Víte, nostalgie nám někdy nasazuje růžové brýle. Přes které nevidíme, že před mnoha lety oblíbený film, kniha nebo hra dneska už nejsou nic moc. Ale to je teď úplně fuk. Jagged Alliance 2 totiž není tenhle případ. Ani trochu. Jagged Alliance 2 je jedinečný kousek, který sice letos slaví už 25 let od vydání, ale je stejně výjimečný jako před čtvrt stoletím. Nevěříte? Tak to jste ji zjevně nehráli. Nesouhlasíte? To je v pohodě, mýlit se je lidské.

Maličký stát Arulco trpí. Královna Deidranna falešně obvinila svého manžela, právoplatného krále, z vraždy. Lid krvácí pod její krutovládou. Partyzánské hnutí schytává jednu ránu za druhou. Zoufalému panovníkovi nezbývá než utéct ze země a obrátit se na někoho s pochybnou minulostí, ale s vynikajícími kontakty. Na vás. Na hráče Jagged Alliance 2.

Vzpomenete si na úvodní filmeček tohoto strategického skvostu z poloviny roku 1999? Po záběrech, na kterých řádí královnina vojska, se pohled přepne do Prahy. Na ulici dopadá déšť, oblohu křižují blesky. Skrytá postava rychle vchází do podniku s obřím nápisem „PETŘÍNSKÁ KAVÁRNA“. Tam už na ni – na vás – čeká král v exilu Enrico Chivaldori.

Výměnou za kufr plný dolarů máte najmout tým žoldáků a zachránit jeho zem ze spárů Deidranny. Přijmete tento úkol? Pokud ano, otevřete notebook a přes web mezinárodní žoldnéřské organizace najmete svou jednotku. Tak to prostě ve hrách inspirovaných akčními filmy z devadesátek chodí.

Když jste před 25 lety jako český hráč JA2 spustili, tak skutečnost, že hra začíná v Praze, vás vystřelila na Měsíc. A to jste ještě netušili, že samotná hra vás vystřelí ještě dál. Svou dodnes v mnohém nepřekonatelnou hratelnost totiž stavěla na silných základech skoro stejně skvělé jedničky z roku 1995. Mimochodem, i tady byste našli lehkou českou stopu. Obě hry vydal Sir-Tech, pojmenovaný po svých zakladatelích – Normanu a Robertovi Sirotekových s kořeny v Československu. Ale dost o rodokmenu a zpátky do boje za osvobození Arulca!

Stejně jako první Jagged Alliance z vás dvojka udělala velitele elitního žoldnéřského komanda bojujícího ve fiktivní zemi. V jedné části hry jste vybírali svůj tým, spravovali osvobozené území, řešili vybavení svých vojáků a finance celé operace. V té druhé jste pak v tahových bojích taktizovali, pohybovali jednotlivými žoldáky, určovali, na koho zamíří odstřelovací puškou, koho probodnou nožem a s kým si jenom promluví. Taková ta tahová klasika, jakou znáte třeba z XCOMu, který mimochodem nedávno oslavil třicítku. Jen propracovanější a taktičtější.

To všechno se navíc odehrávalo v atmosféře osmdesátkových a devadesátkových akčních filmů, ve kterých Arnold, Dolph, Jean-Claude nebo Chuck v tropických destinacích kosí jednoho záporáka za druhým. Většinu času vážně, ale vždy s přesně načasovanou cheesy hláškou („Time to take out the trash!“). Přesně tak, jak se na příběh hrstky rebelů bojujících proti armádě padouchů sluší a patří.

Druhý díl slavného jména tenhle osvědčený a zábavný recept vzal a nadopoval ho těmi nejlepšími ingrediencemi. Které jsou stále čerstvé a skvěle chutnají dodnes. Kdejaká současná hra se pyšní volností, sandboxovým přístupem a otevřenou hratelností. Jenže už před čtvrt stoletím spoustu z nich Jagged Alliance 2 strčila velmi hluboko do kapsy. Samozřejmě do kapsy na vestě ověšené granáty a zásobníky do útočné pušky M-16.

Chcete projít hrou jakž takž standardně, osvobodit každé město v Arulcu, postupně vybudovat hnutí odporu a zaútočit na královnin palác? Jasně, takhle to aspoň jednou zkusila většina z nás. A už tenhle přístup dával hromadu možností. Zaberete nejdřív doly, ze kterých máte peníze, letiště pro přísun zásob nebo nemocnici pro ošetřování vojáků i zvednutí morálky obyvatel? Vsadíte na elitní komando sniperů, na opatrný postup temnotou s brýlemi pro noční vidění, na velkou jednotku s ještě větší palebnou silou automatických zbraní…? To všechno byly validní přístupy. A často důvody k novému rozehrání JA2 novým způsobem.

Ale co třeba se vyhnout skoro všemu a všem a proplížit se úplně celým Arulcem až do královniných komnat? Extrémně těžké, ale možné. A co takhle nenajmout ani jediného žoldáka a spolehnout se jen na vámi vytvořeného hlavního hrdinu a místní partyzány? Jasně. A co se stane, když vás zajme nepřátelská hlídka? Tak se do vězení na mučeníčko může dostavit samotná Deidranna – no a třeba se vám povede z řetězů uniknout a hru ukončit úplně jinde (a dříve) než v paláci.

Přidejte k tomu skutečnost, že do svého komanda jste si mohli vybrat z víc než padesátky žoldnéřů. Každý měl své nadabované repliky, každý vynikal v něčem jiném – a každý taky měl vlastní osobnost a názory. Mohlo se stát, že najmete dva rivaly (či exmanžele!), kteří se na bojišti nesnesou a negativně ovlivní váš průchod hrou. Anebo že si do vyrovnaného týmu profíků přivedete psychotika, co občas brutálně ztratí kontrolu. Fungovalo to ale i naopak a přátelství mezi postavami pomáhalo překonat stres z války.

Kdo někdy Jagged Alliance hrál (a to i první díl, protože většina za peníze bojujících válečníků se objevila i ve dvojce), zůstali mu v hlavě veteráni jako lámanou angličtinou mluvící Ivan, britská sniperka Scope, vždy pozitivní svalouš Scully anebo maskovaný Shadow. Nepotřebovali stovky stran scénáře a tunu dialogů, aby se stali zapamatovatelnými. A nemuseli to být jen vaši svěřenci, ale i pohůnci královny Deidranny. Vzpomínáte? „Elliot, you idiot!“

V čele pokaždé jiné jednotky (ba ne, to jsou kecy, mladý Igor v týmu nikdy nemohl chybět!) jste navíc byli vrženi do válkou zmítané, ale stále živoucí země. Arulco bylo plné postav, se kterými se šlo spřátelit, kterým šlo vyhrožovat, které šlo zachránit či vytrestat za kolaboraci s krutým režimem. Tu vás někdo coby žoldáky najal na špinavou práci, jindy jste pomohli z dobroty svého srdce. Někde jste narazili na tajnou vojenskou základnu, jinde třeba na laboratoř, která hře připomínající spíš filmové Komando dala nádech Vetřelce…

Jagged Alliance bývá nejčastěji onálepkována jako tahová strategie. Ale po přečtení předchozích odstavců se sami zeptejte – dokáže tohle všechno nabídnout vaše plnokrevné RPG? Právě to spojení strategie a RPG, tedy her na hrdiny, spojené s obrovitánskou mírou herní svobody (od zvolení směru vaší protiofenzivy až po výběr vhodného vybavení vojáků) činí z Jagged Alliance 2 naprostý úkaz. Takový, který se mnozí pokusili napodobit, ale dopadlo to skoro vždycky strašně.

Na druhou Jagged Alliance se jen v rámci značky pokusilo navázat několik titulů, ačkoliv jako třetí díl se donedávna žádný z nich doslovně neprezentoval. K nim samozřejmě přičtěte nespočet dalších napodobitelů, kteří na licenci nedosáhli. Doslova žádný své předloze nesahal ani po kotníky. Přišly pokusy ve 3D, snahy vyměnit tahové souboje za realtimové, všechno se míjelo účinkem jako nevytrénovaný žoldák ve své první přestřelce. Paradoxně nejpovedenější počiny navazující na JA2 byly fanouškovské modifikace. Především ta s názvem v1.13, která do hry přidává nejen tunu nových zbraní, ale vylepšuje téměř dokonalé pár povedenými úpravami hratelnosti.

A i když žánr kombinující strategii a taktiku za ty roky poznal pár povedených titulů – oba díly moderního remaku ufonského XCOMu jsou vynikající –, žoldácký a partyzánský odkaz hry od Sir-Techu zůstával tak trochu sirotkem. Když tu náhle loni na podzim vyšla Jagged Alliance 3. Po tragických pokusech na proslulou značku navázat ji fanoušci přivítali s opatrností… aby během pár minut zjistili, že se stal malý zázrak.

Jagged Alliance 2 zůstala i po pětadvaceti letech nedostižná. Ale třetí díl dal zapomenout na všechno pochybné, co od té doby s názvem Jagged Alliance vzniklo. A naopak dal vzpomenout na všechno dobré, čím JA2 dodnes baví. Jestli vás předchozí řádky nepřesvědčily k vyzkoušení či znovurozehrání dvojky (na GOGu stojí něco málo přes stovku, jděte do toho!), která přece jen – ale opravdu jen – graficky zestárla, vyzkoušejte Jagged Alliance 3. I ten nádech a záblesk geniality druhého dílu z ní činí důstojného nástupce a skvělou hru.