Jako první Češka prošla trek vedoucí z Indie do Tibetu. Teď míří na osmitisícovku Broad Peak
„Za poslední rok jsem z pětitisícových a větších výšek skoro neslezla a mám za sebou výstup na více než 60 vrcholů,“ říká cestovatelka Pavlína Adam.
Cestovatelka Pavlína Adam na jedné ze svých výprav v uplynulém roce
„Co kdybychom jely do Ekvádoru?“ „A co tam budeme dělat?“ „Nevím, lézt po horách.“ Přibližně tak začalo poslední dobrodružství přírodovědkyně a v poslední době především cestovatelky Pavlíny Adam. Tahle energická žena bere život s neuvěřitelnou lehkostí a neustále se směje. Nejspíš i díky svému pozitivnímu myšlenkovému nastavení v loňském roce prošla jako první Češka 1 700 kilometrů dlouhý nepálský Great Himalaya Trail. Letos se zatím vydala zdolat šest šestitisícovek během šesti dnů, překonala bolívijské pohoří Cordillera Real a peruánské Cordillera Blanca a aktuálně se chystá na výpravu, během které by mohla vylézt na svou první osmitisícovku, pákistánský Broad Peak.
S Pavlínou Adam se setkáváme krátce po jejím návratu z Peru, kde zakončila svůj téměř čtyřměsíční pobyt v Jižní Americe. „Strašně se těším na dobrou kávu!“ píše, když se domlouváme na místě, kde mi bude vyprávět své bezprostřední zážitky. Přes Atlantský oceán se vydala coby průvodkyně s cestovkou Expedition Club – v Peru a v Chile měla totiž naplánované dvě výpravy s malou skupinou lidí. Jenže když už se na takovou výpravu chystala, řekla si, že by bylo záhodno ji rovnou s něčím spojit.
„V době plánování výpravy mi psala moje americká kamarádka Sarah, se kterou jsem se seznámila na Pacifické hřebenovce, že se chystá do Ekvádoru, a jestli prý nechci přiletět za ní. Podnikly jsme spolu totiž už spoustu cest včetně Great Himalaya Trail, ale vždy to byly spíše dálkové trasy, takže jsme se chtěly vydat i do vyšších hor. Nejdřív jsem jí teda říkala, že bych chtěla být chvíli doma, ale o pár hodin později jsem už kupovala letenky do Ekvádoru,“ směje se Pavlína.
V zemi v severozápadní části Jižní Ameriky měla dvojice žen v plánu vylézt na několik sopek. Jenže jedna z nich, Cotopaxi, bez ustání soptila, další výstupy zkomplikovaly Pavlínino ochoření v kombinaci se špatnou aklimatizací. Nic tak nešlo podle plánu, Sarah se proto rozhodla, že bude se svou cestovatelskou souputnicí pokračovat do Chile, kde měla Pavlína naplánovanou první organizovanou výpravu. S tou nejprve vystoupaly na nejvyšší, skoro sedmitisícový vulkán na světě Ojos de Salado.
Šestidenní výzva pro otrlé
„Po výstupu jsme si říkaly, co podnikneme dále. A z Expedition Clubu nám dali výzvu, že můžeme zdolat šest šestitisícovek během šesti dnů. V Chile to jde totiž výborně. Byl to ale šílený projekt, jelikož jsme nesměly putovat po hřebenech, ale vylézt je skutečně jako separátní hory – to znamená od spodu až na vrchol. Naštěstí jsme ale byly dobře aklimatizované, takže šlo jen o to se každé ráno překonat a vyrazit na cestu směrem vzhůru,“ vypráví Pavlína, skoro jako by šlo o něco nesmírně snadného.
Oblast pouště Atacama, kde se hory nacházejí, je jedno z nejsušších a nejnehostinnějších míst na zemi. Není zde prakticky žádná vlhkost, na vrcholcích hor tudíž nejsou žádné ledovce a výstup na ně není, alespoň podle Pavlíniných slov, tak náročný – když tedy člověk pomine nadmořskou výšku. Největší výzvou však podle zkušené cestovatelky bylo přemísťování se z bodu A do bodu B autem. V poušti totiž nejsou žádné cesty a takřka na každém kilometru hrozí zapadnutí do sopečného písku. Pomoci by se zde člověk dovolal jen stěží.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsKromě nepříjemných přesunů autem nastala zapeklitá situace i v další zemi, kterou Pavlína a Sarah objevovaly ve větší nadmořské výšce, a to v Bolívii, kde se vydaly do pohoří Cordillera Real. Věděly, že jde o poměrně špatně dostupné místo, kam takřka nikdo nechodí, tudíž je marné vyhlížet vyšlapané cesty. Člověk tak míjí jen majestátní hory, nádherně zbarvená jezera, spoustu lam, ale jinak ani živáčka. Nelze se tak ale spoléhat na to, že nějaká dobrá duše člověku v případě nesnází vytrhne trn z paty.
„V Cordillera Real jsme se dostaly do vážně špatné situace. Řekly jsme si totiž, že se trochu rozmazlíme, a na začátek cesty, která měla trvat sedm dnů, jsme si nakoupily i nějaké pečivo a sýry. Byly jsme ale hodně vyčerpané, takže když jsme s nákupem dojely na místo, rozhodly jsme se, že se ještě vydáme k jezeru Titicaca na pláž Copacabana. Tahle zastávka nám nakonec kvůli cestě zabrala tři dny. A když jsme pak vyrazily do hor a chystaly se, že si dáme první svačinu, zjistily jsme, že je všechno plesnivé,“ kroutí hlavou Pavlína.
Velehorami s pytlíkem bonbónů
Přežilo tak jen zabalené jídlo a pytlíky bonbónů, které měly cestovatelky v posledních dnech na přísné příděly. Dvě pětitisícová sedla denně se tak očividně dají překonat i tehdy, kdy člověk čerpá energii jen z cukru a z instantních polévek. Ženy se tak v celku dostaly až do poslední části jihoamerické výpravy, kterou bylo pohoří Cordillera Blanca v Peru. A ačkoliv je Pavlína zvyklá i ve velehorách pobíhat jen v teniskách, tady už bylo nutné nasadit pořádnou výbavu na ledovce včetně maček, cepínů a ledovcových šroubů.
Šlo o dobrou průpravu na další cestu, která propukne už 20. června. Sotva se totiž Pavlína Adam vrátila z Jižní Ameriky, vydává se s českou expedicí opět do hor – tentokrát však do těch nejvyšších, pákistánských. S partou mužských v čele s horolezci Martinem Ksandrem a Pavlem Burdou se vydá na osmitisícový Broad Peak. Část výpravy se ale chystá také na druhou nejvyšší horu světa K2.
„Kluci mi volali a říkali, že by bylo fajn, kdyby s nimi šla i nějaká holka a že je nikdo jiný momentálně nenapadá. A prý s sebou můžu vzít i svoji parťačku. Horolezci přitom mezi sebou holky berou zřídkakdy, takže to byla nabídka, která se neodmítá. Zatím mi přijde, že jsou to úplně stejní blázni jako my dvě. Zároveň berou všechno s nadhledem, ale respektem. Sama jsem na to vážně zvědavá, protože to bude úplně jiný typ cesty, než na který jsem zvyklá. Obyčejně totiž postupujeme dost rychle, tady půjdeme 40 dní jeden kopec,“ přibližuje Pavlína.
Na otázku, jestli má na horu nějakou speciální přípravu, odpovídá, že by jí mělo stačit více než tříměsíční trekování s batohem na zádech. „Za poslední rok jsem z pětitisícových a větších výšek skoro neslezla a mám za sebou výstup na více než 60 vrcholů, které tuhle nadmořskou výšku přesahují. Moje tělo je na zátěž zvyklé, ale samozřejmě se tam nahoře stále něco učím a situaci vždy vyhodnocuji podle toho, jak se cítím na místě. Mám sice ambice jít nahoru, ale když to nepůjde, tak to nepůjde,“ říká Pavlína.
První Češka na nejnáročnější dálkové trase světa
Zdolat vrchol Broad Peak bude ohromná výzva, Pavlínu však na něm prvenství jako na Great Himalaya Trail tentokrát nečeká. To ale vůbec nevadí, protože na nepálské trase měla ve skutečnosti prvenství hned dvě. Neprošla ji totiž jen jako první Češka, ale vůbec poprvé ji šel ryze ženský tým – tedy ona a Sarah.
Se smíchem ale dodává, že se o svém „úspěchu“ se Sarah dozvěděly až po tom, co nepálskou trasu prošly. Zcela nevinně si totiž vyhlédly pěknou cestu v horách a na to, že je něco jinak, je neupozornil ani její tvůrce Robin Boustead, se kterým ji konzultovaly. Naopak je celou dobu spíše upozorňoval na to, že vůbec nechápe, jak se do takového dobrodružství mohou pouštět.
„Zpětně nám říkal, že se chytal za hlavu, jaké dvě zmatené holky se na trail chystají. Vyrážely jsme v období monzunů, takže jsme se ho ptaly, s jak moc velkými dešti máme počítat a jestli nemůžeme dostat GPS souřadnice místo rady typu ‚jděte tři dny podél řeky a pak zahněte do údolí vpravo‘. Divily jsme se, proč nám nedá lepší informace, a až na místě jsme pochopily, že Nepál se skutečně neustále mění, během monzunů o to víc kvůli sesuvům půdy, takže GPS souřadnice jsou tam člověku vážně k ničemu,“ popisuje Pavlína.
Po dokončení trasy se Pavlína a Sarah s Robinem Bousteadem potkaly a teprve tehdy se od něj dozvěděly, že trasu už sice některé ženy absolvovaly, vždy to bylo ale za doprovodu mužů. Nepál je totiž silně patriarchální společnost, ženy zde tudíž nemají vůbec dobré postavení. Dvojici cestovatelek z toho ale neplynuly žádné negativní zkušenosti. Spíše naopak. V každé vesnici je ženy nadšeně vítaly a zvaly je na čaj do svých příbytků, což by se mužům cestovatelům vůbec nestalo.
Robin Boustead naopak vzpomíná na to, že ho z vesnic jejich obyvatelé vyháněli za doprovodu o sebe třískajících pokliček. „Takže říkáme, že jsme první holky, které to prošly samy bez mužů. A zároveň první, kdo si troufnul trail projít v monzunech. Říkaly jsme si, že to přece nemůže být tak hrozné. No, byl to skutečně blbý nápad, ale dalo se to,“ uzavírá Pavlína Adam.