Instagram je součástí každodenního života většiny dnešních teenagerů, kteří ho užívají nejen jako jeden z hlavních komunikačních nástrojů, ale zároveň jim slouží také k zábavě. Se svými virtuálními přáteli na něm pravidelně sdílí okamžiky ze svého života a zveřejňují své názory prostřednictvím různých způsobů, které tato síť nabízí. Jak by ale asi vypadal takový instagramový profil teenagera, řekněme, před 75 lety?

Nad tím se zamyslel Izraelec Mati Kochavi, který se společně se svou dcerou Mayou rozhodl založit profil @eva.stories, který znázorňuje život třináctileté dívky Evy v období holocaustu. Celý příběh je založen na skutečném záznamu z deníku dívky Evy Heymanové z roku 1944, ve kterém popisuje několik děsivých měsíců svého života.

Cílem tvůrců bylo především uctít památku zemřelých během holocaustu a moderním způsobem informovat mladou společnost o důležitém období z naší minulosti. Právě vzhledem k tomu, že sociální sítě jsou hlavním komunikačním nástrojem dnešní mladé společnosti, rozhodli se využít Instagram a příběh z oné doby propojit se současností.

Příběh je dohromady tvořen 70 krátkými epizodami v rámci tzv. Stories, které jinak obvykle slouží především ke sdílení událostí a zážitků z aktuálního dne. Hlavní roli v projektu, který vyšel podle jeho tvůrců na několik milionů dolarů, hraje mladá britská herečka. V prvním příběhu ze 13. února Eva představuje sama sebe a seznamuje diváky se svou milovanou sestřenicí a nejlepší kamarádkou. Dále příběh pokračuje 15. února, kdy Eva slaví své třinácté narozeniny. Natáčí celý svůj den, který nejprve tráví se svými kamarádkami v parku a potom spolu tancují u domu jejích prarodičů.

Telefon místo deníku a tužky

Brzy se však její den převrátí vzhůru nohama, když Eva zjistí, že do jejího rodného města v Maďarsku přišli nacisti a rodinu její sestřenice odvezli do Polska. V této chvíli se tomu ještě diví, protože o nemá ponětí o existenci koncentračních táborů. Brzy je i její rodina nucena se přestěhovat do židovského ghetta, kde mají Němci všechny Židy pod kontrolou. Za nějakou dobu pak Evu s prarodiči odveze vlak do polského koncentračního tábora Auschwitz, ze kterého se již nikdy nevrátí.

V rozhovoru pro deník The New York Times tvůrce Mati Kochawi říká: „Památka holocaustu mimo Izrael už zaniká. Říkali jsme si, pojďme udělat něco opravdu převratného. Když jsme našli Evy deník, zamysleli jsme se nad tím, jaké by to bylo, kdyby neměla tužku a papír, ale místo toho telefon, na kterém by dokumentovala, co se právě děje. Tak jsme telefon přenesli do roku 1944.“

Instagramový profil Evy Heymanové byl poprvé oficiálně spuštěn minulý týden, ve středu 1. května, kdy se v Izraeli připomíná den památky obětí holocaustu. Ve stejný den představilo také izraelské muzeum holocaustu Yad Vashem speciální expozici s názvem „Last Letters From the Holocaust: 1944“, která vystavuje poslední korespondenci obětí holocaustu se svými nejbližšími. 

Patří holocaust na Instagram?

Někteří lidé na internetu obvinili tvůrce, že forma jeho zpracování zjednodušuje a nerespektuje závažnost tématu holocaustu a jeho moderní provedení nazvali urážkou inteligence dnešních mladých lidí. Spousta z nich dokonce poukazovala na poněkud nepřesný fakt, že v ghettu nefungovala elektřina a Eva si proto neměla kde nabít svůj telefon, aby mohla vše dokumentovat. Velká vlna kritiky se snesla také na to, že ačkoliv jde o tak smutnou skutečnost, způsob podání příběhu využívá hashtagy a emotikony, což je krajně nevhodné.

O projektu se ve velké míře diskutovalo ještě před jeho samotným spuštěním. Díky masivní reklamní kampani měl Evy profil na Instagramu ještě před startem příběhu více než 200 tisíc sledujících. Marketingová kampaň využívala jak billboardů, tak i propagace s využitím instagramových influencerů, kteří o projektu veřejně hovořili. Na Twitteru se k němu vyjádřil dokonce i izraelský premiér Benjamin Netanyahu a dnes profil @eva.stories sleduje přes 1,6 milionu lidí.

Izraelské muzeum holocaustu Yad Vashem přiznalo, že o vzniku projektu nemělo tušení, až do spuštění marketingové kampaně. Společně s tím ale jeho zástupci přiznali, že sociální sítě jsou legitimní a efektivní cestou k připomenutí celého období holocaustu. I muzeum totiž využívá sociálních sítích včetně Instagramu k informování veřejnosti o různých historických událostech včetně využití dostupných doplňků a efektů. „Naše příspěvky znázorňují autentické materiály a historicky jasná fakta a ujišťujeme vás, že obsah je relevantní pro veřejnost a zároveň toto téma respektuje,“ napsali zástupci.

Kochavi říká, že svůj projekt vytvořil jako neziskový a již předem se rozhodl, že do něho nezahrne žádnou vládní ani oficiální instituci. „V Izraeli je holocaust svatým tématem. Nechtěl jsem je s tím proto konfrontovat a riskovat, že to odmítnou,“ říká. Do projektu údajně investoval bezmála 5 milionů dolarů.

Na kritiku týkající se využití Instagramu jako hlavního komunikačního nástroje projektu tvůrce odpovídá otázkou: „Proč neuctivé? Je to způsob, jakým lidé komunikují. Nepochybuji, že mladí lidé po celém světě chtějí mít vážný obsah a být spojeni správným způsobem.“ Jeho dcera Maya žijící zároveň v New Yorku a Tel Avivu říká, že na sociálních sítích se odehrává spousta vážných věcí a s otcem pracovali velmi tvrdě na tom, aby vytvořili projekt, který bude autentický a opravdový. A ačkoliv využívá hashtagů a moderních popisků, zachovává úctu smutné události.

Autentický příběh

Projekt vyprávějící příběh mladé Evy přitom nevznikl jako prvoplánové dílo. Autoři říkají, že si detailně prošli asi 30 podobných deníků, ale nakonec se rozhodli zpracovat právě tento, protože na Evy příběhu viděli něco nadčasového. Celý projekt se točil přes tři týdny na Ukrajině a na jeho vzniku se podílelo kolem 400 lidí. Kromě týmu bylo také třeba sehnat velkou spoustu rekvizit, jako jsou tanky, nákladní auta a motorky, které autenticky vytvářely atmosféru nacistické okupace města. Pro herečku byla vytvořen speciální kamera, kterou držela v ruce místo telefonu.

Opravdová Eva Heymanová se narodila do nevěřící rodiny střední třídy ve městě Nagyvárad v Rumunsku, které se nachází pouhých 12 kilometrů od maďarských hranic. V té době mělo město 100 tisíc obyvatel, z nichž pětina byla židovská. Poté, co se její rodiče rozvedli, žila Eva se svými prarodiči. Snila o tom, že se stane fotografkou přispívající do novin a jednou bude bydlet v Budapešti se svou matkou. Deník si začala psát na své narozeniny 15. února 1944. V něm velmi barvitě popisovala všechna svá tajemství, naděje i obavy.

Podle jejích zápisků byly brzy po německé invazi Židé nuceni nosit žlutou hvězdu a mohli chodit ven pouze na jednu hodinu denně od 9 do 10 dopoledne. Velmi intenzivně prožívala chvíli, kdy do domu její rodiny přišla německá policie, aby je přinutila se přestěhovat do ghetta. Eva píše, že vše se odehrálo, jako by to bylo ve filmu. Ze života v židovském ghettu popisuje jednotlivá pravidla i zákazy, která platila pro každý židovský dům. „Vlastně je zakázané vše, ale to nejošklivější na tom je, že trestem za vše je smrt.“

Evy deník končí 30. května roku 1944 několik dní před její deportací. Instagramový profil však zobrazuje i jízdu vlakem během deportace. Tvůrce říká, že tyto záběry jsou založeny na zápiscích, které si Eva dělala ještě během pobytu v ghettu, kdy občas zaslechla, co se ve vlaku děje. Nakonec Eva zemřela v koncentračním táboře Auschwitz 17. října 1944 jako jedna z 1,5 milionu dětských obětí holocaustu. Její matka, Agnes Zsoltová, holocaust přežila a deník našla, když se vrátila zpět do rodného města. Nakonec spáchala sebevraždu.

Evy instagramový příběh byl od středy 1. května postupně přidáván na její profil. Končil ve čtvrtek ráno, když celou zemí houkaly sirény připomínající minutu ticha za zemřelé oběti. Celý si ho na Instagramu @eva.stories můžete prohlédnout i zpětně.