Libuše Jarcovjáková je mistryní okamžiku. Její fotografie rezonují především svou autentičností – jsou občas drsné, jindy poetické. Ať už zobrazují ulice, noční svět, vztahy nebo nálady, zachycují běžnou realitu bez přikrašlování. Nejčastěji černobílé analogové snímky jsou tak výpovědí o životě, jaký skutečně je – a jaký ho zažila během 72 let právě Jarcovjáková. V pražské Fotograf Gallery se nyní otevírá výstava Fotografka, která představuje její dílo.

Snímky jedné z nejodvážnějších českých fotografek budou k vidění od 19. listopadu do 20. prosince. Výstava nabídne zachycení syrových emocí i intimních okamžiků, tedy motivů, které jsou pro tvorbu Libuše Jarcovjákové typické. Po nedávném dokumentu Ještě nejsem, kým chci být, který vyobrazoval její život, tak budou navíc uvedeny i dosud nevystavené snímky doplňující mozaiku toho, kým fotografka v průběhu svého života byla.

Její fotografie jsou kronikou času a prostoru, ve kterém se umělkyně v průběhu dekád pohybovala. Nastiňují navíc její velké životní téma – hledání vlastní identity v neustále se měnícím světě. Ať už žila v totalitním Československu, Západním Německu nebo Japonsku, dílo Jarcovjákové reflektovalo nejen danou dobu, ale i každodenní proměny lidského nitra.

Výstava Fotografka teď umožní na to všechno nahlédnout díky dlouhodobé spolupráci s kurátorkou Lucií Černou. S tou společně vytvořily už tři knihy – Evokativ, Supersonico a také nedávno publikovaný T-Club. Ten shromažďuje fotografie Jarcovjákové pořízené v tomto pražském undergroundovém klubu, který byl ústředním místem pro československou queer komunitu v 70. a 80. letech minulého století.

Foto: Libuše Jarcovjáková / Aerofilms

Součástí expozice budou i dosud nepublikované snímky ze série Pokoje a postele, kterou Jarcovjáková začala tvořit už v 80. letech. Fotografie odhalují detaily pokojů, v nichž během svého života spala, ale i cestu, která k místům vedla. „Je to jako sledovat krátký film zobrazující cestu někoho, kdo se chystá ke spánku, ale je neustále vytrháván zajímavými detaily reality kolem sebe,“ vysvětluje Lucie Černá.

Jméno Libuše Jarcovjákové rezonuje v poslední době i díky unikátnímu dokumentu Ještě nejsem, kým chci být od Kláry Tasovské. Snímek je složen z tisíců fotografií a doprovázen úryvky z deníků, které předčítá sama Jarcovjáková. Zobrazuje její příběh o hledání svobody i přijetí sebe sama a ukazuje, že proces lidské identity nemůže být nikdy završen.

„Základní kameny své osobnosti mám samozřejmě dávno ukotvené a už nechci být ani popelářem, ani astronautem a nechci měnit pohlaví ani nic podobného. Ale druhá věc je, že přijít může cokoliv a člověk musí být flexibilní a připravený na změny. Takže to spíš vidím jako pozitivní věc, že člověk – i třeba v 72 letech – může být připravený být ještě někým trochu jiným,“ vysvětlila Jarcovjáková v rozhovoru pro CzechCrunch název filmu. Stejně jako její fotografie je tak i dokument typický svou syrovostí. O její jasné zobrazení se snaží i nově uvedená výstava.