Je letní, ne moc horké odpoledne a hřiště v pražských Heroldových sadech je zaplněné dětmi. Většina jejich rodičů, v tomto případě matek, posedává na okolních lavičkách a děti sleduje ze vzdálenosti pár metrů. S některými dětmi jsou tu ale rodiče, kteří si za celou dobu nesednou. Setrvávají zhruba metr od svého dítěte a bedlivě ho pozorují, podávají lopatičky, ukazují, jak dělat bábovičky, jistí při lezení na prolézačkách. Jejich děti jsou ale přitom už ve věku, kdy by si tu hrát zvládly samostatně. Hřištěm to ale přitom teprve začíná. V dalších letech se někteří rodiče zaměří na velký objem zájmových kroužků, na známky ve škole a pak třeba na velmi drahou přípravu na přijímací zkoušky na víceletá gymnázia.

Nejde ale o ojedinělý český fenomén. V zahraničí se vyskytují rodiče, kteří telefonují ráno svým skoro dospělým dětem na kolej, aby je vzbudili. Případně diskutují s univerzitními profesory o známkách svých dětí. Oboje byla donedávna nevídaná praxe. Pak ale podle časopisu Forbes nastoupili na americké univerzity děti některých současných boomerů, kteří dovedli trend intenzivního rodičovství, kdy matka nebo otec investují maximum času, pozornosti a peněz právě do dítěte, k výchovnému finiši.

Otázkou zůstává, jestli to někomu v rodině vůbec prospívá. Intenzivní rodičovství nemusí být plně vhodné ani pro rodiče, ani pro děti. Matky, které se snaží být intenzivním rodičem a většinou u toho i pracovat, mohou podle studie belgických i japonských psychologů velmi jednoduše dospět k vyhoření.

Souvisí s tím zcela jistě i případný pocit viny, který se dostaví, pokud žena nesplňuje domnělé standardy, které mohou být aktuálně mnohem vyšší než například v sedmdesátých letech minulého století. „Když jsem vyrůstala já, večeřeli jsme často něco z mikrovlnky. Teď, pokud matka neuvaří domácí bio jídlo, cítí se vinná,“ řekla pro server Mother.ly Eve Rodsky, americká spisovatelka a autorka bestselleru Fair Play, knihy, ve které se snaží radit párům, jak si mají rozdělit domácí povinnosti.

Vinu částečně nesou i sociální sítě a bezchybný obraz mateřství, který na nich jejich uživatelé a uživatelky prezentují. Například podle americké studie může zidealizovaný obraz mateřství na Instagramu výrazně ovlivňovat mentální zdraví matek, kterým se právě narodilo jejich první dítě.

Rodiče by si přitom mohli položit otázku, zdali se intenzivní výchově věnují opravdu hlavně kvůli svému dítěti. „Řešit, jak moje dítě vypadá, jak se chová, co jí a kam půjde do školy, je samozřejmě přirozené. Když se ale tohle stane náplní mého vztahu s dítětem, tak je to můj narcistický projekt, kde dítě vnímám pouze jako extenzi sebe,“ popisuje pro CzechCrunch dětský psychoterapeut a psychiatr Peter Pöthe.

„Rodič se realizuje a zhodnocuje přes dítě, to je – ale jen do určité míry – v pořádku. Když se to přežene, tak ale centrem zájmu už není dítě, ale matka nebo otec sám,“ vysvětluje. „Rodiče mají dítě jako něco, co neustále opečovávají. Málokdo z nich si ale uvědomí, že tím řeší hlavně sebe a své potřeby. Dítě je pro ně univerzálním řešením třeba toho, že jejich vzájemný vztah už není tak naplněný jako dřív. Případně řešením až neschopnosti mít nějaký dospělý vztah,“ dodává.

Podle dětské psycholožky Zuzany Masopustové neustálá interakce rodičů s dítětem může vést i k nárůstu pasivní agrese rodiče směrem k dítěti. „Rodič je unavený, protože samozřejmě pro své duševní zdraví se potřebuje věnovat i sám sobě nebo ničemu. Zároveň ale dítěti nenastaví hranice, neučí ho, že i rodič potřebuje nějaký prostor,“ uvedla pro CzechCrunch. 

Čas, kdy se dítěti rodič nevěnuje, by pak měl podle Masopustové přirozeně odmala narůstat. „Aby i pro rodiče předškoláka bylo možné si v klidu sednout aspoň na půl hodiny ke knížce nebo si nerušeně popovídat s partnerem, i když je dítě vzhůru, nebo pro rodiče batolete, aby bylo možné se v klidu najíst nebo si vypít kávu či vyřídit telefonát,“ shrnuje psycholožka. Podle ní to jsou věci, které rodič musí dítě systematicky a dlouhodobě učit a musí mu pomoct pochopit, že potřeby rodiče jsou také důležité.

Čtyřiadvacetihodinová péče ale nepomáhá ani dětem. „Dítěti neprospívá, když je přestimulované, jsou na něj kladeny příliš vysoké požadavky – to je ale závislé na každém konkrétním dítěti a samozřejmě se to mění i s věkem. Také je problematické, pokud není ponecháváno samo sobě a vlastní zábavě či zábavě se svými vrstevníky – tedy pokud se v rodičovství odráží představa, že každá aktivita má mít nějaký konkrétní růstový nebo výukový cíl,“ uzavírá Masopustová.

Ve společnosti, která je spíše orientovaná na výkon a dokladování prokazatelných výsledků, by tak možná stálo za to zpomalit a ubrat. A to i ve výchově dětí. Dítě totiž není pracovní projekt, ale další člověk v rodině, který má své individuální potřeby. Neustálé „koučování“ od rodičů mezi ně ale dle odborníků spíše nepatří.