Dopravovat se na kole do práce je bohulibé rozhodnutí. Platí to však i v momentě, kdy je kancelář vzdálená 100 kilometrů? To jsem se rozhodl otestovat na vlastní kůži, přičemž rozkaz zněl jasně: stihnout poradu v našich karlínských kancelářích v 10.00. Bylo 3.40 ráno, zapnul jsem světlo, zacvakl tretry do pedálů a zahájil švih, přičemž mi na navigaci svítila vzdálenost 92 kilometrů. Byl jsem ale v klidu. Na cestu jsem měl totiž připravené dvě tajné zbraně.

Hned na úvod je třeba říct, že ušlapat 100 kilometrů není zase tak heroický výkon, jak by se mohlo zdát. Pro řadu cyklistů jde o standardní kilometrovou porci, a proto jediným, lehce nestandardním elementem tohoto švihu – jak slangově cyklisté svým vyjížďkám říkají – byla počáteční tma. Přesto jsem se o této zkušenosti rozhodl napsat, a to kvůli dvěma důležitým věcem, kteří mi na cestě dělali společnost.

Tím prvním bylo kolo typu gravel, ve světě cyklistiky pořád relativní novinka, která si však velice rychle nachází více příznivců. Druhým důležitým prvkem bylo sedlo vytvořené na 3D tiskárně z dílny české firmy Posedla. Na 100 kilometrech jsem si mohl vyzkoušet, jak se cestuje na kole, se kterým můžete zdolávat silnice i rozbité lesní cesty, a jak si přitom povede na míru vyrobené sedlo, na kterém by se mělo mé ctěné pozadí cítit v naprostém komfortu i po několika hodinách šlapání.

Chtěl jsem jet co nejvíce nalehko, takže jedinou výbavou byl batoh s počítačem na zádech, energie sbalená na cesty a lepení. Mimo přetrženého řetězu, ulomené patky přehazovačky a přibližně sto padesáti dalších technických závad mě proto nemohlo nic zastavit. Tempo jsem potřeboval nasadit takové, abych vše stihnul včas, a přitom se úplně neodrovnal. Den totiž poradou teprve začínal.

Samotnou trasu jsem se snažil moc nestudovat. Prostě jsem vzal klasické Mapy.cz stažené do telefonu, zadal adresu našich kanceláří a vydal se po první vygenerované trase určené pro horská kola. Důvodem, proč jsem si mohl dovolit oželit hlubší analýzy jednotlivých úseků trati, byl právě gravel, který jsem osedlal.

S Grizlem až na konec světa

Gravel je relativně nová kategorie jízdních kol, která se staví mezi silniční a horská kola. Nejlépe ji vystihuje slůvko univerzálnost. Na laika může působit jako klasické silniční kolo s berany, ovšem od silničního kola se gravel liší v řadě ohledů. Tím prvním je geometrie rámu, díky níž na kole jezdec sedí v pohodlnější pozici než na silničce, ale určitě ne v tolik vzpřímené poloze jako na horském kole.

Dalším rozdílem je přední vidlice. Ta sice není odpružená, byť někteří výrobci gravelů dnes nabízejí i tuto variantu, je ovšem vyrobena z karbonu, který ji určitou flexibilitu propůjčuje. Důležitá je také průchodnost vidlice, která umožňuje na kolo dát široké pláště. Díky tomu si kolo umí poradit s řadou nerovností – a jak název napovídá, nejlépe mu sedí štěrkové cesty a udusané lesní pěšiny.

Další rozdíly můžeme najít u řídítek, sedlovky nebo v přítomnosti několika montážních bodů, na které lze upevňovat držáky na bidony, nejrůznější brašny, pumpičky, nářadí a další vybavení, které přijde vhod zejména u delších výjezdů.

Mým ořem byl gravel Canyon Grizl AL, cestovněji laděný model německého výrobce s hliníkovým rámem. Jedná se o základní verzi této modelové řady, která je nabízená za necelých čtyřicet tisíc korun. Lze ji proto označit za velmi dobrou volbu při seznamování se s gravel cyklistikou, zejména pokud jste předtím sedlali jen horská kola.

Vidlice má průchodnost až padesát milimetrů, v továrním setupu však zákazník dostává čtyřicet pět milimetrů pláště Pirelli Cinturato Gravel s relativně hrubým vzorkem. Díky tomu jsem si mohl dovolit nechat na mapách vygenerovat takovou trasu, která mě vedla snad přes všechny možné druhy cest.

Na uhlazeném asfaltu po městě samozřejmě člověk nesviští tak rychle jako na silničce, nicméně na retardérech, prohlubních kanálů či dokonce dlažebních kostkách ocení flexibilitu rámu. Svůj smysl začalo kolo dávat už na rozbitém asfaltu na okreskách Kokořínska, kterým jsem profičel jak namydlený blesk. Tamní výmoly a hrubý asfalt mají potřebu vyklepat z člověka duši, v tomto případě si na mě však nepřišly.

Jízda byla tak rychlá, že se mi původní dojezdovou dobu podařilo už u Mělníku stáhnout téměř o hodinu, a proto jsem si mohl dovolit zastávky i nějaké to kochání. Cestou se přitom bylo na co dívat. Sluníčko se líně klubalo na horizontu, nad rybníky se povalovala ranní mlha a ve vzduchu vonělo vlahé obilí.

Okresky se přelévaly v drncající panelky a navigace mě také zatáhla na trasy, kde to již bylo vyloženě na horské kolo. Jednalo se o nejzábavnější část cesty. Mezi kameny gravel neskutečně ožívá, je rychlejší než klasické horské kolo a úchop, který berany umožňují, povoluje vložit do vyjížďky kopce veškerou energii.

Sjíždění opravdu kamenitých úseků se ovšem na gravelu může občas proměnit v boj o vlastní soudnost, na jehož konci je člověk naklepaný jak řízek na štědrovečerním talíři. Vše je ovšem o technice, se kterou se dají v pohodě sjet i takové cesty.

Pořádné naklepání přišlo také na Labské cyklostezce, kterou zčásti tvoří kameny, na kterých to pořádné hází. Právě tady mě vypekla navigace. Její část u neratovické Spolany je totiž uzavřena, což mi však neaktualizovaná mapa neprozradila, a tak jsem se musel nejdříve u Tuháně a pak znovu i u Mlékojed otáčet a uzavírku objíždět. Padesátiminutový náskok se proto smrsknul na necelou čtvrthodinku a bylo na čase opět trochu více šlápnout do pedálů.

To nejdůležitější jako v bavlnce

Toto motání mě potkalo zhruba na 70. kilometru, který pro mě vždy znamenal příchod problémů. Až doteď jsem totiž jezdil na sedle Selle Italia, které je s Grizlem standardně dodáváno, a právě okolo sedmdesátky mě z něj vždy začal pekelně bolet zadek. Člověk se pak na sedle kroutí jako žížala, neustále hledá polohu, ve které ho nic nebolí, jenže po chvilce musí zase začít hledat znovu.

Byl jsem proto velmi zvědavý, jak si povede sedlo od značky Posedla, které mi bylo vyrobeno přesně na míru a mé pozadí se tak mělo cítit jako v bavlnce. Tvorba tohoto sedla začala již několik měsíců před vyjížďkou, kdy jsem se usadil do papírové krabice s pěnou, ve které jsem zanechal hluboký otisk a u všech přihlížejících ještě hlubší dojem.

Na základě otisku a dalších údajů, které jsem vyplnil do dotazníku, algoritmus vypočítal a navrhnul ideální tvar sedla, které bude mému pozadí vyhovovat. Následně šla veškerá data do 3D tiskárny, ve které byla z termoplastického uretanu vytvořena vrchní část sedla, která se následně zkompletovala s karbonovou platformou a ližiny pro uchycení do sedlovky.

Posed na takovém sedle je jiný, okamžitě pocítíte rozdíl v komfortu. Přitom sedlo není o nic moc větší než to původní. Když na 70. kilometru přišla nutnost zrychlit, moje sedací část byla v naprosto skvělé kondici, nic nebolelo, nikde jsem neměl pocit nedokrvení nebo nepříjemného otlačení.

Pro mě to je gamechanger, díky němuž si dokážu představit na kole ušlapat podstatně víc, než jsem ušlapal toto ráno. Trochu teď budu předbíhat, ale často se mi stávalo, že druhý den po delší vyjížďce bylo každé dosednutí na původní sedlo z důvodu otlačenin očistec. Na kolo jsem usednul i druhý den po mé cestě do Prahy a žádná bolest se tentokrát nedostavila.

Ano, pořizovací cena takového sedla přesahuje jedenáct tisíc korun, ale upřímně bych raději koupil o deset tisíc korun levnější kolo a dal na něj sedlo, které mi udělá natolik dobrou službu, než abych měl perfektní roury, ale zadek po každém švihu úplně na maděru.

Pražské legendy nelhaly

Se zadkem jako v bavlnce jsem vítězoslavně vjel do Prahy, abych si poprvé v životě vyzkoušel, jaký je to pocit přepravovat se v hlavním městě na kole. A pověsti nelhaly. Až do Letňan bylo vše v pořádku, následně však začala značená cyklostezka vykazovat chování podobné paranormálnímu jevu – neustále mizela a zase se vynořovala.

Tu vedla po silnici, tu zase po značeném cyklopruhu, který se však rychle vytrácel. Někdy mě svedla na značený chodník, aby mi po dvou set metrech cedule zase zakázaly po něm pokračovat. A když jsem se chtěl dostat na cyklostezku podél Vltavy, musel jsem pod Bulovkou čekat několik minut, než jsem mohl přeběhnout Povltavskou na druhou stranu k vodě. Někdo tu zapomněl namalovat přechod, přitom jsem se stále pohyboval na značené cyklostezce A27.

Jak už ale asi tušíte, do Karlína jsem nakonec dojel. Délka ujeté trasy se nakonec díky objížďkám dostala na necelých 105 kilometrů, které jsem ujel za přibližně pět hodin času. Celkově byl tento švih ještě o hodinku delší, do kanceláře jsem tak dorazil zhruba dvacet minut před začátkem porady.

Rád bych sem napsal, jak náročná celá tato akce byla, ve skutečnosti ale šlo o velmi příjemný rodinný výlet, kterému chyběla jen manželka a děti. A gravel spolu se sedlem od Posedel na tom mají velkou zásluhu. Na pravidelné bázi si toto dojíždění do práce z časových důvodů nejspíš ordinovat nebudu, ovšem již nyní mi cuká v achilovkách si to zopakovat. Šťastný ten, kdo může na kole jezdit do práce každý den.