Psal se rok 1988, když ještě za doby skomírajícího socialismu Šimon Pánek a jeho přátelé pozorovali, jak Arménii zdecimovalo ničivé zemětřesení. Seděli v hospodě a věděli, že musí něco udělat. Za pár dní už organizovali první humanitární sbírku. Právě v těchto okamžicích vznikaly zárodky něčeho, co je dnes největší humanitární a lidskoprávní organizace ve střední a východní Evropě. Člověk v tísni má dopad mnohem širší, než někdy veřejnost vůbec tuší, ovšem i po více než třiceti letech má stále stejný drive.

O příběhu, financování i některých ze současných činností mluvil zakladatel Člověka v tísni Šimon Pánek v podcastu Proti Proudu Dana Tržila, který si můžete pustit v přehrávači níže. Ačkoliv organizaci vede nepřetržitě už přes třicet let, její „dřevní začátky“ si podle svých slov připomněl relativně nedávno, když vypukla válka na Ukrajině. Znovu (stejně jako při první velké sbírce SOS Sarajevo v roce 1992) pracoval třináct až čtrnáct hodin denně, bez ohledu na pozici nebo jiné činnosti.

Více než rok po začátku války už má osobní rozvrh o trochu stabilizovanější, ovšem stále cítí velký závazek – i proto, že sbírky jeho organizace se staly při krizích prakticky samozřejmostí, jsou jich plná média a Češi cítí potřebu pomáhat. „Česko dalo dohromady asi tři miliardy korun na pomoc Ukrajině, z toho dvě svěřili lidé, firmy nebo obce Člověku v tísni. Dostali jsme přes půl milionu jednotlivých příspěvků na účet,“ počítá Pánek. Organizace dokázala i po 24. únoru reagovat nebývale rychle a již pět dní po začátku války vysílala z Prahy vlastní humanitární vlak.

Zahraniční činnosti Člověka v tísni by se podle Pánka daly rozdělit do dvou kategorií – tam, kde nestačí lidské kapacity nebo finance, může česká neziskovka zaujmout menší pozice a v rámci postiženého regionu se soustředit například na určité město nebo oblast zájmu, jako vybudování škol, přičemž ostatní humanitární organizace řeší další oblasti. Druhou kategorií jsou ale iniciativy, kde Člověk v tísni zaujímá vůdčí pozici, patří k největším aktérům v regionu a pomáhá na mnoha frontách. To je případ třeba severozápadní Sýrie nebo právě Ukrajiny.

„Na Ukrajině jsme od roku 2014 a vzhledem k tomu, že jsme nějakou dobu předpokládali, že ta válka vypukne, tak jsme byli připraveni. Navíc se stalo, že řada mezinárodních organizací, která tam byla, po vypuknutí konfliktu raději své kanceláře zavřela kvůli velké nejistotě a obavám a stáhly svoje zaměstnance mimo tamní území,“ popisuje Pánek.

I díky tomu pak Člověk v tísni mohl na místě přibrat do svých řad zástupy ukrajinských a velmi schopných dobrovolníků, kteří chtěli pomáhat a sami se ozývali. „Úroveň solidarity Ukrajinců je obrovská – ať už ve smyslu finanční či materiální pomoci vojákům nebo ubytování lidí, celých rodin a vesnic. Je to páteř jejich odporu. Bez toho by země nevydržela nápor xkrát většího státu,“ vyjadřuje úžas šéf Člověka v tísni.

Formy pomoci, kterou organizace na Ukrajině dodává, se vyvíjí v čase i prostoru. V západnějších částech Ukrajiny se už loni v dubnu začalo pracovat na obnovování příbytků a opravách střech. Pod taktovkou Evropské humanitární organizace se rozdělilo sedmdesát milionů eur na opravy krytin, které bylo potřeba udělat ještě do konce roku. Člověk v tísni získal z výzvy čtyřicet procent této částky a pomohl za to opravit tisíce domů. Střechy jsou totiž typicky první, co v domech na frontě odejde – na ukrajinských vesnicích jsou mnohé konstruované z křehkého eternitu, který se lehce při zásahu kulkou zničí.

Zatímco na západě se tak Ukrajinci postupně vrací k normálnímu životu, na východě o ničem takovém nemůže být řeč – zde jsou dodávky stále hlavně o jídle a základních potřebách. „Nemůžete ale do Bachmutu na náměstí postavit kamion a tam začít rozdávat jídlo, protože Rusové by to okamžitě zaměřili. Je tam tedy potřeba přijet už s hotovými balíky. Ty váží patnáct kilo, obsahují patnáct až dvacet druhů potravin, člověk si to dá do auta nebo na vozík a odveze rychle do svého domu či sklepa,“ popisuje Pánek dnešní život běžných Ukrajinců na frontě.

Připomíná však, že by se nemělo zapomínat ani na lidi, kteří na tom nejsou zcela nejhůř, ale stále velmi špatně. Až milion a půl lidí, kteří utekli z východu na západ země, nemůže nebo nechce do zahraničí a jsou stále mimo své domovy. „Někdo třeba zůstane v Lymanu ve svém domě a hrozí mu ostřelování, ale v něm má své potřeby možná pokryté lépe než člověk, co žije už rok někde v malém městečku v Zakarpatí ve čtyřiceti lidech v tělocvičně a jeho životní prostor je matrace, malá polička a pár tašek,“ říká Pánek s tím, že nechce srovnávat, kdo je na tom hůře. Člověk v tísni každopádně pomáhá i těmto lidem.

Zatímco na začátku války Člověk v tísni vozil materiální pomoc hlavně ze zahraničí, dnes už nakupuje potraviny přímo na Ukrajině. Šetří tak na logistice, ale především vrací peníze do tamní ekonomiky a dává lidem práci. Materiální nedostatky se tak daří postupně zacelovat, ovšem nejspíš mnohem delším maratonem bude opravit šrámy na duši ukrajinského národa.

Ačkoliv s psychologickou pomocí má organizace pod vedením Pánka zkušenosti od devadesátých let, případ Ukrajiny je složitý. „Kapacit na kvalitní psychosociální péči je tam velmi málo. Uvažuje se například o nějakých zrychlených kurzech pro učitele a sociální pracovníky, aby se zvládlo to množství případů na Ukrajině. Jsou to statisíce lidí, co by potřebovaly pomoct. A ruku na srdce, ta země v tomto ohledu extra rozvinutá nebyla ani před válkou,“ uzavírá Pánek.