Jeho vázy se prodávají za statisíce. Františka Jungvirta si teď všimlo i newyorské Muzeum moderního umění

Patří k nejzajímavějším tvářím českého skla. Nově se osamostatnil a šlape do vlastní autorské tvorby. Ta je přitom úspěšná i ve světě.

Eliška NováEliška Nová

jungvirt

Foto: Archiv FJ

František Jungvirt

0Zobrazit komentáře

V jednu chvíli to už už vypadalo, že půjde studovat konzervatoř. Hrál totiž na trubku. Pak se ale osud stočil správným směrem a František Jungvirt se vydal cestou malovaného skla. Správný směr to byl především proto, že Jungvirt patří aktuálně k nejzajímavějším sklářským umělcům na českém trhu – a to i proto, že se věnuje mnohdy už zapomenutým technikám. Dost možná by se z něj stal i světoznámý hráč na trubku, to už se ale nedozvíme.

Designové kousky začal vyrábět už ve škole, lidé ho ale patrně znají spíš jako uměleckého ředitele české sklářské značky Klimchi, kde působil přes čtyři roky. Od Nového roku se ale každý ubírají jiným směrem – Klimchi vyrábí hlavně nápojové sklo, zatímco Jungvirt se naplno zavrtal do světa malovaných a broušených váz a uměleckých kousků, které berou dech.

Jeho výrobky je možné vidět v pražských Košířích, kde si v projektu Parvi Cibulka od YIT otevřel svůj showroom. Je to trochu z ruky, klientům, kteří si ale od devětadvacetiletého sklářského designéra chtějí něco koupit, to evidentně nevadí. Nedávno ho tu ostatně navštívil třeba Seth Dager z newyorského Muzea moderního umění, které je známé pod značkou MoMa.

„Chtěl si prohlédnout studio a nakonec si pořídil i jednu z mých váz. Teď spolu dokonce plánujeme nějakou spolupráci,“ říká umělec jakoby se nechumelilo, byť sílu této návštěvy si uvědomuje. „Je to pro mě velmi významné, protože takový klient si mě nějak musel najít. Zavolal mi, že jsou v Praze u natáčení filmu, do kterého vybírají umělecké předměty, a že by se rád zastavil. Nakonec se opravdu přišel podívat, a bylo to velmi příjemné setkání,“ dodává.

V MoMa už proběhlo dokonce i představení jeho portfolia, jedná se zároveň také o spolupráci s jejich designovým obchodem, kde by se mohlo sklo českého autora prodávat. „Bylo by to všechno skvělé, ale stále jsem mladý autor a tyto velké instituce často prodávají až vyprofilovaná jména a značky světového formátu, tak uvidíme,“ mírní umělec svoje nadšení.

Ač mladý, jeho sklo je možné koupit i na Manhattanu, kde Jungvirta zastupuje Damon Crain, zakladatel prestižní newyorské galerie Culture Object. Ta je prý velmi privátní a zaměřuje se na artový nábytek a umělecké sklo a porcelán. Jungvirt je tam jediný autor z Česka. „Prezentují se tam zejména řemeslně dokonalé kusy s přesahem do umění. Je to galerie, která spolupracuje s interiérovými designéry, kteří zařizují byty hollywoodským hvězdám,“ vysvětluje sklářský designér.

Podobně je pak jeho výrobky možné vidět i jinde po světě. Vždy jde o designový obchod, který spolupracuje s prémiovými značkami. Ve Švýcarsku je jeho sklo k vidění ve firmě zaměřené na interiérový design, kde jsou zastoupené značky jako Minotti, Baccarat nebo Venini. Je to tedy velmi vybraná společnost. Podobně je to ale i ve Spojených arabských emirátech. Loni třeba na festivalu Dubai Design Week uvedl Jungvirt svoji kolekci váz se skleněnými zvířaty, která vznikla ve spolupráci se sklářem Martinem Štefánkem.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

„Mým cílem je být zastoupený na těch správných místech. Už vím, že klasické designové obchody, kde se prodávají hlavně  dostupné položky pro turisty a jde o objem prodejů a nižší cenovou hladinu, u mě příliš nefungují,“ dodává umělec s tím, že vytváří produkty, které stojí tisíce až desítky tisíc eur, což znamená, že je nutné je prezentovat v odpovídajícím kontextu. Aby do nich klienti investovali, musí jim věřit, a proto potřebují svůj prostor. A to se evidentně daří. Z různých platforem si totiž Jungvirtovy objekty objednávají lidé z různých zemí, aniž by ho znali nebo o něm aspoň někdy slyšeli.

V budoucnu chce rodák z jihočeského Vimperka v zahraničí i vlastní showroom, podobný tomu v Košířích. „V některých zemích moje produkty fungují skvěle – spolupráce tam nabývají na intenzitě, partneři mi dávají víc prostoru. Pokud to bude pokračovat tímto tempem, budu přemýšlet nad otevřením vlastní pobočky nebo o nějaké formě fyzické přítomnosti na těchto trzích,“ vysvětluje.

I proto je košířský showroom důležitý. Občas se stane, že si někdo Jungvirta vyhlédne na sociálních sítích, jednotlivé kusy chce pak ale vidět naživo. I na místě mimo centrum hlavního města se mu tak i díky tomu daří uzavírat objednávky.

Mým cílem je být zastoupený na těch správných místech.

Jungvirt se od začátku svého studia zaměřuje na různé techniky jako je broušení, malba na sklo či hutní tvarování. Jde o zdobící techniky, které jsou čím dál víc raritní, protože se jim sklárny přestávají věnovat a zručných řemeslníků ubývá. Devadesát procent jeho portfolia tvoří vázy, zbytek skleněné objekty. Věnuje se ale i návrhům pro další značky nebo tvorbě děl na míru klientovi.

Zprvu Jungvirtovu tvorbu definoval minimalismus, nyní se sklářský výtvarník čím dál tím víc pouští do maximalistických forem, kombinace ušlechtilých tvarů s něčím organickým, přidává víc prvků, prozkoumává nové materiály. Často tvoří také objekty, které vznikají dlouhou dobu, u nichž objevuje novou techniku či výrobní proces. To všechno se pak odráží i v jejich ceně, která se u jedinečných kusů šplhá i do stovek tisíc korun.

Často se Jungvirt také propojuje s výtvarníky z jiných oborů. S módní designérkou Barborou Kotěšovcovou, se kterou studoval na UMPRUM, vytvořil kolekci, ve které kombinují sklo s textilem. S umělkyní Pavlínou Šváchovou zase vytvoří edici skleněných objektů, které mohou sloužit jako váza, ale zároveň i jako objekt, pokud si k nim přikoupíte skleněnou kresbu. Ta je vždy unikátní a slouží jako doplněk vázy, funguje ale i samostatně. Projekt myslí i na transport a údržbu – zdobení se dá od vázy jednoduše odejmout. Tato vlastnost umožňuje i kombinovat různé barvy váz se skleněným reliéfem.

Podobně pak spolupracuje i s malířem Josefem Bartošem a jeho slovenským kolegou Tomášem Žemlou, se kterými vytváří koncept, kdy se sklo inspiruje jejich malířským stylem. Ukázat tak autoři chtějí na to, že lze kombinovat sběratelské umění ze zdi s 3D objekty. Chystá také speciální kolekci sběratelských hodinek s Prim Manufacture.

Pozornosti nemůže uniknout ani jeho sběratelská kolekce uměleckých váz s ručně modelovanými skleněnými zvířátky. Nyní připravuje také edici s českými ptáky, ale i s draky a později třeba hady. Možná se rozšíří i o floru. Pořád jde ještě o užitkové sklo, má ale prvky uměleckého designu. A právě k umění se chce nyní Jungvirt posouvat nejvíce.

To ale neznamená, že by to byl nedostupný autor. V portfoliu umělce lze najít i dostupnější kolekce, vyrábí například difuzéry, stejně jako menší vázy či užitkové produkty. Prim v jeho tvorbě ale vždy bude hrát spíš umělecké zaměření. I to je důvod, proč na konci loňského roku rozvázal spolupráci s Klimchi.

„Chtěl jsem se odklonit od určitého segmentu trhu, zaměřit se na vlastní autorskou tvorbu a zároveň otevřít své ruce pro prémiové značky, které umožní ukázat skutečnou kvalitu českého skla a prezentovat složité sklářské techniky. U běžného stolního skla je složitější se k těmto technikám dostat,“ popisuje Jungvirt, který se sklu věnuje už od střední školy, kdy studoval na speciálním oboru v Třeboni. Cizí mu nebylo ani dřív, jeho dědeček byl totiž brusičem ve sklárnách ve Vimperku. Ty vzal ale čas.

Druhým faktorem, který hovořil pro osamostatnění, bylo to, že měl na produkty pod svojí značkou stále méně času. Rozhodnutí to bylo dobré. Značka totiž rok od roku roste. V předchozích letech o sto procent, loni o sedmdesát. Roční obrat společnosti se pohybuje v nižších jednotkách milionů. Dosud přicházeli klienti sami. Mezi nimi různí podnikatelé, celebrity i členové královských rodin. Teprve teď je český sklářský designér vezme útokem a zaměří se také na zahraniční butiky, galerie, obchody a e-shopy s luxusním zbožím. Pravděpodobně o něm tak bude ještě slyšet.

Pražské jaro v O2 areně? To asi ne. I klasická hudba ale může být moderní, říká šéf festivalu

Pavel Trojan je součástí Pražského jara už čtvrt století. Posledních pár let mu šéfuje – a snaží se ho co nejvíc otevřít i mladé generaci.

trojan-1Rozhovor

Foto: Pražské jaro

Pavel Trojan, šéf Pražského jara

0Zobrazit komentáře

Narodil se do rodiny skladatele Pavla Trojana, k hudbě tak měl blízko už od malička – ostatně svůj první muzikál zkomponoval na gymnáziu. Pavel Trojan mladší, který je dnes ředitelem festivalu Pražské jaro, ale kromě hudby miluje také počítačové hry. I ty ho provázejí celý život. „Jako kluk jsem měl třeba konzoli Atari Jaguar,“ vzpomíná během rozhovoru pro CzechCrunch.

Na popud svých dvou dětí si nedávno pořídil domů PlayStation, a když má čas, rád si něco zahraje. Těší se například, až si vyzkouší Kingdom Come 2, momentálně však prozkoumává svět hry Uncharted, kde už má odehraných přes 40 hodin. „Jsem unešený její propracovaností. Je tam fascinující množství detailů, kamkoliv se podíváte, objevíte něco nového. A myslím, že podobný zážitek dokáže nabídnout i klasická hudba,“ říká čtyřicátník, který působil i jako dirigent a komponuje vlastní hudbu.

Pražské jaro letos slaví jubilejní 80. výročí, do kterého prý vstupuje ve skvělé kondici. Do Prahy přijedou dva světoznámé americké symfonické orchestry, zároveň festival nezapomíná ani na mladou generaci – má pro ni přichystané workshopy a interaktivní koncerty. „Mladé posluchače ale láká i středověká hudba. Nabízí jim únik z každodenní uspěchanosti, teď si ji navíc budou moci porovnat se soundtrackem Kingdom Come 2,“ usmívá se Trojan.

Kdy jste se poprvé dostal do kontaktu s Pražským jarem?
V roce 2000, kdy jsem jako člen Dětské opery Praha vystupoval v muzikálu Rychlé šípy. Bylo mi 16 let. Dodnes si pamatuji, jak jsem v lóži zahlédl tehdejšího ředitele festivalu Olega Podgorného. Na tento okamžik si vzpomenu každý den, v kanceláři mám totiž vyvěšený plakát z vystoupení.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Takže jste se rozhodl, že začnete pro Pražské jaro pracovat?
To nastalo až o čtyři roky později, kdy jsem pracoval jako brigádník v tiskovém středisku. V roce 2010 jsem nastoupil jako zaměstnanec a dostal na starost online marketing. Poté jsem působil jako tiskový mluvčí, v roce 2019 jsem se stal náměstkem ředitele, v roce 2022 ředitelem. Takže Pražské jaro znám opravdu skrz na skrz.

Dokážete si v Pražském jaru představit dalších 25 let?
Rozhodně ne v jeho čele. Jako ředitel musíte stále přicházet s novými nápady, abyste festival posouval dál. Myslím, že deset let je ideální doba pro realizaci vizí a snů, které máte. Ale i poté chci být součástí Pražského jara. Je to nádherný festival, který se člověku neomrzí. V tom je právě jeho kouzlo – přestože letos slaví osmdesátku, zůstává pořád mladý. Každý rok ožívá skrze nové umělce, nové skladby a vlastně i nové publikum.

Jak jste zatím Pražské jaro posunul za dobu svého působení vy?
S mým týmem se snažíme pomáhat českým umělcům dostat se na světová pódia třeba tím, že jim umožníme spolupráci se světovými orchestry. Zároveň se mnohem více otevíráme mladému publiku. A velkou pozornost věnujeme také získávání nových partnerů a mecenášů. Jsme obecně prospěšnou společností, takže zajistit adekvátní financování je poměrně náročný úkol.

trojan_prazske_jaro

Foto: Pražské jaro

Pavel Trojan, šéf Pražského jara

Čím na festival lákáte mladé lidi?
Loni jsme například rozjeli projekt SpringTeen, což je festivalový den v Anežském klášteře, který cílí hlavně na teenagery. Nabízíme jim nejen koncerty mladých interpretů, ale i velkou míru zapojení, aby je hudba co nejvíc bavila. Loňský ročník byl postavený na bicích nástrojích. Publikum tak bubnovalo na vše, co jsme jim dali do rukou – na bubínky či kbelíky, případně tleskali nebo zpívali. Do akce se také zapojili hudebně vyškolení roboti, navíc jsme tam měli celou řadu workshopů, kde si návštěvníci mohli vyrobit třeba hudební nástroj ze zeleniny nebo krabice od pizzy.

Chodí mladí lidé spíš na moderní hudbu, nebo je lákají i třeba středověké litanie?
Možná vás to překvapí, ale zrovna o koncerty středověké hudby se zajímá hodně mladých posluchačů. Je to pro ně únik z každodenní uspěchanosti, teď mají navíc srovnání se soundtrackem Kingdom Come 2.

Jakou hudbu posloucháte nejčastěji vy?
Ve volných chvílích poslouchám třeba alternativní rock nebo současný pop, mou srdeční záležitostí jsou muzikály. Klasická hudba je pro mě především práce.

A co rap?
K tomu jsem si zatím vztah nenašel.

Billie Eilish by vás taky nenadchla, kdybyste ji bez nazvučení a světel postavili na pódium Smetanovy síně.

Říkal jste, že zajistit adekvátní financování je pro vás poměrně náročný úkol. Proč tomu tak je?
Pražské jaro není příspěvková organizace jako Česká filharmonie či Národní divadlo a musí si finance zajistit z velké části samo. U nás tvoří prostředky z veřejných zdrojů jen kolem 50 procent. Čtvrtinu příjmů pokrývají tržby ze vstupného, zbytek pak získáváme od sponzorů a mecenášů. Náš rozpočtový „koláč“ je tak narýsován naprosto nekompromisně.

Loni jste na vstupenkách utržili 25,5 milionu korun, předloni 25,1 milionu. Očekáváte letos vyšší tržby i vzhledem k vašemu 80. výročí?
Zájem o tento ročník je opravdu enormní. Což je skvělé – nebudu zastírat, že je finančně náročnější než ten předchozí. Potřebujeme tedy dosáhnout maximálních prodejů i tržeb. Mohu prozradit, že k dnešnímu dni jsou tržby o dva miliony vyšší než loni. A abychom naplnili schválený rozpočet, musíme ještě prodat vstupenky za zhruba dva miliony korun. Je to odvážný milník, který je ale důležitý pro rozvoj festivalu.

Je to reálné?
Není to nereálné, byť celá řada těch nejočekávanějších koncertů je již vyprodána. Na předchozích ročnících se celková vyprodanost pohybovala mezi 91 a 95 procenty – a já věřím, že letos tomu nebude jinak.

Přemýšleli jste třeba o výraznějším zdražení vstupného, aby vám lépe pokrylo náklady?
Abychom plně pokryli náklady, musely by být vstupenky i třikrát, nebo dokonce čtyřikrát dražší, což už jde mimo realitu. Chtěl bych zdůraznit, že Pražské jaro vnímáme jako důležitou službu veřejnosti. Proto je pro nás zásadní každá koruna, kterou získáme od veřejných a soukromých podporovatelů.

Vydělá si někdy klasická hudba sama na sebe?
U takto velkých projektů tomu historicky nikdy nebylo a troufám si říct, že tomu tak ani nikdy nebude. Já osobně jsem založením kapitalista a přál bych si, aby i svět klasické hudby mohl fungovat na základě tržních mechanismů. Zároveň jsem ale realista a vím, že to není možné. Jsme součástí globálního uměleckého trhu, kde můžeme ovlivnit obchodní podmínky jen malou měrou. Úspora z rozsahu v našem odvětví neplatí – koncert klasické hudby nemůžete udělat v hale pro desítky tisíc posluchačů.

A neuvažovali jste také o takovém formátu? Dokážete si představit Pražské jaro v O2 areně, kde by vystoupil nějaký světoznámý hudebník?
Podle mě jdou takové koncerty proti podstatě klasické hudby. Její kouzlo spočívá v tom, že ji slyšíte akusticky a máte s ní bezprostřední kontakt. Ve chvíli, kdy je v hale 20 tisíc lidí a celé je to nazvučené, nelze tuto kvalitu zprostředkovat. Billie Eilish by vás taky nenadchla, kdybyste ji bez nazvučení a světel postavili na pódium Smetanovy síně – jsou to dva odlišné světy.

V O2 areně jsme jeden koncert pořádali, tehdy šlo o produkci Mahlerovy Osmé symfonie. To je skutečně monumentální dílo, kde vystupují stovky hudebníků a zpěváků. Ale tak velký prostor jí prostě neprospěl. Mimochodem, letos tato skladba zazní v Obecním domě, což je místo, kde bude znít skvěle. Každopádně se těšíme na otevření Vltavské filharmonie, která pojme víc diváků, a přitom bude akusticky přizpůsobena potřebám klasické hudby.

arleta-mvp

Přečtěte si takéMezi holkama je větší rivalita. Nedopadnu jako Rohony, říká ArletaMezi holkama je v rapu mnohem větší rivalita. Nechci skončit jako Rohony, říká nadějná česká rapperka

Vašimi největšími sponzory jsou společnosti ČEZ a Innogy. Kolik máte mecenášů z řad jednotlivců?
Kolem stovky. A jsem rád, že nám přibývají podporovatelé ve věku mezi 30 a 40 lety. Je vidět, že klasická hudba oslovuje i movitější mladé lidi. Před několika dny se nám navíc podařilo uzavřít smlouvu s novým sponzorem, stala se jím společnost Doosan Škoda Power na pozici hlavního partnera. Považuji to za příklad skvělého kulturního a ekonomického porozumění si mezi Českem a Jižní Koreou.

Podporují vás i nejbohatší Češi?
Občas zjistíme, že některý miliardář navštívil náš koncert inkognito, aniž by ho zval někdo z partnerů nebo my sami. Je úžasné vidět, že je klasická hudba přitahuje a baví. Teď je naším úkolem přesvědčit je, aby se stali i mecenáši Pražského jara.

Jak vlastně letos pojímáte 80. výročí Pražského jara?
Vyzdvihl bych orchestrální řadu festivalu, která je letos opravdu fantastická. Vedle evropských a asijských těles přijede do Česka poprvé v historii Chicagský symfonický orchestr, jeden z nejlepších na světě. A na festivalu vystoupí i Bostonský symfonický orchestr. Přítomnost dvou takto významných amerických těles je v České republice něco unikátního. Z mnoha důvodů – finančních i logistických – je velice těžké takové orchestry získat. Dokazuje to, jak moc jsme za těch 80 let vyrostli.

trojan_pavel-1

Foto: Pražské jaro

Šéf Pražského jara Pavel Trojan s prezidentem Petrem Pavlem

Jak to myslíte?
Pražské jaro vzniklo jako oslava konce druhé světové války. Na prvním ročníku vystoupili umělci ze všech vítězných zemí. Spojené státy reprezentoval tehdy začínající mladý dirigent Leonard Bernstein, který se později stal legendou klasické hudby. A dnes, o 80 let později, festival vyrostl do pozice, kdy může přivítat ne jeden, ale hned dva špičkové americké symfonické orchestry. Myslím, že je to silný příběh plný symboliky i s ohledem na oslavy 80 let od konce války.

Jak těžké je sem dostat tato tělesa?
Všechno se řeší roky dopředu. Například o Chicagský symfonický orchestr stojíme dekády, konkrétní plány na účinkování v letošním roce se začaly projednávat už v roce 2021. Od té doby jsme si vyměnili stovky mailů a desítky telefonátů. Každé takové hostování je produkčně nesmírně náročný projekt, vždyť sem na jaře přijede sto muzikantů a členové týmu s veškerým vybavením, tedy hudebními nástroji, notovými materiály, fraky…

Musíme koordinovat mezinárodní přepravu, zajistit ubytování, místní dopravu. Tohle prostě nemůže zvládnout jeden produkční s vlaječkou. Jde o komplexní logistickou operaci, která vyjde na vyšší jednotky milionů korun. Podobně to vypadalo, když do Prahy přijela Madonna – její show přivezlo několik desítek kamionů a autobusů.

Jak vnímáte budoucnost české hudby?
Optimisticky. Ukazuje se, že i klasická hudba může být celospolečenským tématem. To je klíčové pro její přežití. Nemůže si zakládat na tom, že je určena jen pro úzký okruh posluchačů. O její popularizaci se teď mohou postarat právě mladí umělci. Lidé rádi sledují příběhy úspěšných Čechů a já mohu hrdě říct, že máme celou řadu mladých dirigentů, pěvců a instrumentalistů, kteří ve světě klasické hudby znamenají totéž co Pavel Nedvěd ve fotbale. Klasická hudba může být moderní. Nestojí jen na Dvořákovi a Smetanovi.

Mohl byste dát příklad českých interpretů, kteří jsou ve světě hudby takto významní?
Určitě Jakub Hrůša, hostující dirigent České filharmonie, který se od září stane hudebním ředitelem londýnské Královské opery. Nebo Miroslav Srnka, jeden z nejvýznamnějších současných skladatelů. I na letošním festivalu vystoupí řada mladých interpretů – a možná i o nich budeme jednou mluvit jako o legendách.