Jak vznikl Tetris? To je otázka, kterou se nový, stejnojmenný film, který vyšel pár týdny, příliš nezabývá. Místo toho sleduje primárně boj o práva na distribuci hry za hranicemi Sovětského svazu, přičemž některé souvislosti vypouští, jiné si zase zkondenzuje nebo dovymyslí. Může být přitom zajímavé podívat se, proč zvolil právě tuto cestu. A jaká byla ta skutečná.

Snímek režiséra Jona S. Bairda totiž zcela rezignuje na pokusy adaptovat samotnou hru a volí na první pohled nudný příběh plný byrokracie a právničiny. Do centra se mu ale podařilo postavit dva sympatické videoherní nadšence, kteří k sobě našli cestu přes železnou oponu, a celému příběhu dodal atmosféru napínavého politického thrilleru, kterému přesto nechybí hravost.

Hlavním hrdinou Tetrisu je Henk Rogers (Taron Egerton), původem Nizozemec, který vyrostl ve Spojených státech, ale žije v Japonsku s manželkou a dcerou. Živí se jako herní vývojář a zároveň lovec práv na distribuci zajímavých her na japonském trhu. Když na konferenci v Las Vegas v roce 1988 zahlédne Tetris, okamžitě v něm rozezná potenciální hit a koupí práva od amerického držitele. Později ale zjistí, že situace je velice složitá – a rozhodne se vydat do Sovětského svazu. Tam se setká s tvůrcem hry Alexejem Pažitnovem, místními pravidly i KGB.

Skutečný příběh začíná samozřejmě naopak u Pažitnova, počítačového inženýra, který pracoval ve Výpočetním centru Sovětské akademie věd v Moskvě. Podílel se tam na vývoji nástrojů pro rozeznávání řeči, ale vždy, když do kanceláří dorazily nové počítače, úkolem jeho i kolegů bylo napsat jednoduchý program pro jejich otestování. Tak se dostal k vývoji her, které ho fascinovaly jako průnik logiky a emocí.

Inspiraci pro svůj zdaleka nejslavnější výtvor našel v hlavolamu pentomino, který spočívá v sestavování kostek různých tvarů na hrací plochu tak, aby se na ni všechny vešly a utvořily obdélník či čtverec. Pažitnov nejdříve zkoušel pentomino přímo převést do počítače, zjistil ale, že výsledek není příliš zajímavý a začal s konceptem různě experimentovat, až po třech týdnech práce potají došel k první funkční verzi Tetrisu.

Základem bylo vertikální hrací pole ohraničené ze tří stran. Z té horní padaly různé tvary tvořené vždy čtyřmi (z antické řečtiny tetra) políčky a úkolem bylo je před dopadnutím přesunout tak, aby do sebe zapadly a vytvořily nepřerušenou horizontální linii. Ta pak zmizela a dala prostor dalšímu skládání. Hraní se díky tomu stalo návykové. „Předstíral jsem, že optimalizuji software, ale ve skutečnosti jsem prostě nemohl přestat hrát,“ napsal před lety Pažitnov v článku pro The Guardian.

Ačkoliv raná verze Tetrisu disponovala jen primitivní monochromatickou grafikou a kvůli zastaralým obrazovkám nebyla příliš plynulá, ve výpočetním centru se rychle stala hitem. Širšímu přijetí ale v cestě paradoxně stál způsob, jak Tetris vznikl. Běžel výhradně na počítači Electronica 60, tehdy už zastaralém a používaném prakticky jen částí ruských počítačových inženýrů.

S rozšířením dostupnosti Pažitnovovi pomohli dva přátelé: počítačový inženýr Dmitry Pavlovsky a Vadim Gerasimov, středoškolák, který si coby častý návštěvník výpočetního centra získal status nadaného programátora. Zvlášť dobře mu šlo odstraňování chyb ze softwaru a práce s MS-DOS, poměrně rychle se šířícím operačním systémem modernějších osobních počítačů IBM.

Ačkoliv převedení softwaru z jedné platformy na druhou tehdy vyžadovalo prakticky celý kód napsat znovu, Gerasimovovi se to podařilo v horizontu několika dnů. V následujících týdnech, kdy spolu s kolegy přidávali nové vlastnosti, pak dostal skvělý nápad, jak Tetris zatraktivnit. Každý ze sedmi tvarů dostal vlastní barvu. Pavlovsky zase přišel se systémem pro měření a započítávání skóre, aby hra získala kompetitivnější aspekt.

Všechny tyto prvky dohromady znamenaly, že Pažitnov, Pavlovsky a Gerasimov měli v rukou velice návykovou formu zábavy. Mezi prvními se o tom přesvědčil Pažitnovův známý Vladimir Pokhilko, klinický psycholog v moskevském zdravotním centru.

Pokhilko se stal jedním z mála, co se pokusili hru ze svého okolí vymýtit. Ovládla totiž celé jeho oddělení a výrazně se podepsala na zpomalení výzkumu. Psycholog ale po tom, co snaha kopie Tetrisu zabavit selhala, dostal lepší nápad – využít ho pro zkoumání závislosti. Spolu s Pažitnovem a Gerasimovem vyvinuli verzi pro dva hráče, která následujících několik let sloužila pro psychologický výzkum.

Standardní verze hry se mezitím začala šířit prostřednictvím kopií na disketách. Tvůrci ji dávali všem ze svého okolí, kteří o něj projevili zájem. Zadarmo, bez cíle na něm zbohatnout a s odměnou ve formě prostého nadšení z obří popularity. „Neměli jsme v hlavě myšlenku, že software je něco, co by šlo považovat za produkt, prodávat nebo nějak střežit práva na něj. Vůbec nám to nedávalo smysl,“ řekl Pažitnov v dokumentu Tetris – From Russia with Love.

Jakmile ovšem Tetris objevil okolní svět, okamžitě si získal status potenciálně masivně výdělečného produktu a rozjel se kolotoč nabývání a přeprodávání práv, což trvalo několik let. Zde také začíná příběh filmu, který je v jádru o nepravděpodobném přátelství a překlenování hranic, ale také o byznysu.

Robert Stein, mezinárodní prodejce softwaru pro firmu Andromeda Software, zajímavou hru poprvé viděl v Maďarsku v technologickém institutu. Dokázal se spojit s Pažitnovem, kterému za právo Tetris distribuovat mimo SSSR nabídl deset tisíc dolarů. Pažitnovův předběžný zájem ale špatně interpretoval jako dohodu a jal se práva dále nabídnout Mirrorsoftu, který chtěl návykový titul distribuovat ve Spojeném království i Spojených státech skrz sesterskou firmu Spectrum Holobyte.

Zatímco probíhaly práce na grafických úpravách, výrobě kopií, balení a marketingu, které spolkly miliony dolarů, Steinovi se podařilo prodat ještě konzolová práva firmě Atari a japonskou distribuci Henku Rogersovi. Časem nějakou formu práv drželo téměř tucet firem. Steina pak velice překvapilo, když mu přišla výhružná zpráva z jemu neznámé organizace ELORG. Tetris se prý na západě distribuoval nelegálně a bez povolení.

ELORG, KGB a Gorbačev

ELORG, celým názvem Elektronorgtechnica, byla sovětská státní organizace s výhradním právem zajišťovat import a export softwaru a počítačového hardwaru v SSSR. Ta měla jako jediná možnost prodat někomu práva na Tetris, který technicky patřil Sovětské akademii věd. A Američané, Britové, Japonci, Stein, Rogers ani nikdo jiný s ní žádnou dohodu neuzavřel. To byl ale jen první zádrhel, který Stein domněle vyřešil podepsáním smlouvy s ELORG na počítačovou distribuci. 

Hlavní část konfliktu započala koncem roku 1988. Tou dobou o Tetris projevilo zájem Nintendo, které ho chtělo pro svou novou kapesní konzoli Game Boy. Na rozdíl od filmu, kde za Japonci přišel Rogers, ve skutečnosti šlo Nintendo za ním a požádalo ho o příslušná práva. Rogers se spojil se Steinem a chvíli vše vypadalo, že brzy uzavře skvělý obchod. Jenže Stein se mu neozýval. Nakonec se Rogers, Stein i syn ředitele Mirrorsoftu Kevin Maxwell vydali do Moskvy jednat s ELORG o západní distribuci hry, aniž by o sobě navzájem věděli.

Jedna z nejzvláštnějších scén filmu, v němž šéf ELORG Nikolai Belikov přebíhá mezi třemi zájemci o práva a chce vyjednat co nejlepší nabídku pro SSSR, ve skutečnosti proběhla velice podobně. Stejně tak Belikova zaskočilo, když mu Rogers ukázal kazetu s hrou pro konzoli, která podle smlouvy neměla existovat – Steinova smlouva měla umožňovat distribuci pouze na počítačích, ale došlo k dalšímu nedorozumění.

Filmaři následné vyjednávání vyobrazili poměrně přesně, jen s několika málo rozdíly. Například Belikov si chybu v kontraktu ohledně definice počítače uvědomil sám a upravil ji tak, aby nezahrnovala konzole. Rogers se pak spřátelil s Pažitnovem, Belikovi nabídl férové podmínky (narozdíl od Maxwella, který chtěl Tetris výměnou za digitální encyklopedii) a získal pro Nintendo práva jak pro domácí, tak pro kapesní konzole.

Nejzásadnější odklon filmové historie Tetrisu od té reálné představuje zapojení KGB. Zatímco Taron Egerton považoval za zradu, když se ze sympatické najaté překladatelky vyklubala agentka sovětské tajné služby, skutečný Henk Rogers její totožnost znal od začátku. „Ve vestibulu hotelu jsem najal překladatelku. Všichni patřili do KGB, ale ona byla hezká a příjemná, kdežto všichni ostatní byli zachmuření,“ napsal Rogers v článku pro The Guardian.

Jeden ze dvou zloduchů hollywoodského snímku, hrozivý agent Valentin Trifonov, dokonce ve skutečnosti vůbec neexistoval, hrdinově rodině v Japonsku nevyhrožoval a ani ho nenaháněl po Moskvě. Celá podzápletka s ním tak sloužila výhradně pro dramatické účely, byť rozhodně nelze říct, že v KGB neexistovali podobní lidé snažící se využít chaos při rozpadu SSSR ve svůj prospěch. Mezi takové lze do značné míry zařadit i Vladimira Putina a další ruské oligarchy.

Ředitel Mirrorsoftu, miliardář Robert Maxwell, nicméně opravdu využil své konexe k tomu, aby tlačil na Belikova a pokusil se získat všechna práva na Tetris pro svoji firmu. Dokonce kontaktoval přímo prezidenta Gorbačova, jehož priority nicméně tehdy ležely trochu jinde. Maxwell měl mimochodem za svůj život úzce spolupracovat s KGB, britskými špiony z MI6 i izraelskými z Mossadu – a jeho dcera Ghislaine Maxwell nyní sedí ve vězení za sexuální obchod s dětmi spolu s manželem Jeffreym Epsteinem.

Sám Maxwell se nakonec ukázal jako podvodník, který ukradl stovky milionů liber z penzijních fondů vlastních firem. To se – na rozdíl od filmu – zjistilo až po jeho smrti v roce 1991. Tou dobou už Pažitnov s rodinou emigroval do Spojených států. Práva, a tudíž i příjmy z Tetrisu mu konečně připadly až v roce 1996, kdy spolu s Rogersem založil The Tetris Company, jež funguje dodnes. Nic podobně přelomového jako Tetris znovu nevymysleli. Ale kolik lidí ano?