Robert Chmelař má za sebou bohatou kariéru. Téměř deset let působil v roli investičního ředitele největší private equity firmy v regionu střední a východní Evropy, odkud se před necelými pěti lety přesunul po bok Jakuba Havrlanta do tuzemské skupiny Rockaway Capital. V investičním světě toho tak má za sebou hodně, ale teprve nyní čelí dosud největší zkoušce.

Řeč je pochopitelně o koronavirové krizi, která prý Chmelaře naučila, že je potřeba být připravený na změnu, nebát se jí, předvídat ji a vlastně ji i tak trochu vyhledávat. „To, co platilo včera, nemusí platit zítra,“ uvědomuje si a o aktuální situaci nejen v Rockaway, ale na celém trhu píše v komentáři pro CzechCrunch.

***

Přiznám se, že nejsem hráč pokeru. Ale teď si tak připadám. Řídit byznys v koronavirové krizi je jako hrát poker a neustále balancovat na hraně mezi vítězstvím a neúspěchem. Já sice věřím v první scénář, ale je potřeba si uvědomit, že svět je dnes tak volatilní, že nikdo neví, co bude za týden. Vzpomeňte si, jak jsme se ještě před měsícem všichni usmívali, že máme epidemii za sebou, a najednou je zase skoro všechno zavřené.

Jestli mě tedy současná krize něco naučila, pak to, že je potřeba být připravený na změnu, nebát se jí, předvídat ji a vlastně ji i tak trochu vyhledávat. Nemůžete se spoléhat na nic, co doteď fungovalo, a naopak je potřeba být neustále ve střehu. A když něco nefunguje, je potřeba to řešit hned, a ne čekat, až z toho bude opravdu problém. Pamatujte, že to, co platilo včera, nemusí platit zítra, protože se kdykoliv může objevit nějaká „černá labuť“, která všechno převrátí naruby.

Spousta lidí vám dnes řekne, že se COVID-19 dal předvídat, a až bude po všem, určitě se objeví někdo, kdo před podobnou pandemií kdysi varoval. Zní to sice hezky, jenže většina lidí se podle toho neřídí, takže nakonec stejně platí, že z toho jako vítězové vyjdou jen ti nejrychlejší a nejadaptivnější. Proto je klíčové mít kolem sebe lidi, kteří jsou schopní změny dělat rychle a hlavně je předvídat.

My máme v portfoliu firmy, které tohle zvládly brilantně. Například Mall Group podle mě byla jedna z nejlépe připravených firem v Česku, ale samozřejmě jako každý máme i firmy, které na změnu neuměly zareagovat tak rychle, nebo zkrátka byly v „blbém“ oboru. Současná krize má tu nevýhodu, že na někoho dolehla více, takže jsou firmy, které se ze dne na den zastavily, mají zkrátka smůlu, a nic s tím nezmůžou, i kdyby je řídil Jeff Bezos.

Říkat teď jako náš prezident, že kdo zkrachuje, je neschopný a nezaslouží si pomoct, je proto hodně špatné a populistické. Minimálně v první fázi nemusí zkrachovat lidé, kteří jsou neschopní, ale prostě ti, kteří mají smůlu, že se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. Můžete být nejlepší kuchař na světě, ale to, že vám ze dne na den zavřou restauraci, se předpovědět nedalo.

Druhou největší výzvu vidím v komunikaci, která je teď uvnitř firem i napříč byznysem výrazně ztížená. Home office je sice fajn, ale některé věci zkrátka přes e-mail, Teams nebo Zoom nevyřešíte. Ukazuje se, že práce z domova pět dní v týdnu nefunguje, a stejně tak nemá smysl sedět celý týden v kanceláři, takže momentálně hodně v našich firmách řešíme, jak najít ten správný model, který bude fungovat i poté, až epidemie skončí.

Zatím se jako nejlepší ukazuje kombinace, kdy jsou lidé spolu dva tři dny v kanceláři, a zbytek týdne pracují odkudkoliv. A jen si představte, jak se tohle promítne do dalších oborů – bude potřeba méně kanceláří, lidé si budou víc objednávat víc jídlo domů a celkově to ovlivní mobilitu v rámci měst.

Nic z toho jsme přitom při minulé krizi, kterou v roce 2008 odstartoval pád Lehman Brothers, řešit nemuseli. V tom je současná situace zásadně jiná. Jedna věc ale obě krize spojuje. Spousta firem dostala tehdy i teď velkou ránu, ze které se už nevzpamatovaly, na druhou stranu vznikla spousta skvělých byznysů, které jsou dnes, o dvanáct let později ohromně úspěšné.

A stejné to bude i teď. Krize vytváří spoustu příležitostí, i teď určitě vznikne spousta firem, o kterých za deset let hodně uslyšíme, a my chceme být u toho. Máme štěstí, že tenhle poker, jak jsem to nazval na začátku, hrajeme s velmi dobrými kartami. Máme jedno z nejlepších portfolií, co teď může být, protože jsme od začátku sázeli na digitalizaci, digitální ekonomiku a e-commerce, které by z této situace měly dlouhodobě profitovat.

Trumfy a slabší karty

Z dnešního pohledu klíčové rozhodnutí jsme udělali před rokem a půl, kdy jsme se rozhodli neprodat Heureku. Její prodej už běžel, ale my jsme se na poslední chvíli rozhodli neprodávat. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale dnes jsme za něj rádi, protože Heureka je firma, která nám ten poker výrazně zjednodušuje.

Je to trumf, který vám dobře vyvažuje slabší karty, jimž se dnes nikdo nevyhne. V našem případě je to cestovní agentura Invia, protože cestování trpí po celém světě a úplně stejné starosti teď mají i všechny ostatní cestovky. Na druhou stranu je pořád lepší být online cestovní agentura než ta tradiční cestovka s vlastními hotely a letadly, takže pořád věřím, že se to i tady zase otočí dobrým směrem.

Záležet samozřejmě bude na tom, jak se pandemie nakonec promítne do ekonomiky. To, že v posledních měsících klesá spotřeba Čechů a česká ekonomika se ve druhém kvartálu propadla meziročně o 11 procent, ještě nic neznamená. Bude záležet na tom, jak rychle se podaří pandemii zvládnout a jak dlouho bude trvat zotavení.

Ještě před měsícem bych nejspíš řekl, že není důvod panikařit, ale teď jsem spíš trochu skeptik. Pokud jsme teď část ekonomiky zavřeli na tři týdny, tak se prostě za tři týdny zase neotevře, protože si nemyslím, že v prosinci bude něco jinak než v říjnu. Proto se podvědomě připravuji spíš na to, že tady s námi omezení budou minimálně do jara.

Jednu věc mě ale všechny předchozí krize naučily. Dřív nebo později se svět zase vrátí do normálních kolejí a z historického pohledu bude epidemie koronaviru zase jen taková epizoda. Třeba 11. září byla obrovská tragédie, která samozřejmě trochu změnila pořádky ve světě, ale na to, že si všichni mysleli, že se už nic nebude jako dřív, se vlastně tak moc nakonec nezměnilo. Dnes nám z toho zůstaly jen přísnější kontroly na letištích.

V roce 2008 také všichni říkali, že svět už nebude jako dřív. Tři roky nato banky zase peníze půjčovaly a vše bylo při starém. Člověk má tendenci vytěsňovat špatné zážitky, takže si myslím, že za dva roky zapomeneme i na COVID-19.