Dřív to býval vejminek sousedního statku, není tak divu, že pozemek má na šířku pouhých šest a půl metru. Nic na tom nezměnil ani čas, a tak když rodina koupila parcelu v Senicích na Hané, architekti se museli vypořádat s úzkým hřištěm. Vzhledem k tomu, že zleva i zprava stojí další domy, bylo potřeba navázat také na křivé zdi.

Původně tu stála stavba ze smíšeného zdiva. Byla ale už v tak špatném stavu, že nemělo smysl ji zachraňovat. Noví majitelé navíc chtěli nízkoenergetickou budovu, volba tak padla na novostavbu. Kromě šesti a půl metru na šířku má parcela zároveň osmdesát na délku. I proto dnes architekti říkají, že to byla velká výzva.

„To, že je parcela úzká, až tak nevadí, věřím, že bychom si dokázali poradit i s užší dispozicí. Největší výzvou byla geometrie pozemku, která je určená okolními stavbami. Snažili jsme se využít každý centimetr, takže jsme museli pracovat s různorodými úhly, které byly přímo na stavbě upravovány,“ líčí pro CzechCrunch architekt Ondrej Palenčar ze studia Tři.čtrnáct architekti.

Nakonec ale byla šířka pozemku jedním z důvodů, proč v proluce vznikla právě dřevostavba. Když totiž stavíte ze dřeva, stěny mají menší tloušťku, což ušetřilo pár metrů čtverečních. Dřevostavba je to ale také proto, že majitel si dům částečně stavěl svépomocí a měl s konstrukcí předchozí zkušenosti. A zatřetí se dřevostavby snadněji popasují s nerovností okolních zdí. „Sloupkový systém dřevostavby se dá různorodým úhlům velmi dobře přizpůsobit. Není potřeba dořezávat každou cihlu, tím pádem se výstavba zjednoduší,“ líčí architekt. Stavba je posazená na železobetonové monolitické desce, nadzemní část je ale celá ze dřeva, včetně krovů.

Foto: Mangoshake

+3

Běžně je dřevěná stavba rodinných domů omezená do výšky kvůli předpisům. V tomto případě jde ale o dům v proluce, a tak bylo potřeba řešit především takzvané předstěny, jinými slovy to, co od sebe odděluje jednotlivé domy. Musely být nehořlavé. „Nakonec ale byly stěny specializovanou firmou vystavěny během dvou dní. Nijak to tedy stavbu nezdrželo,“ popisuje Palenčar.

Nový dům v historicky agrárním regionu, který má centrum právě v Senicích, vykukuje a zároveň nevykukuje z řady. Bílá fasáda je v kontextu svých šedých sousedů nepřehlédnutelná. Dům má také velká, v podstatě neuspořádaná okna. Současně ale architekti ctili výšku okolní zástavby a stejně tak uliční čáru, tedy zarovnání mezi ostatní domy. Díky tomu budova skvěle zapadá do urbanistického konceptu obce. „Jde o prvky, které tvoří základní celistvost ulice, nedodržet je by bylo velmi necitlivé,“ uvádí architekt.

Dlouhá debata naopak probíhala právě o konkrétní podobě fasády, a to nejen mezi architekty v ateliéru, ale i s klientem a také se stavebním úřadem. „Uvažovali jsme o tom, do jaké míry se má design připodobnit svému okolí. Nakonec zvítězil argument, že se nejedná o historicky příliš hodnotnou ulici, která se dost pravděpodobně bude v blízké době proměňovat. Zašedlé fasády okolních domů jsou různorodé, majitelé je budou nejspíš z ekonomických důvodů zateplovat,“ líčí architekt.

I proto architekti došli k závěru, že nemá smysl napodobovat šedavou barvu sousedů, když za pár let mohou hrát různými barvami, od meruňkové po zelenou, jak to bývá i v jiných vesnicích po Česku. Okna pak sice prý mohou působit extravagantně a chaoticky, ale při detailnějším pohledu člověk zjistí, že navazují na okna okolních domů. Větší okna si každopádně majitel logicky přál, dům je totiž hluboký, a díky větším otvorům je dobře osvětlený.

Kromě dřeva, bílé fasády a oken je na domě zajímavá ještě jedna věc, a to průchod. Dům z ulice nemá žádné hlavní vchodové dveře, místo nich je tu dlouhý průchod vedoucí směrem do zahrady. „Odkazuje na tradiční průjezdy do hanáckých dvorů,“ líčí Palenčar. Hlavní dveře se tak schovávají právě v průchodu. Aby se ale do zahrady nedostal úplně každý, na jeho konci je dřevěná branka, která dělí ulici od soukromí.

Úzká dřevostavba v sobě ukrývá kapacitu 4+1 se dvěma koupelnami a technickou místností. V přízemí je vstupní chodba a koupelna a také obytná kuchyně orientovaná směrem od zahrady, navazuje na ni tak venkovní terasa. V prvním patře je technická místnost, směrem na jih dětský pokoj a na sever pak obývací pokoj. V podkroví se ukrývá ještě jeden pokoj pro děti, ložnice a druhá koupelna. „Po debatě s klientem jsme zvolili koncept wohnen küche, neboli obytné kuchyně. Ten je pro Česko možná trochu netradiční, často jej najdeme ve Švýcarsku nebo Nizozemsku. Tento koncept pracuje s myšlenkou kuchyně jako hlavního hostitelského prostoru, do kterého si pozvete návštěvu,“ říká Palenčar.

Foto: Mangoshake

Na první pohled to není vidět, mezi zděnými domy je ale skutečně dřevostavba

Kuchyně má tak pohodlné sezení a návaznost na terasu, nad jídelním stolem je převýšený prostor, který místnost opticky zvětšuje a přidává jí na důležitosti. Obývák je nad kuchyní a slouží spíš jako prostor pro relaxaci a rodinu, kde si mohou hrát děti nebo se může celá rodina koukat na filmy. „Od dokončení stavby ještě neuběhl ani rok, ale myslím, že klienti si tento koncept nemohou vynachválit,“ dodává architekt.

Interiér domu studio Tři.čtrnáct architekti navrhlo stejně jako fasádu v bílé. Palenčar k tomu říká: „Pro někoho je čistě bílý interiér možná trochu diskutabilní. Na fotografiích, které jsou záměrně stylizované, může působit snad až příliš chladně. Osobně jsem měl možnost v domě několikrát pobývat a musím říct, že je tento dojem mylný. Ve chvíli, kdy do místnosti vběhnou děti v barevném oblečení, přibudou hračky, obrazy, jídlo a kytky, se minimalistický jednobarevný interiér rozzáří a stane se jen tichým, nenápadným pozadím pro život v domě.“