Nejde jen o dovážky jídla, lidi se online služby opravdu naučili používat, hlásí Jan Kmoch. Podnikatel a zakladatel projektu We Hate Ironing, prádelny a čistírny s online servisem, jejíž pracovníci si pro špinavé prádlo přijedou a zase ho odvezou, může konečně říct, že se na trhu usadil. Firma měla v roce 2020 obrat deset milionů. Loni už 18. A letos míří rovnou na 30. „Pravda, první kvartál tomu neodpovídal. Ale od dubna se nám to už rozjíždí,“ věří Kmoch i jeho společníci.

„Je to zadostiučinění,“ vysvětluje. Kmoch je hlavní strůjce myšlenky moderní prádelny a čistírny s vypovídajícím názvem We Hate Ironing, v překladu nesnášíme žehlení. „Žiješ dva roky v pocitu, že to bude dobré. Ale ten pocit jsme nezažili. Nejdřív pandemie, takže lidi neměli kam nosit košile. Když se to začalo rozjíždět, přišla válka. Říkal jsem si, to už opravdu není možný,“ komentuje.

Mluví o dění posledního vývoje svého nápadu nabídnout lidem čistírnu oblečení, která za ně vyřeší vše. Prádlo v dohodnutém čase odveze, zase přiveze, zákazník se nemusí s nikým složitě domlouvat, protože si vše nakliká přes aplikaci. Vyprané prádlo zvládne vrátit za 24 hodin. Systém je navíc připravený na expanzi. Hodlá se přemístit do větších prostor. A aby pokryla víc zásilek, dohodla se firma s kurýrní službou DoDo.

Jan Kmoch říká, že má plán na 24 měsíců, ale aktuální vývoj jeho odhady pětinásobně převýšil. „Myslím, že si sedlo několik věcí dohromady. Zkrachovaly okolní čistírny. Lidi se naučili objednávat online. A my jsme udělali hezké stránky a dotáhli službu,“ doplňuje.

Už teď jsou prý na hraně kapacit toho, co jsou schopní odebrat a očistit. Nové prostory, do kterých se firma chce přestěhovat do konce roku 2022, mají být čtyřikrát větší než ty současné. To ovšem vyžaduje investici do nových strojů. Každý z nich může být řádově za miliony.

„Žehlicí stroje, pak komba pračky a sušičky, těch potřebujeme třeba 15, a chemický stroj. To dělí prádelnu od čistírny. Což je klíčové. Na takový stroj je potřeba mít povolení,“ vysvětluje. Chemický stroj také potřebuje kvalitní odvětrávání. A hodně místa, na každou stranu měří víc než dva metry. Takže nejde nastěhovat jen tak někam. „Často majitel objektu nepovolí probourat zdi,“ vysvětluje Kmoch.

Jeho představou je ale vytvořit prostory, do kterých budou zákazníci chodit rádi. V hlavě má nápad, ve kterém je samotné čištění od zákazníků oddělené skleněnou zdí. „Aby lidé mohli přijít, dát si kafe a u jeho popíjení se třeba dívat, jak se jim žehlí košile,“ usmívá se. A dodává, že takové prostředí musí být i fotogenické.

A pak jsme sestavili orchestr

Jan Kmoch o sobě říká, že je detailista. Svědčí o tom už způsob, jak zpovzdálí sleduje, co se v jeho firmě se zakázkami děje. Systém rozdělil na jedenáct kroků podle toho, jak zakázka postupuje procesem. Někdy je sleduje jako notifikace na telefonu. Ví, jakmile je zásilka na cestě. Když zákazníci určí cenu balíčku. Nebo třeba pokud se bunda nedá vyčistit. A telefon mu zvlášť oznámí i to, když dá zaměstnankyně do systému poznámku, že něco nejde.

A pak sleduje i spoustu dalších kroků, než si zákazník zásilku zase převezme. „Já jsem se jako prádelník nenarodil. Ale ten systém je opravdu propracovaný a hodně mě to baví,“ vysvětluje. Baví ho toho víc. Když mu bylo dvacet, měl obchod s oblečením, a proto začal pořádat i vlastní přehlídky.

Samotnému obchodu se prorazit nepodařilo, ale přehlídky se líbily lidem v okolí. A tak jej postupně začali oslovovat s tím, jestli by neuspořádal nějaké akce také pro ně. Z malých se staly velké a Kmoch tak měl nakonec ve své gesci velké vlasové veletrhy, akce pro Prahu nebo i události Elite Model Look, a to včetně světového finále.

Produkce a události jsou místo, kde začal vydělávat. Protože měl kanceláře v Obecním domě, přičichl také ke koncertům vážné hudby. A pak oslovil kamaráda houslistu, jestli mu nechce sestavit orchestr. Sestavil, a tak Kmoch začal pořádat vlastní koncerty. Na těch se podílí dodnes, jsou určené především pro turisty a dohromady už se jimi zabývá 15 let.

Jako tichý investor vložil peníze do kamenných čistíren svých kamarádů. V tu chvíli je neplánoval dál rozvíjet, ale změnilo se to během jeho dovolené ve Francii, kdy viděl člověka, jak zvoní na dveře u sousedů a v ruce držel oblek na ramínku zabalený ve fólii „Myslel jsem, že to je soused, ale ten pán pouze oblek předal a nasedl do auta s logem čistírny,“ říká Kmoch. Začal přemýšlet, jak takovou službu udělat v Praze. Tak, aby vše bylo zautomatizované a zákazníci nemuseli nikam volat. A už vůbec ne jezdit.

„Jenže jsem ten perfekcionista,“ říká. Vyvinout web s kýženým systémem tak nakonec trvalo rok a půl a proces popisuje jako cestu spousty chyb. Od svých obchodních partnerů odkoupil čistírny a naopak přizval dva společníky. Prvním je kamarád a bývalý prvoligový fotbalista Marcel Gecov, který si vzal na starost identitu firmy i grafiku a mimo jiné kompletně zrekonstruoval se svým architektonickým studiem Delicode pobočky. Druhým pak Radim Vrbata, bývalý profesionální hokejista, který hrál mimo jiné v NHL. Ten firmu viděl jako zajímavou investici.

Každý z nich do ní doteď vložil jednotky milionů korun, žádné další financování společníci nemají. Koupili auta, najali řidiče a začali jezdit. Nasmlouvali prostory a zaplatili nové stroje. Nějakou dobu to fungovalo a zakázky pomalu rostly.

Postupně do problematiky čistíren pronikal, což ho navíc přivedlo k jeho poslední aktivitě. Když ho – už z pozice odborníka na čištění – Gecov seznámil se svým kamarádem Janem Bartošem, bylo to proto, aby mu poradil, jak řešit údržbu povlečení Lejaan. To Bartoš šil hlavně pro hotely a B2B segment.

Kmoch si povlečení vyzkoušel a nechápal, proč se nikde veřejně neprodává. Na něco takového Bartoš ale neměl kapacity, neměl ani zkušenosti s online prodejem, a tak mu Kmoch nabídl, že by to mohli vyřešit spolu. Ten samý večer byznys odstartoval na jejich mobilech Gecovovou větou: „Chlapci, je potřeba to prádlo dát všem lidem v Československu do ložnic.“

Každá krize má vítěze

Kmoch dělí své podnikání na dobu před pandemií a po ní. Když začínali, psal se rok 2015 a online dovážkové služby zdaleka nebyly tou samozřejmostí, jakou jsou dnes. Tehdy, tedy před propuknutím koronaviru, se obrat firmy počítal kolem 900 tisíc korun měsíčně. Dnes se společnost dostává co měsíc na dva miliony.

Pandemická část, která dělí dobu první a druhou, znamenala vůbec nejhorší období. Vládní nařízení čistírny nezavřela, ale lidé do práce nechodili. A protože pro We Hate Ironing jsou nejlepšími zákazníky ti, kteří potřebují čisté košile a další společenské oblečení, obrat klesl na dvacet procent. Nezachránily ho ani neexistující objednávky od hotelů či restaurací. Kmoch říká, že rok a půl provoz dotoval.

„Co zpráva, to negativní. Pracovali jsme dvojnásob, ale nebavilo nás to. Už jsem byl na hraně toho, že to prodám, byl jsem z toho unavený. Ale věděli jsme, že to finančně ustojíme. Věřili jsme, že když to celé skončí, každá krize ukáže vítěze, který to vydrží. A to se teď přesně děje,“ myslí si Kmoch.

We Hate Ironing využívá kolem dvou tisíc zákazníků, ale Kmoch věří, že v Praze by si jich takové služby mohlo objednávat třeba třicet tisíc. „A že je tu pohodlně prostor pro dva či tři hráče,“ myslí si. Přesto chce společnost rozšířit, dokud mu další zajímavá města nesebere konkurence. Vyhlédnuté má Brno a Bratislavu. „Myslíme, že tam bude byznys,“ říká Kmoch. Zatím si firma vyzkoušela, že byznys je mimo jiné tam, kde zvládne v rozumné době rozvážet.

Proto se spojila s kurýry DoDo, aby mohla využít jejich řidiče a jednou se na ně spolehnout plně. Hledá ale i další možnosti odbytu, a tak hned s několika společnostmi domlouvá své služby jako benefit pro zaměstnance – takže každý by měl určité množství peněz, které může u We Hate Ironing použít na cokoliv. Podobně jako mívají lidé peníze určené na sportovní aktivity, jen tady budou směřované výhradně do zdejší firmy.

„Naše cíle pro následující roky jsou mít deset tisíc a více klientů. Chceme vyvinout aplikaci a připravit franšízu pro vstup do zahraničí,“ plánuje Kmoch. Průměrná cena objednávky se pohybuje do dvou tisíc korun, ale i ta pomalu roste. Pomohla tomu spolupráce s čistírnou obuvi Fresher, která okruh klientů zase o trošku rozšířila. Cílem je nabídnout co nejširší službu a z We Hate Ironing udělat lovebrand. Tedy značku, kterou lidi budou mít prostě rádi a kam si přijdou odpočinout. Třeba při pozorování toho, jak se točí prádlo v pračkách.