Jak budou vypadat nástupci Mezinárodní vesmírné stanice? Svůj modul představil i letecký gigant Lockheed Martin

Jiří SvobodaJiří Svoboda

Starlab

Foto: Nanoracks

Starlab, komerční vesmírná stanice na nízké oběžné dráze Země

0Zobrazit komentáře

Historie Mezinárodní vesmírné stanice se začala psát už v roce 1998, kdy se na oběžné dráze objevily první dva její malé moduly. Není tedy divu, že mnohé technologie na palubě tohoto kosmického počinu zastarávají a počítá se s jejím vyřazením v roce 2030. Poptávka po vesmírném bádání je ale stále větší, tudíž se už začínají objevovat její potenciální nástupci.

Přinejmenším americká vesmírná agentura NASA ale chce přenechat pomyslné žezlo na soukromých firmách. Jeden z nejznámějších výrobců letecké techniky Lockheed Martin teď ve spolupráci se společnostmi Nanoracks a Voyager Space představil koncept své vesmírné stanice, která by měla být plně funkční v roce 2027.

Stanice pod označením Starlab s objemem okolo 360 m³ a nafukovací hlavní částí by mohla hostit experimenty, které by zkoumaly třeba výdrž materiálů nebo růst rostlin. A podle prohlášení firem má zajistit i trvalou přítomnost a vedoucí postavení USA na nízké oběžné dráze.

Pojmout by mohl trvale čtyřčlennou posádku, které budou sloužit čtyři solární panely o výkonu 60 kW. Součástí bude taktéž robotická ruka, která by měla pomoci s připojením lodí, jež budou na místo nosit náklad nebo astronauty. Kromě toho ale zatím společnosti neoznámily o novém projektu mnoho detailů.

Je však nutné podotknout, že se zdaleka nejedná o první projekt svého druhu. O něco dále (minimálně co se vizualizací týče) je americký startup Axiom Space, který nejdříve pracoval s konceptem vesmírného hotelu, jenž by se mohl připojit k současné Mezinárodní vesmírné stanici, známé i pod zkratkou ISS.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Poté ale Axiom Space získal 130 milionů dolarů, své plány přehodnotil a bude usilovat o kompletně vlastní vesmírné stanice. Už na první pohled je projekt tohoto nadějného amerického startupu o dost ambicióznější než ten od Lockheed Martin, velikostí přinejmenším.

S podobným konceptem, s jakým experimentuje americký letecký gigant, ale pracuje i firma Sierra Space. Ta představila koncept LIFE Habitat, nafukovací modul válcovitého tvaru, který bude mít v průměru přes osm metrů. V kombinaci několika takových válců a klasických pevných struktur by pak mohla vzniknout celá vesmírná stanice.

Mimo západní svět však žije vesmírné bádání vlastním životem. Vlastní vesmírnou stanici začala totiž letos budovat i Čína. Dvacetimetrový kolos s názvem Tiāngōng, tedy v překladu Nebeský palác, už teď obývají tři čínští astronauti. V příštích letech chce navíc komunistický režim dál svou stanici rozšiřovat.

axiom2

Foto: Axiom

Takto by mohl vypadat výhled z kopule na stanici Axiom

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Spoluzakladatel Applu se pouští do vesmírného dobrodružství. Chce zmapovat nebezpečný odpad na orbitě

Jiří SvobodaJiří Svoboda

Steve Wozniak

0Zobrazit komentáře

Steve Wozniak je známý především jako spoluzakladatel společnosti Applu, kterou rozjel se Stevem Jobsem a Ronaldem Waynem. S jablečnou firmou ovšem už nemá prakticky nic společného a naopak se soustředí na jiné podnikatelské aktivity, konkrétně na projekt zvaný jako Privateer. A právě o něm nyní na povrch vypluly nové podrobnosti.

V polovině září Wozniakův projekt vyvolal vlnu zájmu, když se na YouTube objevilo minutové promo video, které však jen vágně vymezilo, čím se bude zabývat. Spekulace nejčastěji operovaly s hypotézou, že pravděpodobně půjde o pokus o odstraňování odpadu z atmosféry kolem Země.

Právě toho s přibývající vesmírnou aktivitou rapidně přibývá a hrozí, že do budoucna bude ohrožovat další vesmírné bádání. Kousky vyřazených satelitů, raket, ale i jen drobné fragmenty o velikosti několika centimetrů mohou znamenat kvůli vysokým rychlostem fatální nebezpečí.

Jak ale Wozniakův kolega a výkonný ředitel Privateeru Alex Fielding prozradil v rozhovoru pro magazín TechCrunch, spekulace nebyly tak docela pravdivé. Firma se bude orientovat trochu jiným směrem než přímo na čistění oběžné dráhy země.

„Neshodneme se na tom, kde přesně na oběžné dráze téměř jakýkoliv objekt je, a neumíme to určit s větší přesností než tři až čtyři sta kilometrů,“ popsal Fielding primární problém. Cílem Privateeru tak bude vytvořit něco jako Google Mapy pro oběžnou dráhu, aby o poloze každého objektu nebyly pochybnosti a všichni vesmírní badatelé se jim mohli bezpečně vyhnout.

Detaily plánu jsou zatím neznámé, ale jisté je, že firma chce příští rok vypustit na oběžnou dráhu vlastní satelity nazvané Pono 1 a Pono 2. Ty by měly se dvaačtyřiceti senzory být schopné mapovat alespoň části zemské orbity. Když po čtyřech měsících doslouží, shoří bez odpadu samy v atmosféře. Na lety obou malých satelitů už firma vybrala dopravce.

Kromě toho ještě Privateer počítá s dalšími kooperacemi. Jak TechCrunch dále podotknul, firma uzavřela partnerství se startupem Astroscale, který vytváří satelit specificky určený na likvidaci vesmírného odpadu. Zároveň Wozniakova firma podepsala partnerství s Vesmírnými silami, tedy jednou ze šesti složek ozbrojených sil Spojených států.

Odpad na orbitě je stále větší problém

Pokud jste měli pocit, že nebezpečných momentů na oběžné dráze Země v poslední době přibývá, nejste na omylu. Zatímco společnost SpaceX chce na orbitu vyslat neuvěřitelných 42 tisíc internetových satelitů Starlink, mnozí další varují, že existující problém mohou podobné iniciativy akorát zhoršit.

Jak totiž v květnu uvedla NASA, americké ministerstvo obrany je schopné sledovat asi 27 tisíc kusů vesmírného odpadu, většinu z nich velikosti 10 a více centimetrů. Mnohonásobně více fragmentů je ale zcela nedetekovatelných, protože jsou příliš malé. Ne však dost malé na to, aby kolizi s nimi přežila vesmírná loď bez újmy.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

NASA odhaduje, že kusů odpadu do velikosti jednoho centimetru je na oběžné dráze přibližně půl milionu. Problém je, že všechny cestují rychlostí asi 28 tisíc kilometrů za hodinu, tedy necelých osm kilometrů za sekundu. Při takových rychlostech stačí na poškození satelitu či vesmírné lodi i miniaturní kousek.

Přesvědčit se o tom mohli letos v květnu například astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), kteří objevili pětimilimetrovou díru v jedné z robotických paží. To je však stále relativně malý problém – kvůli větším objektům musí ISS manévrovat a takových úhybů provedla stanice devětadvacet od roku 1999. Může tak činit ale pouze za předpokladu, že má dostatečně dobrá data, v čemž by mohl pomoci právě Privateer.

space_debris-min

Foto: NASA

Vizualizace NASA založená na reálných datech o sledovaném orbitálním odpadu

Skutečnou pohromou pro vesmírné bádání jsou pak ale kolize dvou velkých objektů, například aktivního a vyřazeného satelitu. Při nich totiž vzniká další velké množství drobných úlomků, které zaplňují orbitu. První srážka takového druhu se udála v roce 2009, kdy se ve výšce asi 789 kilometrů nad Sibiří srazily americký satelit Iridium a ruský Kosmos.

Kombinovaná rychlost 42 tisíc kilometrů v hodině způsobila, že ještě v roce 2016 byly zaznamenány více než tři tisíce kusů odpadu z této srážky. Jeden z nich v roce 2012 proletěl asi sto dvacet metrů od Mezinárodní vesmírné stanice. Jak dále uvádí server Space.com, obdobná věc se stala například letos v březnu, kdy čínský satelit zničil kus ruské rakety z roku 1996. I tato srážka se stala zdrojem mnoha kusů odpadu.

V dobré situaci nejsou aktuálně ani zmíněné satelity Starlink od SpaceX. Ty jsou podle nedávného výzkumu Southamptonské univerzity zodpovědné asi za neuvěřitelných 500 případů týdně, kdy se dostanou do vzdálenosti jednoho kilometrů či méně od jiného objektu na oběžné dráze. Přitom jsme v situaci, kdy SpaceX vyneslo na orbitu „jen“ 1 700 satelitů z připravovaných 42 tisíc.

Alex Fielding a Steve Wozniak tak mohou s projektem Privateer pomoci skutečně důležité věci. Přesto dobrými prognózami zrovna nehýří. „Jsem optimista, ale velmi se obávám, že jsme přišli pozdě a že do dvou let bude mít přehuštěná zemská orbita na svědomí první lidský život,“ uzavřel Fielding.