Na jejich otevření v roce 1930 přišlo asi padesát tisíc lidí. Oblíbené byly především mezi hvězdami první republiky, ostatně Barrandovské terasy byly dílem bratrů Václava a Miloše Havlových. Zatímco první byl stavebním podnikatelem, druhý byl známým filmovým producentem. Sláva teras postupně upadala, a když v roce 2001 shořel legendární bar Trilobit, definitivně jim odzvonilo. Teď se ale chýlí ke konci jejich oprava a nová výstavba.

Už na podzim by měly přijít na trh apartmánové byty, které vznikly ve dvou novostavbách. Jižní budova v podstatě kopíruje stav, který tu byl kdysi. Dům má tvar vlnovky, dřív se tu ve stejném místě vlnil dřevěný plot. Částečně stavba stojí v místě slavného Trilobitu – kde byl, je poznat podle toho, že se tam nová budova navyšuje o jedno patro. Jižní vlnovka má světlou fasádu a dohromady tu bude šestnáct apartmánů od dvou místností až po 6+kk včetně mezonetů.

Druhá budova je na severní straně, má černou fasádu, uprostřed atrium s vyhlídkou na pavlače a vchody do jednotlivých bytů. V černé lichoběžníkové stavbě by mělo být dohromady 45 apartmánů od jedné místnosti s kuchyňským koutem až po 5+kk. Střechy obou budou osázené zelení.

Původní plány vystavit tu hotel s kongresovým sálem vzaly za své a investor, kterým je od roku 2006 liberecký podnikatel řeckého původu Michalis Dzikos, se rozhodl obě novostavby věnovat dlouhodobému pronájmu. Výhled je odsud stále fascinující, nemá ale takové kouzlo jako kdysi. Problémem jsou především dopravní stavby, které Barrandovské terasy obklopují. Ze dvou stran jsou rychlostní silnice, ze třetí železnice. „I kvůli tomu nebyla obnova původní funkce, kdy bylo místo známým výletištěm, možná. Okolí se zkrátka změnilo,“ říká k tomu architekt Ladislav Kuba z brněnského ateliéru Kuba & Pilař architekti, které mělo barrandovské novostavby na starosti.

I tak chtěli architekti navázat na architektonickou, společenskou a estetickou kvalitu místa. Stěžejní bylo napojení na původní historickou budovu restaurace, která jediná z dob zašlé slávy zbyla. Zatímco novostavby jsou téměř před dokončením a v září by se nabídky měly dostat na trh, oprava historické budovy stále trvá. Ta by si funkci měla uchovat, to znamená, že až se znovu její brány otevřou, bude tu francouzská restaurace. Stát by se tak mělo na konci příštího roku.

Rekonstrukci má na starosti architekt Ondřej Kukral, který se snaží zachránit dílo Maxe Urbana, který byl rovněž architektem nedalekých filmových ateliérů a celkového urbanistického řešení vilové čtvrti Barrandov. Urbanovi jako inspirace posloužil restaurační pavilon Cliffhouse na ostrohu nad Tichým oceánem nedaleko San Franciska.

Podle Kukrala byl největší problém se statikou budovy. „To nás zaskočilo. Došlo k velké degradaci betonových konstrukcí. Nakonec jsme zvolili systém vložené ocelové konstrukce, čímž se celá stavba zpevnila,“ říká Kukral s tím, že se podařilo skloubit původního ducha místa s požadavky moderní doby. Architekti chtěli, aby na fotografiích z roku 1930 a těch z roku 2023 nebyl vidět rozdíl. A tak zatímco fasáda dnes už v podstatě vypadá hotově, interiéry jsou stále staveništěm.

„Terasy původně vznikly jako sezónní záležitost. Havlova Lucerna byla tehdy otevřená jen v zimě a Havel nevěděl, kam se všemi těmi číšníky a ostatními zaměstnanci. Tak vznikly terasy, které zase fungovaly jen v létě,“ líčí Kukral. Naprostou novinkou byl v té době mimochodem například skládací nábytek. Právě kvůli tomu, že na konci léta bylo potřeba všechno zase složit a odnést dovnitř.

Na konci roku 2024 zůstane patrně poslední upomínkou na chátrání teras bazén, který je dnes z balkónů apartmánů krásně vidět. Byl to první padesátimetrový bazén v Praze. Napouštěla se do něj studená vltavská voda a byl tu i vysoký skokánek. Od něj pak vedla nahoru k restauraci a Trilobitu lanovka a také jídelní výtah do restaurace. Sláva bazénu ale opadla velmi rychle, a to spolu s tím, když se otevřel další padesátimetrový bazén v Podolí.

Pod terasami vznikla také garáž pro automobily. Ta měla být původně dvoupatrová, nakonec ale zůstalo jen patro jedno a parkovací státní přibyla v prostoru před terasami. Ty jsou sice stále obklopené zelení, venkovní parkování ale paradoxně způsobilo, že místu dominuje velká betonová plocha, která při současných teplotách žhne. V opozici k tomu jsou právě nové budovy, na jejichž stavbu byly použity recyklovatelné materiály. Architekti pracovali se zadržováním vody, stejně tak s fasádou, která brání přehřívání apartmánů.

Osud teras byl zpečetěn už po roce 1948, byť třeba Trilobit fungoval až do osmdesátých let. V devadesátých letech nahradili návštěvníky, jako byl Vlasta Burian, Adina Mandlová nebo Oldřich Nový, bezdomovci a konaly se tu bláznivé diskotéky. S Barrandovskými terasami se nedělo nic ani poté, co byly v roce 1988 prohlášeny kulturní památkou. Později skončily v rukách bývalé první dámy Dagmar Havlové a ta majoritní podíl ve společnosti Barrandovské terasy, a.s. v roce 2003 prodala neznámému kupci. K dnešnímu stavu vedla dlouhá cesta.

Patrně nikdy se už nezopakuje návštěva oněch padesát tisíc lidí, kteří přišli na otevření nových teras téměř před sto lety, ale ani tří tisícovek hostů, pro které se kdysi vařily obědy. Ty tehdy lákalo na Barrandov heslo Za Prahou a přeci v Praze. Dnes by se díky obléhání rychlostními silnicemi a mírně problematické veřejné dopravě do cíle dalo říct: V Praze a přeci za Prahou. Přesto zůstávají Barrandovské terasy jakýmsi magnetem, fascinující stavbou na skále.