Duna naživo. Mezi písečnými dunami se zvedá prach, ze kterého se noří jezdec uhánějící na něčem, co může z dálky připomínat obřího písečného červa. Nejedná se o scénu z díla spisovatele Franka Herberta ani o fata morgánu. Ve skutečnosti se taková podívaná čas od času nabízí mezi dunami saharské části Mauretánie, kudy projíždí nekonečný vlak plný železné rudy. Na něj nasedají dobrodruzi, kteří zde prožívají jednu z nejdivočejších jízd svého života. Mezi ně patří i Slovák Šimon Šulek.

Šulek je dobrodruh až do morku kostí. Má za sebou například dvouměsíční pouť na motorce okolo severní části Indie napříč Himalájemi, výstup na vrchol šestitisícovky Stok Kangri i život v buddhistickém klášteře v Myanmaru. Navštívil Azory, Maroko či Uzbekistán a o svých zážitcích z cest by mohl mluvit hodiny.

Ze všech jeho zážitků se ovšem zvláště vyjímá ten, který měl v Mauretánii. O existenci této země možná tušíte jen letmo a nejspíše by vám dělalo problém ji správně zanést na slepou mapu Afriky. A není se čemu divit. Vydat se sem na dovolenou není doporučováno ani těm nejostřílenějším cestovatelům. Tedy alespoň na stránkách ministerstev zahraničních věcí, které varují před terorismem, únosy či malárií.

„To byla možná pravda v minulosti. Místní jsou z této pověsti své země ale zklamáni. V zemi jsme se cítili naprosto bezpečně a nikdy mě nepotkal žádný problém,“ říká Šimon Šulek, který se do země vydal na poměrně nebezpečnou misi.

Na YouTube jednou narazil na cestovatelské video o putování přes Saharu napříč Mauretánií na vlaku, který je označován za jeden z nejnebezpečnějších vlaků na světě. Coby zapálenému dobrodruhovi mu začala klíčit v hlavě myšlenka, že by si jednou rád něco podobného vyzkoušel. Začal si o Mauretánii shánět informace a původní zvídavost se brzy změnila v plánování, jak se do země dostat a jízdu vlakem absolvovat.

Vzhůru za pískem

Přestože je dnes Mauretánie jinou zemí než dřív, stále se pro neznalého cestovatele jedná o poněkud nehostinné místo. Turistická infrastruktura v zemi v podstatě neexistuje, přístup k jídlu a vodě je omezený a počasí extrémní. „Veřejná doprava je omezena na malé dodávky, pick-upy, které jezdí mezi jednotlivými městy a usedlostmi. Ubytování jsou velmi jednoduchá, často jen jedno či dvě v celé oblasti. Člověk musí myslet na to, aby měl dostatek vody a jídla během dne, kdy je teplota 40 stupňů, a v noci naopak klesá k 5 stupňům,“ popisuje místo Šulek.

Chtěl se proto na dobrodružství raději vydat ještě s někým ze svých přátel, nicméně všichni jej odmítli s tím, že prohánět se pouští na vlaku v takových podmínkách je bláznovství. Přesto se cestovatel nevzdal, vybavil se ultralehkým a kvalitním oblečením, které jej v noci hřálo a přes den se vešlo do ruksaku, začal brát tabletky proti malárii a probiotika, aby byl připravený na lokální jídlo, a vyrazil vstříc dobrodružství.

Kdo by si myslel, že je Mauretánie zemí plnou písku a chudoby, byl by na omylu. Po svém příjezdu do hlavního města Nuakšottu Šulek navštívil například tamní velbloudí trh, který na něj zapůsobil jako scéna z postapokalyptického filmu. „Jsou na něm tisíce velbloudů, chaos, hluk a zmatek. Ten ale panuje i na pobřeží kolem čtvrté až páté hodiny odpoledne. To se vracejí zpět rybáři a ženy čekají, aby přenesly úlovek do budov poblíž, kde se ryby prodávají. Toto divadlo se táhne po pobřeží několik kilometrů a je to něco úžasného. Večer jsem zde zakončil s místními lidmi u čaje,“ popisuje Šulek.

Jeho další kroky vedly do oázy Terjit, kde uprostřed pouště teče voda, rostou stromy a tráva, zrají datle a vše kvete. Podle Šulkových slov se jedná o nejvíc turistické místo v zemi, kdy tu potkal celých pět turistů. Ovšem svět je malý a o náhody není nouze, takže jedním z oněch pěti byl i Čech.

„Spolu jsme se vydali do Oka Sahary. Je to útvar, který je pozorovatelný z vesmíru – obrovské kráterovité prstence, které se vytvářely miliony let. Byly objeveny při letech do vesmíru a jsou vzdálené 50 km od vesnice Ouadane,“ popisuje místo Šulek, který absolvoval náročnou cestu pěšky ze středu Oka zpět do civilizace.

V Mauretánii navštívil ještě několik dalších destinací, popíjel čaj s místními a poznával jejich kulturu. Po dvou a půl týdnech však uzrál čas na to nejdůležitější, kvůli čemu přijel, tedy na cestu do města Zouérat, odkud vyjíždí vlak plný železné rudy na svou pouť přes Saharu.

Vlak smrti

Zouérat je město nacházející se v severní části Mauretánie a leží u stejnojmenného povrchového dolu na železnou rudu. Ta se plní do vagónů a následně se vydává na pouť jedním z nejdelších vlaků na světě. Ten putuje do 704 kilometrů vzdáleného přístavu Nuadhibou, kde se ruda překládá na lodě plující do železáren po celém světě.

Důl Zouérat představuje pro celou Mauretánii klíčový zdroj financí a podle Šulka tomu také odpovídala podoba města. „Je tu několik bank, pár hotelů, které jsou pravděpodobně sezónní kvůli byznysu, dále několik restaurací, fast–foodů, večer zde hrála hudba, mladí lidé kopali fotbal a trochu se bavili – velká změna oproti tomu, co jsem viděl do té doby,“ říká Šulek.

Po přespání v hotelu, ve kterém spal jako jediný, si Šulek vzal taxík a nechal se odvézt na místo, odkud měl vlak vyrazit. „Podle toho, co jsem se dočetl na internetu, měl vlak odjíždět kdykoli mezi jedenáctou a třetí odpoledne. Přišel jsem tam přibližně v deset a čekal u koleje pod přístřeškem. Nebyl kolem mě žádný turista, jen jeden pracovník železnic,“ popisuje situaci Šulek a vypráví dál.

„Myslím, že kolem dvanácté se vlak objevil. Byl to obrovský kolos, ale zatím jen jedna jeho část. Postupně přijížděly další vagóny a připojovaly se jeden k druhému. Když se zdálo, že už by tomu mohl být konec, vyhlédl jsem si jeden vagón, přibližně uprostřed soupravy, a vylezl po žebříku nahoru,“ popisuje dobrodruh první část své výpravy, po jejímž zdolání měl skvělý pocit, zároveň však byl nervózní, že se nenašel nikdo jiný, kdo by na vlaku cestoval jako on.

Strach z toho, že by jej někdo chytil a vyhnal, však prý neměl. Jak totiž vysvětluje, cestování na tomto vlaku má své kořeny u místních, kteří jej dodnes využívají k cestám na pobřeží, případně do vnitrozemí, kdy se vlak vrací prázdný, takže se na něj dá naložit spoustu věcí. „Místní na něj nakládají zavazadla, kozy, ovce i nábytek. Tipuju, že když to viděli turisté, tak si to také chtěli vyzkoušet, a takto to celé vzniklo,“ říká Šulek.

Možná to byla chyba

Trvalo ještě asi hodinu, než se daly věci do pohybu. Dvojice lokomotiv zabrala a dva kilometry dlouhý kolos tvořený dvěma stovkami vagónů se začal šinout vpřed na svou pouť trvající běžně 22, ale i 26 hodin. „Pomyslel jsem si, že konečně po téměř roce plánování jsem tu a skutečně se to děje. První kilometr se vlak pohyboval velmi pomalu, jenže když jsme vyjeli za město, začalo peklo,“ popisuje Šulek.

Vlak nabíral stále větší rychlost a dobrodruhovi se začalo honit hlavou, že to nejspíš nebyl dobrý nápad. „V rychlosti okolo 60 až 70 kilometrů v hodině neuvěřitelně foukal vítr, všude byl prach, hluk, třesení, drncání vagónů, slunce, horko. Všechny ty emoce je velmi náročné popsat. V tu chvíli jsem si řekl, že jsem možná udělal chybu, že to nebyl dobrý nápad. Bylo to jako boj o přežití. Nikdy na to nezapomenu,“ vzpomíná cestovatel.

Po první půlhodině se však uklidnil, našel si pohodlnou polohu a podle svých slov si cestu začal dokonce i užívat. Přesto se pořád držel, nebo zapíral nohama, aby z vagónu nevypadl. Celou dobu se navíc neopovážil stoupnout, a byl jen přikrčený.

„Vagóny se kývají ze strany na stranu, občas projde vlakem jakási vlna. Když vlak jemně stoupá nebo klesá, přesouvá se váha vagónů, a ty do sebe narážejí. Když přijde náraz, pořádně to zatřese, a pokud si v tu chvíli člověk nedává pozor, může to dopadnout zle,“ vysvětluje Slovák, který se celou dobu pohyboval po suti tvořené malými kamínky a prachem s částečkami železa, který se mu dostával úplně všude i přesto, že na sobě měl brýle a turban.

Guantánamo

Mohlo by se zdát, že jízda pouští brzy omrzí. Šulek však popisuje okolní scenérie jako krásné. Před očima se mu míhali velbloudi, chatrče i karavany s turisty, mohl sledovat západ slunce a také hvězdné nebe. „Padající hvězdy putovaly po obloze několik sekund a vybuchovaly. Nikdy jsem nic takového neviděl,“ dodává Šulek, který je pozoroval mezi tím, co občas opřený o stěnu vagónu propadal na pár minut spánku.

Když na hodinkách viděl pět hodin ráno, věděl, že to zvládnul. Vlak tou dobou již jel po pobřeží, a první sluneční paprsky se třpytily ve vodní hladině. Přístav Nuadhibou byl již blízko a vlak měl brzy zastavit ve městě, kde chtěl Šulek vystoupit. Jenže vlak nezastavil.

Proč, Šulek pořádně neví. Možná proto, že strojvedoucí neviděl na vagónech žádné cestující. Zamířil proto rovnou do bran obrovského přístavního překladiště, které bylo tak velké, že by Šulkova cesta zpět pěšky k hlavní bráně zabrala hodiny. Navíc všude byly stroje a dělníci a Šulek začal mít pocit, že má velký problém.

„Jakmile vlak zastavil, seskočil jsem a zamířil k třem pracovníkům, kteří tam něco dělali. Hned na mě začali mávat a ukazovali, abych šel za nimi. Přivítali mě, zeptali se, odkud jsem, co tam dělám a jak jsem se tam dostal. Pak zavolali manažera, který mě vyzvedl autem a odvezl na další místo,“ popisuje situaci dobrodruh.

Tam si jej vyzvedl člověk v obleku a oznámil mu, že jej čeká Guantánamo. Naštěstí jen žertoval a na místo americké věznice na Kubě Šulek skončil na nejbližší policejní stanici, kde jej prolustrovali a pustili.

Jak sám Šulek říká, na konci cesty byl neuvěřitelně unavený. Celé dobrodružství bylo nebezpečné, ale ukázalo mu, že zvládne i takové výzvy. Nyní jej lákají další dobrodružství na Špicberkách, Madagaskaru, ostrovech v Tichém oceánu nebo třeba plavba do Ameriky. Rád by si však zopakoval i cestu Saharou v Mauretánii. „Pokud by měl někdo zájem, může se připojit. Případně rád poradím, pokud by se tam chtěl vydat na vlastní pěst,“ uzavírá cestovatel Šimon Šulek.