Miluje cyklistiku, rychlost jí ovšem vždy připadala dost nebezpečná, proto se rozhodla, že ve volném čase bude lámat rekordy v jiném parametru – vzdálenosti. Chtěla, aby každý rok ujela více než v předchozí sezóně. Jak ale sama říká, trošku se jí to vymklo. Dnes totiž Kateřina Rusá za jeden den zvládne zajet i 400 kilometrů, což je pro amatérského cyklistu skoro nepředstavitelný počet. Ani zdaleka se však neblíží tomu, co nadšená cyklistka jako historicky jediná Češka předvedla nyní ve Francii. Na trase, která už jen pohledem na mapu děsí.

Se sportem začala relativně pozdě, rodiče se ji snažili vést spíše intelektuálním směrem. Až na střední škole se pustila do volejbalu, nicméně okolo třicítky jí začala odcházet kolena, tak musela zvolit disciplínu, která by nebyla tak náročná na klouby. A tak usedla na silniční kolo. Ne že by se ale cyklistice věnovala na profesionální úrovni – ponechala si svou práci korektorky v internetovém zpravodajství a jezdila zejména o víkendech, podobně jako řada jiných Češek a Čechů.

Kateřinu Rusou ovšem jízda na kole bavila tolik, že se v ní chtěla neustále překonávat. Nestačilo jí strávit sobotu vyjížďkou na padesátikilometrové trase, naopak si v hlavě malovala mety v podobě 100 kilometrů, 200 kilometrů, 300, 400… Nebo třeba výlet z Prahy do Brna a zpět na jeden zátah. „Řekla jsem si, že každý rok ujedu více než rok předchozí. A to se pak rychle vymklo,“ říká pro CzechCrunch. A baví tím své fanoušky, kteří ji sledují v cykloaplikaci Strava.

Podle statistik najela už přes 338 tisíc kilometrů a patří k jedněm z nejaktivnějších amatérských cyklistů v Česku. V jednom roce překonala i hranici 50 tisíc, což je v přepočtu na dny zhruba 137 kilometrů denně. Ať už jde o dlouhé trasy po přírodě, nebo kratší cesty do práce, ať je teplo, nebo zima, ať je perfektně fit, nebo trošku nachlazená, Rusá vždy sedá na kolo. „Třeba ten milion kilometrů jednou padne,“ dodává s úsměvem.

Švih, na který si troufne málokdo

Kateřina Rusá se vydala na různá místa, nejvíce ale vzpomíná na závod Krušnoton z roku 2019, který se pro ni stal pravděpodobně nejnáročnějším. „Pamatuji si, jak pořadatelé do výběru tras zařadili i třístovku s převýšením šesti tisíc metrů. Nejsem žádná horská blecha, takže to pro mě bylo opravdu náročné,“ říká, rychle ale doplňuje, že náročná může být jakákoliv trasa, i ta nejrovnější, když je teplota pod nulou.

Foto: Archiv KR

Připravená Kateřina Rusá

Tehdy ovšem nevěděla, co ji bude čekat letos. Naložila si totiž skutečnou výzvu, rovnou ve Francii, kde se od roku 1891 s menšími či většími obměnami pořádá vyjížďka z Paříže do Brestu. Tisíce cyklistů se tam staví na start, aby v limitu devadesáti hodin ujeli trasu o délce 1 200 kilometrů. Oficiálně se přitom nejedná o závod – pořadatelé tak záměrně netlačí na to, aby se účastníci předháněli, ale hlavně tento švih, jak se slangově cyklovýletům říká, úspěšně dojeli.

„Za tři dny jsem tam potkala účastníky jak z evropských zemí, tak ze Spojených států, Indie, Filipín nebo Malajsie. Letos jelo zhruba osm tisíc lidí, kteří startovali ve dvaceti pěti vlnách, aby se na startu nepomlátili. A já byla mezi nimi,“ uvádí Rusá, která se stala první Českou, jež podnik s názvem Paříž–Brest–Paříž dokončila za 75 hodin. A ano, znamená to, že musela jet i přes noc, což pro cyklisty není nikdy příliš med.

„Prvních 300 kilometrů se mi jelo až překvapivě dobře, pak ale přišly první kopce, ve kterých se nejvíce projevilo mé naložené kolo – rázem se z něj stal těžkotonážní stroj, jemuž se do kopců moc nechtělo. Do toho se setmělo a ochladilo se. Kritické momenty pro mě přicházely vždy mezi čtvrtou a šestou hodinou v noci, kdy mi byla zima a cítila jsem, že potřebuji spát. Několikrát jsem se za jízdy probudila z mikrospánku,“ popisuje.

Ačkoliv ti nejostřílenější zvládnou celou trasu ujet i za 42 hodin, všichni si během jízdy potřebují odpočinout. Proto je časový harmonogram naprosto zásadní. Nikde není stanoveno, kdy se má zastavit a na pár hodin zkrátka vydechnout. Je na každém účastníkovi, jak si to rozloží. „Někdo si v noci dopřeje spánek, někdo jede nonstop. I já jsem samozřejmě na pár hodin během cesty oči musela zavřít,“ říká Rusá.

Foto: Archiv KR

Trasa z Paříže do Brestu a zpět

Na celé trati je rozmístěno třináct kontrolních bodů, kde si každý jezdec musí nechat dát razítko do kartičky, aby trasu mohl splnit, a kde je možné využít i pomoci doprovodného vozidla. Pro cyklisty jsou samozřejmě připraveny i občerstvovací stanice, servisy kol, toalety i improvizované noclehárny. „Nebylo ale výjimkou, když jsem viděla lidi spát na zastávkách autobusů, v prostorách bankomatů nebo volně na trávě,“ vzpomíná Rusá.

Únava byla zkrátka všudypřítomná – a minimálně pro Rusou se hodně projevila po otočce v Brestu. Věřila, že zpáteční cesta bude ubíhat lépe, jenže od moře přišlo dlouhé stoupání. A „prý to moc nejelo“. „V takové chvíli je lepší nekoukat na rychlost a prostě se aspoň nějak posouvat. Když už jsem ale viděla, že mi zbývá posledních 200 kilometrů, což je pro mě běžná víkendová vyjížďka, nálada se mi zlepšila,“ pokračuje.

„Co mě ale obzvlášť zaujalo, byla atmosféra ve vesnicích, kterými jsme museli projíždět. Místní touto akcí žijí, proto nejen povzbuzovali, ale také nám nabízeli vody, limonády i třeba něco menšího k jídlu. Děti natahovaly ruce, aby si s námi plácly. U některých domů byly dokonce cedule s nabídkou noclehu. A také řidiči aut nás respektovali – a dávali nám přednost také v místech, kde je k tomu pořadatelé nenabádali,“ popisuje Rusá.

Foto: Archiv KR

Kateřina Rusá během odpočinku

Teď se ale nabízí otázka, co bude dál. Svou největší výzvu si splnila, a to na ultralehkém kole české značky Festka, které je ambasadorkou, a nic „extrémnějšího“ není, zdá se, v dohledu. Nebo možná je? „Slyšel jste o Everestingu? Jeho podstatou je vyjet a sjet vybraný kopec tolikrát, abyste nastoupal 8 848 metrů, ideálně za čtyřiadvacet hodin,“ říká Rusá a naznačuje, že jednoho dne by mohla zkusit i tento formát.

V tuto chvíli má ale jiný cíl – do 31. prosince najezdit alespoň dalších 14,5 tisíce kilometrů, aby zopakovala (nebo ideálně o kousek překonala) svůj dosavadní nejvyšší roční nájezd v podobě 50 105 kilometrů z předloňského roku. „Třeba 50 505 kilometrů, to by bylo fajn,“ zakončuje cyklistka.