Nezáleží, na který žebříček se podíváte. Ať už pořadí nejlepších univerzit světa sestavuje Quacquarelli Symonds, Times Higher Education, nebo Shanghai Ranking Consultancy, v prvních dvou až třech stovkách nejlepších univerzit na světě nenajdete ani jednu z České republiky. I přesto, že papírově bychom na to měli předpoklady. Důvody tohoto stavu českého vysokého školství se pokusil rozklíčovat Nadační fond Neuron, jenž si na debatu pozval špičkové české akademiky.

Série diskuzí Neuron Online Club přivítala hosty, kteří sice mají pevnou vazbu na naši domovinu, ale sbírali zkušenosti na zahraničních univerzitách či následně v byznysech, které se vyklubaly z jejich akademických drah. Právě podpora nadějných českých vědců a transferu technologií z vysokých škol do byznysu patří mezi hlavní úkoly Nadačního fondu Neuron, jehož je CzechCrunch mediálním partnerem.

Na diskuzi přijal pozvání i Michal Pěchouček, přední profesor umělé inteligence, který působí na pražské ČVUT a taktéž ve společnosti Gen, dříve Avast. Zdůraznil – nepříznivým statistikám navzdory – že špičková věda v Česku existuje, ale je jí málo. Základní problém přitom vidí v nátuře mnohých akademiků. „Češi jsou málo soutěživí a jsou i relativně málo soutěživí ve vědě. Jistě, máme akademiky, kteří každý den vstávají s tím, že chtějí něco změnit, ale pak je tu i spousta lidí, kteří vyhrávat nechtějí,“ tvrdí.

Pěchouček zmínil také mnohými kritizovanou a v Česku běžnou praktiku zvanou inbreeding. Ta znamená, že univerzita si od útlých bakalářských let vychovává studenty až do docentur či profesur. Takoví akademici však často nemají žádné zkušenosti ze zahraničních univerzit a nepřináší do domoviny důležité know-how.

S profesorem umělé inteligence souhlasí i biochemik Martin Fusek, jenž se stará o transfery technologií v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. „V Česku chceme být často průměrní a jsme k tomu i vychovávání. Třeba americké vysoké školství v průměru také nestojí za moc, ale zároveň mají Harvardy a Stanfordy. My máme jen ten průměr,“ podotýká. Obecně je prý ale optimista – na VŠCHT, kde taktéž působí, si totiž začíná všímat generační obměny, kdy bývalí studenti začínají přicházet ze zahraničí zpět a s sebou nesou i cenné zkušenosti.

Do vlasti se (alespoň na chvíli) vrátil i Jakub Abramson, dnes profesor imunologie, který studoval taktéž na VŠCHT a jenž má doktorát z izraelského Weizmannova institutu a postdoktorskou praxi absolvoval na Harvardu. A potvrzuje Fuskova slova: „I na Harvardu jsou špatné přednášky, to, že je někdo světový expert ve svém oboru, ještě neznamená, že je dobrý pedagog. Rozdíl je jinde. Za katastrofální totiž považuju propojení českého vysokého školství s vědou jako takovou,“ varuje Abramson. V zahraničí totiž viděl běžnou praxi, v níž je výuka na vysoké škole doplněk a centrální roli hraje vlastní výzkumná práce.

Roli v tom, jak univerzitní prostředí vypadá, ale mohou hrát i nečekané elementy – třeba povinná vojenská služba. Na tu se totiž v Izraeli na dva roky vydávají všechny ženy a na tři všichni muži. Následně ještě často rok cestují a učí se tak sami o sebe postarat. Podle Abramsona se následně vrací jako dospělí jedinci, kteří už ví, co chtějí dělat. A až s tímto vizionářským mindsetem jdou studovat na univerzity.

Větší vyspělosti ze strany studentů si v zahraničí všiml i Miloslav Polášek, jenž na Ústavu organické chemie a biochemie vede skupinu koordinační chemie. Dříve působil v Bostonu. „Zažil jsem, že studenti jdou do doktorského studia s tím, že přesně neví, co chtějí vyzkoumat, ale jdou tam proto, aby sbírali zkušenosti v průběhu let. Ne aby jen získali papír,“ říká.  Na českém školství kritizuje i příliš brzkou specializaci – když chce někdo studovat chemii, současný systém jej v devatenácti letech odseparuje od fyziky a biologie.

Přitom je to právě propojování na první pohled vzdálenějších disciplín, při němž vzniká zpravidla největší vědecký pokrok. V zájmu univerzit je pak nejlepší objevy přetvořit ve spin-offy, tedy funkční byznyzy, anebo patenty prodávat do rukou zahraničních firem. I tato praxe ale v Česku na některých frontách vázne.

Propojenosti akademického a byznysového světa nepomáhá podle účastníků diskuze ani česká byrokracie, díky níž transfery do byznysu trvají léta, zatímco zahraniční univerzity díky lepšímu legislativnímu prostředí ji zvládají spíš v řádu měsíců. Část problému je i rozdrobenost fakult českých vysokých škol – profesor Jan Konvalinka, šéf Ústavu organické chemie a biochemie poukazuje třeba na několik lékařských fakult Karlovy univerzity. Jakkoliv je akademická svoboda na jednu stranu cennou kvalitou, zároveň podle něj ztěžuje řízení.

Ne všechno se dá ale svalit na systém. Podle Fuska komplikuje lepší transfery i fakt, že mnoho výzkumníků se uchyluje k doplňujícím výzkumům a chybí nám tak velké objevy – potřebujeme proto podle něj především vyzdvihovat příběhy úspěšných transferů a úspěšných vědců. Pěchouček je však optimista a vidí mezi svými svěřenci řadu studentů, kteří chtějí mít dopad – ať už právě výzkumem, nebo třeba byznysem. „A dopad potřebujeme, peníze přijdou s tím,“ uzavírá Konvalinka.