou tím nejlepším místem pro pozorování divoké přírody. Neplatí to však v momentě, kdy vedle vás stojí Prokop Pithart, sedmadvacetiletý dokumentarista, kterého fauna fascinuje už od útlého věku a jenž se rozhodl svou vášeň předávat dál. Zvířata filmuje, moderuje naučné pořady v televizi a na sociálních sítích ukazuje, že divočina je ve skutečnosti všude kolem nás. Stačí se jen dobře dívat a naslouchat. „Když se člověk zklidní, nabere tempo přírody a zvířatům je hned blíž. Navíc je to dobré na hlavu, protože si pustí k sobě blíž i sám sebe,“ říká pro CzechCrunch.

S Prokopem a fenkou Laylou se procházíme po lese, listí nám šustí pod nohama a sem tam se kolem nás mihne pták, kterého nejsem laickým okem schopen rozpoznat. Když se ho po chvíli procházení zeptám, které živočichy už zahlédl, začne mi Prokop vyjmenovávat káňata, sýkorky, poštolky, dutiny od strakapoudů a další zajímavosti, které se do mého zorného pole vůbec nedostaly.

Svou schopnost mistrně pozorovat přírodu piluje už odmala. Vyrůstal na malé vesnici na Třeboňsku, kde není o divokou přírodu a především zajímavé druhy ptáků nouze. A právě pozorování opeřenců pro něj bylo, jak on sám říká, „safe space“. „U nás na vesnici bylo málo lidí. Občas se objevil nějaký kamarád, ale já jsem vždy ze všeho nejradši pozoroval přírodu. A to i na střední, kdy ostatní kluci už chodili pařit. Já jsem pořád sledoval ptáky, a tak jsem trochu byl za toho divnýho,“ říká s úsměvem Prokop.

Z logiky věci vyplývá, že se mohl stát například myslivcem či lesníkem. Jak ale sám podotýká, představa o myslivci, který se romanticky stará o zvířátka a krmí je v krmelci, je asi podobně lichá, jako že si ježek nosí na bodlinách jablíčko s hruštičkou. „Mrzí mě, že ta část myslivců, která přistupuje k přírodě postaru, čili ‚já jsem pán lesa‘, dělá velmi špatnou vizitku těm, kterým na přírodě opravdu záleží,“ dodává Prokop.

Rozhodl se proto raději zůstat věrný pozorování, a to skrze objektiv. Určité popostrčení k tomuto rozhodnutí přišlo už v době, kdy byl ještě dítě. Jiří Petr, jeden ze světově nejuznávanějších kameramanů divoké přírody, tehdy natáčel dokument o fauně Třeboňska a do záběrů potřeboval orly mořské. „Tehdy mě známí Jirkovi doporučili s tím, že jsem sice divnej, ale mohl bych vědět, kde nějaká orlí hnízda jsou. Tak mě naložil do auta a jeli jsme,“ vzpomíná Prokop na první setkání s legendou.

Po studiu na střední odborné škole pro ochranu životního prostředí se sebral a odjel do Irska, aby mohl fotit tamní divokou přírodu. „Když jsem tam přijel, tak jsem byl vyjukaný ze života, bál jsem se dělat chyby, které jsou v našem vzdělávacím systému stigmatizované, a to mě strašně zdržovalo v rozvoji,“ vysvětluje a vtom přerušuje své vyprávění. „Hele, hele. Co to je? Krahujec. Když to pálí takhle rychle dolů a slyšíš sýkorky, jak začnou vydávat varování, tak to je krahujec. Umí skvěle manévrovat v podrostu a loví výhradně ptáky. Kde jsme to skončili?“ ptá se Prokop a omlouvá se. „Už vím. No, Irsko mi v tomto ohledu dalo strašně moc,“ pokračuje.

Přivezl si z něj nejen krásné snímky buřňáků a alek, ale i trochu vyzrálejší sebevědomí. Zkusil proto štěstí a poslal e-mail tvůrcům chystaného dokumentu Planeta Praha o divoké přírodě přímo v metropoli. Jako referenci přitom měl jen zcela amatérské natáčení keporkaků na Tonze. „Což zřejmě znělo dobře, a tak mě vzali do Prahy jako asistenta,“ vzpomíná Prokop Pithart, který získal příležitost učit se od nejlepšího.

Do divočiny!

Tím nebyl nikdo jiný než opět Jiří Petr, který stál při natáčení dokumentu za kamerou a Prokopa vzal pod svá křídla. Začal mu půjčovat kamery, vysvětlovat jejich nastavení a učit ho vše od základů, což se ne vždy obešlo bez přešlapů. „Jednou jsme jeli natáčet v noci kuňky a od Jirky jsem si půjčil infralampy a infrakameru. Ještě mě nabádal, abych to hlavně neutopil,“ naznačuje Prokop budoucí vývoj. „U rybníka jsme byli v noci vyklepaní zimou, a jak jsem občas trochu zbrklý, tak jsem rychle postavil na okraj vody stativ, ale celé to bylo nějak nakřivo. Kameraman stál totiž na kabelu, a když nohu zvedl, všechno letělo do vody. Místo natáčení jsme nakládali foťák do rýže.“

Ona noční scéna měla být součástí dokumentu Do divočiny!, který vznikl pro iVysílání České televize s cílem ukázat, že divoká příroda může být i kousek za naším domem. Původní formát měl přitom vypadat trochu jinak. Prokop tehdy pracoval pro Pražskou zvířecí záchranku, která sbírá a pečuje o poraněná zvířata na území Prahy.

„Z toho také vzešel nápad mých dvou kamarádů udělat seriál o tom, jak jezdím právě pro záchranku. Ale já už toho měl v té době plné zuby. Ta práce byla vyčerpávající. Přišel jsem proto s novými náměty, které televizi taky chytly, a prošlo to,“ popisuje mladý dokumentarista vznik pořadu, který sám moderoval a diváky v něm zaujal svou bezprostředností.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Prokop Pithart (@prokoppithart)

Z nadšeného fotografa se stal definitivně kameramanem a popularizátorem zájmu o přírodu. Až by se chtělo říci mladý český David Attenborough, který světu skrze filmové záběry už desítky let ukazuje, jak krásná příroda umí být. „Baví mě laikům srozumitelným jazykem předkládat informace o přírodě. Strašně jsme totiž v ochraně přírody zaspali,“ popisuje svou misi Prokop Pithart, který za tímto účelem například pořádá i tábory pro děti.

Tou hlavním cestou, jak lidem okolní přírodu přibližovat, je přitom naučit zájemce ji pozorovat a poslouchat. „Lidé z Černošic po mně třeba chtějí, abych jim ukázal ledňáčka, že ho nikdy neviděli. Ten přitom létá tady kolem lávky desetkrát za den, a ještě u toho řve tak, že je to slyšet široko daleko. A hele, červenka, tady na akátu před námi. Má krásnou červenou náprsenku. No, nic,“ zarazí se. „Přitom právě lidem často jen stačí říct, ať špicují uši, a v momentě, kdy ledňáček ostře pískne, se podívají těsně nad vodu. On tam bude,“ říká dokumentarista a dodává, že je při pozorování vždy důležitý klid.

„Když se člověk zklidní, nabere tempo přírody, které je jiné. Zvířatům je hned blíž. Navíc je to dobré na hlavu, protože si pustí k sobě blíž i sám sebe. Já jsem se naučil nemít v hlavě vůbec nic a jen reagovat na to, co vidím. Příroda člověka odvádí jinam, na chvíli zapomene na všední starosti a je víc tady a teď, víc součástí přírody,“ říká Prokop.

Připouští však, že vidět to, co si člověk usmyslí, může být často velmi náročné. I on občas přijde domů s prázdnou. „Můj dlouhodobý cíl bylo natočit orly mořské. Stavěl jsem na Třeboňsku kryty, na které si orel zvyká měsíce, tahal na led ryby a mrznul ve spacáku. Ale nikdy se to nepovedlo,“ popisuje komplikovanost číhané.

„Až teď nedávno to vyšlo skoro až zadarmo. Napadl čerstvý sníh a právě s Jirkou se nám podařilo udělat kryt, který nebyl vidět ani z dvaceti metrů. Najednou se nám před ním sešlo asi patnáct orlů, kteří se přetahovali o ryby, protože měli hlad.“

Jiné zvíře, které by chtěl před svůj objektiv dostat, podle svých slov nemá. „Co přijde, to přijde. Moje pozornost je ale určitě zaměřená na Česko. Záleží mi na tom, co se děje tady, a vím, že mám před sebou ještě spoustu práce,“ říká mladý milovník přírody, kterému se práce letos naplno rozjela dřív než obvykle díky brzkému příchodu jara.

„Potápky už na rybnících tokají a všechno se nastartovalo strašně brzo. Vylezl hmyz, vše začalo kvést, ale zase přišly mrazy a spousta toho půjde do čudu. Přemýšlím, zda si příroda bude schopna na tyto výkyvy zvyknout a za cenu jakých obětí. Je sucho, chybí sněhová pokrývka chránící před mrazem. Je otázka, jak na to příroda zareaguje,“ přemýšlí u usychajícího dubu, na kterém mi ukazuje činnost datla.

Sám říká, že mu přijde nepochopitelné, proč přes to všechno vyjíždějí zemědělci na protesty proti ekologickým opatřením. „Ta se mimo jiné dělají i proto, aby se zabránilo degradaci půdy a držela se voda v krajině. To všechno jsou ekosystémové služby pro nás. Ale bohužel si spousta lidí nevidí dál než na špičku vlastního nosu,“ říká s povzdechem Prokop.

Mít štěstí na lidi

Právě bohatá biodiverzita Česka a rozmanitost prostředí jsou to, co Prokopa baví víc než konkrétní živočišné druhy. „Mám rád mokřady, protože jsem v krajině mokřadů vyrostl, ale i horské smrčiny nebo rašeliniště,“ vyjmenovává oblíbená místa, na něž se dostal díky lidem, kteří jej v mládí formovali.

Základy položil jeho otec, navázal přírodovědný oddíl v Třeboni a o ptácích se toho spoustu dozvěděl například od známého ornitologa Jaroslava Cepáka, který má chalupu ve vedlejší vsi, kde Prokop vyrůstal. „Mám zkrátka štěstí na lidi,“ dodává dokumentarista, který dnes bere do přírody i svou ženu Kateřinu.

„Když vidím zvíře, tak jí to řeknu, i když ho vidím už počtvrté. Ona je ráda, že to tak mám, ale chápu, že už to nepotřebuje znovu slyšet,“ směje se s tím, že ven spolu chodí často, aby vyvenčili Laylu, která je pro ně jako dítě. „Mít vlastní děti se totiž trochu bojíme,“ říká Prokop u stromku, v jehož dutině si udělala hnízdo sýkorka.

„V kmeni jsou i jiné díry, které udělal strakapoud, a ten může v době hnízdění mláďata sýkorky vybrat. Obdivuji, jakou mají zvířata odvahu, přivést na svět potomky, když to nebezpečí je daleko bezprostřednější, než je v našem lidském světě. My s Kateřinou zatím takovou odvahu nemáme. Valí se teď na nás velké množství informací o tom, co se děje a co hrozí,“ vysvětluje.

„Mrzí mě a vlastně i štve, že předchozí generace moc nepřemýšlela nad tím, co tu pro své děti zanechá, a my přemýšlíme, zda sem své děti vůbec přivedeme. Je to ale otázka současné fáze života. Začínáme a zatím toho moc nemáme,“ říká Prokop Pithart a připouští, že se tento postoj třeba časem změní. Možná ve chvíli, kdy si se svou ženou splní sen v podobě vlastní farmy na venkově.