Kdo nesnáší praní a žehlení, vyřeší to online. Anebo při popíjení kávy v naší prádelně, hlásí český startup

Čistírna We Hate Ironing chce zdvojnásobit obrat na 30 milionů. Funguje i online, z kamenných provozoven chce zase udělat příjemné prostory.

Iva BrejlováIva Brejlová

We hate ironing

Foto: We Hate Ironing

Radim Vrbata, Jan Kmoch a Marcel Gecov, kteří společně vedou We Hate Ironing

0Zobrazit komentáře

Nejde jen o dovážky jídla, lidi se online služby opravdu naučili používat, hlásí Jan Kmoch. Podnikatel a zakladatel projektu We Hate Ironing, prádelny a čistírny s online servisem, jejíž pracovníci si pro špinavé prádlo přijedou a zase ho odvezou, může konečně říct, že se na trhu usadil. Firma měla v roce 2020 obrat deset milionů. Loni už 18. A letos míří rovnou na 30. „Pravda, první kvartál tomu neodpovídal. Ale od dubna se nám to už rozjíždí,“ věří Kmoch i jeho společníci.

„Je to zadostiučinění,“ vysvětluje. Kmoch je hlavní strůjce myšlenky moderní prádelny a čistírny s vypovídajícím názvem We Hate Ironing, v překladu nesnášíme žehlení. „Žiješ dva roky v pocitu, že to bude dobré. Ale ten pocit jsme nezažili. Nejdřív pandemie, takže lidi neměli kam nosit košile. Když se to začalo rozjíždět, přišla válka. Říkal jsem si, to už opravdu není možný,“ komentuje.

Mluví o dění posledního vývoje svého nápadu nabídnout lidem čistírnu oblečení, která za ně vyřeší vše. Prádlo v dohodnutém čase odveze, zase přiveze, zákazník se nemusí s nikým složitě domlouvat, protože si vše nakliká přes aplikaci. Vyprané prádlo zvládne vrátit za 24 hodin. Systém je navíc připravený na expanzi. Hodlá se přemístit do větších prostor. A aby pokryla víc zásilek, dohodla se firma s kurýrní službou DoDo.

Jan Kmoch říká, že má plán na 24 měsíců, ale aktuální vývoj jeho odhady pětinásobně převýšil. „Myslím, že si sedlo několik věcí dohromady. Zkrachovaly okolní čistírny. Lidi se naučili objednávat online. A my jsme udělali hezké stránky a dotáhli službu,“ doplňuje.

Už teď jsou prý na hraně kapacit toho, co jsou schopní odebrat a očistit. Nové prostory, do kterých se firma chce přestěhovat do konce roku 2022, mají být čtyřikrát větší než ty současné. To ovšem vyžaduje investici do nových strojů. Každý z nich může být řádově za miliony.

we hate ironing

Foto: We Hate Ironing

We Hate Ironing mají vizi, ve které si lidé přijdou do čistírny třeba i na kávu

„Žehlicí stroje, pak komba pračky a sušičky, těch potřebujeme třeba 15, a chemický stroj. To dělí prádelnu od čistírny. Což je klíčové. Na takový stroj je potřeba mít povolení,“ vysvětluje. Chemický stroj také potřebuje kvalitní odvětrávání. A hodně místa, na každou stranu měří víc než dva metry. Takže nejde nastěhovat jen tak někam. „Často majitel objektu nepovolí probourat zdi,“ vysvětluje Kmoch.

Jeho představou je ale vytvořit prostory, do kterých budou zákazníci chodit rádi. V hlavě má nápad, ve kterém je samotné čištění od zákazníků oddělené skleněnou zdí. „Aby lidé mohli přijít, dát si kafe a u jeho popíjení se třeba dívat, jak se jim žehlí košile,“ usmívá se. A dodává, že takové prostředí musí být i fotogenické.

A pak jsme sestavili orchestr

Jan Kmoch o sobě říká, že je detailista. Svědčí o tom už způsob, jak zpovzdálí sleduje, co se v jeho firmě se zakázkami děje. Systém rozdělil na jedenáct kroků podle toho, jak zakázka postupuje procesem. Někdy je sleduje jako notifikace na telefonu. Ví, jakmile je zásilka na cestě. Když zákazníci určí cenu balíčku. Nebo třeba pokud se bunda nedá vyčistit. A telefon mu zvlášť oznámí i to, když dá zaměstnankyně do systému poznámku, že něco nejde.

A pak sleduje i spoustu dalších kroků, než si zákazník zásilku zase převezme. „Já jsem se jako prádelník nenarodil. Ale ten systém je opravdu propracovaný a hodně mě to baví,“ vysvětluje. Baví ho toho víc. Když mu bylo dvacet, měl obchod s oblečením, a proto začal pořádat i vlastní přehlídky.

Samotnému obchodu se prorazit nepodařilo, ale přehlídky se líbily lidem v okolí. A tak jej postupně začali oslovovat s tím, jestli by neuspořádal nějaké akce také pro ně. Z malých se staly velké a Kmoch tak měl nakonec ve své gesci velké vlasové veletrhy, akce pro Prahu nebo i události Elite Model Look, a to včetně světového finále.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Produkce a události jsou místo, kde začal vydělávat. Protože měl kanceláře v Obecním domě, přičichl také ke koncertům vážné hudby. A pak oslovil kamaráda houslistu, jestli mu nechce sestavit orchestr. Sestavil, a tak Kmoch začal pořádat vlastní koncerty. Na těch se podílí dodnes, jsou určené především pro turisty a dohromady už se jimi zabývá 15 let.

Jako tichý investor vložil peníze do kamenných čistíren svých kamarádů. V tu chvíli je neplánoval dál rozvíjet, ale změnilo se to během jeho dovolené ve Francii, kdy viděl člověka, jak zvoní na dveře u sousedů a v ruce držel oblek na ramínku zabalený ve fólii „Myslel jsem, že to je soused, ale ten pán pouze oblek předal a nasedl do auta s logem čistírny,“ říká Kmoch. Začal přemýšlet, jak takovou službu udělat v Praze. Tak, aby vše bylo zautomatizované a zákazníci nemuseli nikam volat. A už vůbec ne jezdit.

„Jenže jsem ten perfekcionista,“ říká. Vyvinout web s kýženým systémem tak nakonec trvalo rok a půl a proces popisuje jako cestu spousty chyb. Od svých obchodních partnerů odkoupil čistírny a naopak přizval dva společníky. Prvním je kamarád a bývalý prvoligový fotbalista Marcel Gecov, který si vzal na starost identitu firmy i grafiku a mimo jiné kompletně zrekonstruoval se svým architektonickým studiem Delicode pobočky. Druhým pak Radim Vrbata, bývalý profesionální hokejista, který hrál mimo jiné v NHL. Ten firmu viděl jako zajímavou investici.

we hate ironing

Foto: We Hate Ironing

Firma We Hate Ironing se chystá vyrůst na 30 milionů

Každý z nich do ní doteď vložil jednotky milionů korun, žádné další financování společníci nemají. Koupili auta, najali řidiče a začali jezdit. Nasmlouvali prostory a zaplatili nové stroje. Nějakou dobu to fungovalo a zakázky pomalu rostly.

Postupně do problematiky čistíren pronikal, což ho navíc přivedlo k jeho poslední aktivitě. Když ho – už z pozice odborníka na čištění – Gecov seznámil se svým kamarádem Janem Bartošem, bylo to proto, aby mu poradil, jak řešit údržbu povlečení Lejaan. To Bartoš šil hlavně pro hotely a B2B segment.

Kmoch si povlečení vyzkoušel a nechápal, proč se nikde veřejně neprodává. Na něco takového Bartoš ale neměl kapacity, neměl ani zkušenosti s online prodejem, a tak mu Kmoch nabídl, že by to mohli vyřešit spolu. Ten samý večer byznys odstartoval na jejich mobilech Gecovovou větou: „Chlapci, je potřeba to prádlo dát všem lidem v Československu do ložnic.“

Každá krize má vítěze

Kmoch dělí své podnikání na dobu před pandemií a po ní. Když začínali, psal se rok 2015 a online dovážkové služby zdaleka nebyly tou samozřejmostí, jakou jsou dnes. Tehdy, tedy před propuknutím koronaviru, se obrat firmy počítal kolem 900 tisíc korun měsíčně. Dnes se společnost dostává co měsíc na dva miliony.

Pandemická část, která dělí dobu první a druhou, znamenala vůbec nejhorší období. Vládní nařízení čistírny nezavřela, ale lidé do práce nechodili. A protože pro We Hate Ironing jsou nejlepšími zákazníky ti, kteří potřebují čisté košile a další společenské oblečení, obrat klesl na dvacet procent. Nezachránily ho ani neexistující objednávky od hotelů či restaurací. Kmoch říká, že rok a půl provoz dotoval.

„Co zpráva, to negativní. Pracovali jsme dvojnásob, ale nebavilo nás to. Už jsem byl na hraně toho, že to prodám, byl jsem z toho unavený. Ale věděli jsme, že to finančně ustojíme. Věřili jsme, že když to celé skončí, každá krize ukáže vítěze, který to vydrží. A to se teď přesně děje,“ myslí si Kmoch.

we hate ironing

Foto: We Hate Ironing

Prádlo odveze, vyčistí, přiveze. Tak funguje služba We Hate Ironing

We Hate Ironing využívá kolem dvou tisíc zákazníků, ale Kmoch věří, že v Praze by si jich takové služby mohlo objednávat třeba třicet tisíc. „A že je tu pohodlně prostor pro dva či tři hráče,“ myslí si. Přesto chce společnost rozšířit, dokud mu další zajímavá města nesebere konkurence. Vyhlédnuté má Brno a Bratislavu. „Myslíme, že tam bude byznys,“ říká Kmoch. Zatím si firma vyzkoušela, že byznys je mimo jiné tam, kde zvládne v rozumné době rozvážet.

Proto se spojila s kurýry DoDo, aby mohla využít jejich řidiče a jednou se na ně spolehnout plně. Hledá ale i další možnosti odbytu, a tak hned s několika společnostmi domlouvá své služby jako benefit pro zaměstnance – takže každý by měl určité množství peněz, které může u We Hate Ironing použít na cokoliv. Podobně jako mívají lidé peníze určené na sportovní aktivity, jen tady budou směřované výhradně do zdejší firmy.

„Naše cíle pro následující roky jsou mít deset tisíc a více klientů. Chceme vyvinout aplikaci a připravit franšízu pro vstup do zahraničí,“ plánuje Kmoch. Průměrná cena objednávky se pohybuje do dvou tisíc korun, ale i ta pomalu roste. Pomohla tomu spolupráce s čistírnou obuvi Fresher, která okruh klientů zase o trošku rozšířila. Cílem je nabídnout co nejširší službu a z We Hate Ironing udělat lovebrand. Tedy značku, kterou lidi budou mít prostě rádi a kam si přijdou odpočinout. Třeba při pozorování toho, jak se točí prádlo v pračkách.

Každé dva týdny ukazujeme, co zajímavého se děje nejen v českých startupech.

Propouštění je nepříjemné, ale získali jsme díky tomu čas, říká český zakladatel asijské Heureky

David Chmelař se musel ve startupu iPrice rozloučit s pětinou zaměstnanců. Při ochlazení ekonomiky říká, že není dobré nemít finanční polštář.

Ondřej HolzmanOndřej Holzman

chmelarRozhovor

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

David Chmelař, spoluzakladatel asijského startupu iPrice

0Zobrazit komentáře

Když jsme se s Davidem Chmelařem za poslední dva roky potkali nebo si telefonovali na trase Praha–Kuala Lumpur, obvykle jsme debatovali o tom, jak se jeho byznysu daří růst a jaké má další plány. Chmelař se svými kolegy buduje asijskou obdobu Heureky a z iPrice je jeden z největších hráčů celé jihovýchodní Asie. Nelze říct, že by se mu teď dařit přestalo, ale kvůli dění na trhu a v očekávání těžších časů musel v některých ohledech zařadit zpátečku. Po propuštění pětiny zaměstnanců a zavedení dalších opatření má podle svého spoluzakladatele dobrou výchozí pozici do dalších měsíců.

„iPrice Group – přední e-commerce platforma v jihovýchodní Asii, která pomáhá zákazníkům najít nejlepší ceny v online obchodech – propouští dvacet procent svých zaměstnanců.“ Tak zní první věta nejnovější tiskové zprávy, kterou společnost iPrice pustila do éteru. Šla rovnou k věci, informace o propuštění pětiny zaměstnanců svítí dokonce i v titulku. „Je to nepříjemné, ale beru to jako součást podnikatelského života,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch David Chmelař.

Spoluzakladatel a výkonný místopředseda představenstva iPrice je přesvědčen, že komunikovat i tak citlivou záležitost je správné, stejně jako když se startupy chlubí, že se jim daří. Ostatně to zná Chmelař dobře. Před pár měsíci se mu podařilo uzavřít zatím poslední investici, další desítky milionů nabírala firma loni a také roky předtím. Celkově už iPrice od investorů od svého založení v roce 2014, u něhož byl spolu s Chmelařem jeho německý kolega Heinrich Wendel, obdržel přes 26 milionů dolarů (aktuálně přes 600 milionů korun).

Z Malajsie, kde David Chmelař dlouhodobě žije, se iPrice se svými službami postupně rozšířilo také do Singapuru, Indonésie, Thajska, Vietnamu, Hongkongu a na Filipíny. Více než 125 milionům unikátních zákazníků nabízí srovnávač cen napříč internetovými obchody, přičemž v nabídce má od několika tisícovek obchodníků přes 7,5 miliardy produktů. Jen v loňském roce přes iPrice měly protéct transakce zhruba za tři miliardy dolarů.

Firma se postupně začala rozšiřovat také do mobilů a různých finančních služeb včetně odložený plateb a také nabízet technologii za svým tržištěm dalším hráčům. Mnoho aktivit teď však museli v iPrice osekat a David Chmelař v rozhovoru pro CzechCrunch popisuje, co se teď nejen v jeho firmě, ale v celé jihovýchodní Asii děje, a co znamená, že se teď bude s kolegy maximálně soustředit na svou hlavní misi – pomáhat lidem šetřit peníze.

Oznámili jste, že jste museli propustit pětinu zaměstnanců. Co se teď u vás děje?
Zažívám takovou situaci poprvé. Historicky jsme se už s některými lidmi loučili, ale obvykle to bylo organicky v rámci různých přeskupení v týmech. Větší propouštění je nepříjemné, ale beru to jako součást podnikatelského života. Na světě v zásadě neexistuje firma, která by někdy neměla horší období, a je třeba se s tím vyrovnat. Naši investoři říkají, že z jejich portfolií aktuálně propouští nebo o propouštění přemýšlí dvacet až čtyřicet procent firem. Dvacet procent dál aktivně najímá a zbytek zvažuje, jak dál. Náš případ tedy není ojedinělý.

Také mezi místními startupy velmi rezonovala doporučení, která vydávala Sequoia a další velké fondy, co by v tuto chvíli měly startupy dělat. V některých případech tedy může jít o zbytečně přehnanou reakci, ale historie ukazuje, že to bývá často lepší, než když nereagujete vůbec.

iprice-founders

Foto: iPrice

Paul Brown-Kenyon (CEO), David Chmelař a Heinrich Wendel, zakladatelé iPrice

Ve Spojených státech a v Evropě se mluví o tom, že do venture kapitálového světa přichází zima, tedy celkové ochlazení a zpomalení trhu. Je to v Asii podobné?
To je tady stejné. Já jsem zpomalení na trhu a mnohem větší opatrnost viděl z první ruky během našeho fundraisingu. Byl jsem v posledních měsících hodně aktivní, když jsme nabírali peníze, abychom si vytvořili nějaký polštář, a nálada se zhoršovala prakticky každý den. Jeden den jsem se pozitivně bavil s investory v Singapuru, a když jsem se s nimi potkal za týden, tak úplně obrátili, protože najednou museli řešit záchranu svých firem v portfoliu a na investice do dalších startupů neměli čas.

S takovým vývojem se teď musí potýkat patrně většina fondů.
Je to důvod, proč k tomu ochlazení dochází. Fondy totiž začínají řešit sice relativně malé části svých portfolií, které ale mají velké problémy, a to jim bere hodně energie. Zachraňují své již investované peníze a rozdělování dalších prostředků zastavují, protože neví, jaký bude další vývoj situace. Jejich chování je logické, není to tak, že by zavírali krám, ale zkrátka vyčkávají. Problém to je nicméně pro startupy, protože to, jestli dostanete peníze teď, nebo až za šest měsíců, může být rozdíl mezi životem a smrtí firmy.

Vy jste v iPrice díky tomu, že jste nedávno peníze dokázali získat, na horší časy připravení?
Měli jsme runway, kterou jsme posledními opatřeními prodloužili na dvouapůlnásobek. Osekali jsme rozvojové projekty, které zatím často ani neměly žádné příjmy a stály nás hodně peněz. Jelikož hrozilo, že si je nebudeme moci dovolit financovat, zastavili jsme je. Při fundraisingu jsme často jeli na krev. Dvakrát jsme dostali peníze den před „cash out“ momentem. Našemu finančnímu šéfovi vždy zplihly vlasy na jeho již plešaté hlavě, ale já jsem byl v pohodě, protože trh byl tak aktivní, že kdyby se něco takového stalo, nějak bychom to vymysleli.

Mělo to spoustu výhod z hlediska valuace či vyjednávací síly, ale situace se změnila. Dnes už by to tak jednoduché nebylo a nemít dostatečný finanční polštář by se mohlo šeredně nevyplatit.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Mnoho startupů teď zažívá, že z předjednaných investic není v nejhorším případě vůbec nic, nebo v lepším případě se prakticky každý den mění podmínky.
Dřív, když jste podepsali termsheet a interně nic nepokazili, tak jste investici dostali. V investorské komunitě se bere jako silné vyjádření zájmu. Dnes ale termsheet na stole neznamená vůbec nic. Mezi ním a výplatou peněz jsou klidně dva až tři měsíce, během kterých se může mnohé změnit. Nemusí to být přitom nutně zlá vůle investora, že nechce poslat peníze, ale někdy toho prostě nemusí být schopen.

V Česku se teď řeší problémy v e-commerce. E-shopy jsou po dvou letech rychlého růstu jako první na ráně, padají jim čísla. Platí to také v jihovýchodní Asii?
Platí. Místní e-commerce sice nepadá, ale lokální online tržiště říkají, že meziročně rostou o jednotky procent. To je prakticky revoluce, protože poslední roky tu trh rostl o vysoké násobky každý rok. Z nuly vyrostl za osm let na 150 až 200 miliard dolarů a najednou roste mnohem pomaleji. Je to tedy podobný průšvih jako v Evropě, jen jsou procenta posunutá jinak. V jihovýchodní Asii se nicméně pořád dlouhodobě očekává růst na úrovni 20 až 30 procent ročně.

Jak to ovlivňuje iPrice? Počítám, že jelikož nejste e-shop, ale agregátor, tak nejste první na ráně?
Ovlivňuje to i nás, protože když roste celý trh, roste se lépe také nám, ale není to primární kritérium, které řešíme. Náš hlavní byznys, takzvaná asijská Heureka, funguje, má dobré marže a ekonomiku. Chtěli jsme původně pohltit větší část trhu, a proto jsme dělali mnoho zmíněných rozvojových projektů, ale když na to teď nejsou peníze, musíme na novou situaci reagovat.

Dlouhodobý potenciál e-commerce trhu v jihovýchodní Asii je každopádně dál obrovský. Do produktivní populace přichází desítky milionů mladých lidí, kteří bohatnou a zvykají si na nákupy na internetu. Ještě před pěti lety byla jihovýchodní Asie v podílu online prodejů na celkových maloobchodních tržbách za Indií, teď už je před ní. Dynamika se teď sice změnila a lidé se po covidu zase začali vracet do offlinu, ale potenciál je velký.

Důležité je, že jsme získali mnohem zdravější ekonomiku a čas.

Ty žiješ v Kuala Lumpur. Co se děje obecně v jihovýchodní Asii v porovnání s Evropou nebo USA? Máte větší dozvuky covidu, řešíte také inflaci?
Covid už je tu v zásadě pasé. Vše se otevřelo, může se normálně cestovat. Politiku nulového covidu drží akorát Čína. Ekonomické dění je z velké části dovezené. Na lidi zatím inflace tolik nedopadá, ekonomický stres tu ještě není, ale finanční trhy reagují na to, co se děje v USA. Technologické finanční trhy pak kopírují americké dění úplně, všichni si začínají uvědomovat, že technologické firmy neporostou donekonečna. Možná budou mít nižší výnosy, možná bude trvat déle, než se dostanou do zisku, a to se samozřejmě projevuje ve valuaci.

Jako iPrice jste tedy teď v pozici, že jste osekali byznys, prodloužili si runway a budete očekávat, jak se trh zotaví, abyste mohli opět nakopnout růst?
Přesně tak. Důležité je, že jsme získali mnohem zdravější ekonomiku a čas. Uvidíme, co se bude v příštích měsících dít, ale díky opatřením jsme dostali možnost volby, kterou bychom jinak neměli. A kdyby nám pak došly peníze, narazili bychom do zdi, což je scénář, který si nepřeje žádný startup.

Objevují se i další firmy, které své propouštění aktivně komunikují. Naposledy tento týden rezonovalo velké propouštění v Coinbase. Mnoho firem ale takové negativní zprávy nekomunikuje. Jaká byla vaše motivace to zveřejnit?
Standardem to není ani tady, víme o mnoha startupech, které si tím prošly a mlčí. Nám to přišlo dobré komunikovat ze dvou důvodů. Jednak si budeme story proaktivně řídit, budeme jasně říkat, co se stalo, proč to děláme, a nebudou žádné spekulace. Můžeme zprávu ukázat partnerům a vysvětlit jim, které části našeho byznysu to ovlivní a které ne. Druhý důvod je, že jsou pořád startupy, které nabírají, a jakmile jsme naši zprávu vydali, ozvaly se nám desítky firem, které naše lidi využijí. Pokud si většina do dvou měsíců najde novou práci, je to fantastický úspěch a nám se bude firma dál budovat s mnohem klidnějším srdcem.

Proto jsme všechna tato opatření pojali jako nejdůležitější firemní projekt aktuálního období. Samozřejmě jsme udělali nějaké chyby, ale v rámci plánu se nám vše podařilo odkomunikovat a přistupovali jsme ke všemu s vysokou důležitostí, protože věříme, že se nám díky tomu podaří rychleji odrazit a jet dál. To je totiž cíl – rozhodně nekončíme, udělali jsme teď sice významný nákladový krok, ale firma jede dál a čím rychleji se restartujeme, tím lépe.