Martin Macík mladší vyhrál před pár dny v kategorii kamionů prestižní terénní automobilový závod Rally Dakar, takže titul vládce dané kategorie mu letos už nikdo nevezme. S trochou nadsázky se ale dá říct, že mu tak trochu patří už delší dobu. Jak totiž pro CzechCrunch vysvětluje, staví se svým otcem Martinem Macíkem starším pod značkou MM Technology závodní kamiony za statisíce eur i pro své soupeře a jeho mediální agentura se navíc stará, aby se jim i Dakaru dostalo patřičné pozornosti.

Pustá končina – 650 tisíc čtverečních kilometrů písečných dun. To je čtvrtá největší poušť světa Rub al-Chálí, která z velké části leží v Saúdské Arábii. I tam se letos jelo Rally Dakar, konkrétně jeho extrémní dvoudenní etapa (více o historii závodu najdete v boxu na konci článku). „Nevěděli jsme, jak na tom jsme, byli jsme uprostřed pouště a bylo to nádherné. Nejtěžší etapa, kterou jsem kdy zažil, ale strašně jsme si to užili,“ říká Macík, který se slavného závodu účastnil podvanácté.

V cíli zmíněné etapy nadělila jeho posádka s navigátorem Františkem Tomáškem a mechanikem Davidem Švandou druhému týmu, také českému v čele s dalším známým pilotem Alešem Lopraisem, zhruba hodinu a čtvrt. Čendovi, jak se jmenuje stroj, který je do cíle dovezl, se vyhnuly poruchy a po Pusté končině před sebe už Macíkova posádka nikoho nepustila.

Euforie v cíli tak mohla začít. V závodě už Macík junior v minulosti dojel pátý, čtvrtý a loni druhý. A první místo mu už po letošním ročníku také nikdo nevezme. Jak říká: „S tátou na tom pracujeme přes dvacet let. Je to výsledek dlouhodobé snahy.“

Foto: MM Production

Letos se na Dakaru jela dvoudenní etapa v poušti Rub al-Chálí

Čtyřiatřicetiletý Macík mladší má terénní závody v krvi. Otec je totiž také několikanásobný účastník slavného Dakaru, na kterém byl nejvýše čtvrtý. První stroj, který Macík junior řídil, ale neměl volant. Byla to babeta, na které řádil u tátovy tiskárny v Sedlčanech. „Bylo mi tak pět, šest let. Nedosáhl jsem nohama na zem a pořád jsem padal,“ směje se čerstvý vítěz. Postupně ale přecházel na silnější stroje, na motorkách i závodil. Z jednostopých strojů nakonec přesedlal na ty dvoustopé, volant už nepustil a ve dvaceti si konečně udělal papíry na kamion.

Byznysová posedlost Dakarem u Macíků naplno propukla už před dvaceti lety, kdy starší z dua Martinů vzal peníze, které mu vynesl tiskařský podnik v Sedlčanech, a začal vyrábět kamiony. Vznikla firma KM Racing, pod kterou dnes značka MM Technology spadá.

„Kamiony stavíme na zakázku. Těm prodaným poskytujeme servis jak během závodů, tak po nich. Dneska už máme několik divizí,“ vysvětluje Macík mladší. Byť je MM Technology pořád rodinnou firmou a kamionů nestaví tolik jako velké továrny, kvalitou se jim vyrovná. A jak ukázal letošní Dakar, dokáže je i předčít. V současnosti vyrobí tři stroje ročně, na letošním Dakaru byly čtyři kusy a celkem jich na světě jezdí osm.

A v čem jsou vozy, jejichž cena začíná okolo pěti set tisíc eur (zhruba dvanáct a půl milionu korun), unikátní? „Jsou celé naše. Blok motoru sice máme od Iveca, ale upravujeme ho podle našich představ. Potřebujeme od něj totiž obrovský výkon, výdrž a spolehlivost,“ říká se zápalem Macík. Podobné je to s dalšími částmi: „Čumák už si dneska můžeme navrhnout sami. Dáme tomu stroji i jméno, třeba Čenda, a je to.“ Závodní speciál od MM Technology má přes 1100 koňských sil a na sto kilometrů spotřebuje zhruba 150 litrů pohonných hmot.

Česká jména mají až na výjimky všechny stroje. „Podle mě se táta prostě probudí, přijde za mnou jako za posledním a řekne, že se to bude jmenovat Čenda a Jenda. Já se ho pak ptám, jak tomu budou říkat v angličtině, a on na to, že prostě Čenda a Jenda,“ vysvětluje se smíchem Macík.

Ať už se jmenuje Čenda, Jedna nebo Franta, schopnosti stroje musí konstruktéři stále posouvat. Pořadatelé Dakaru, francouzská agentura A.S.O., která stojí i za cyklistickou Tour de France, chtějí závod dělat obtížnější. A byť techniku v MM Technology vylepšují, naráží už dnes někde na její limity. „Problém jsou pneumatiky, ty budou bouchat. Je tak na řidiči, aby přizpůsobil jízdu,“ vysvětluje Macík mladší.

Foto: MM Production

Ač je podle Macíka jeho nejvýdělečnější činností stavba kamionů, jde většina vydělaných peněz zpátky do závodů. „Žere to peníze. Pro celý tým znamená Dakar výdaje v milionech eur. Jen registrace jednoho auta je otázka desítek tisíc eur, startovné jsou zase stovky tisíc,“ vyjmenovává pilot, kterého v současnosti živí to, co vystudoval: marketing.

Jeho agentura MM Production zviditelňuje nejen vlastní projekty, ale i klienty třeba z řad Macíkových soupeřů na Dakaru. „Zajišťujeme média desítkám týmů. Fotky, videa, grafiku, sociální sítě, strategie… Znamená to pro nás dva měsíce příprav před Dakarem, pak dva týdny akce samotné a měsíc po ní. Letos jsme přímo na místě měli asi dvanáct lidí a v Česku jen na Dakaru pracovalo dvanáct dalších,“ říká Macík.

O Dakar je v Česku dlouhodobě velký zájem, což koneckonců ilustruje právě Macík junior, kterému se daří nejen na sociálních sítích – na Instagramu ho sleduje přes 94 tisíc uživatelů a komunitu fanoušků dokáže držet pohromadě i naživo. Pod značkou Posedlí Dakarem Macík a spol. se svou talk show objíždějí města po republice a daří se jím vyprodávat jedno místo za druhým.

Jak Macík přiznává, off-road závody jsou pro něj činnost na celý život, nicméně v posledních letech se oddal i něčemu novému. „Nikdy jsem nepil kafe. Ale pak jsme se ženou těsně před covidem otevřeli první kavárnu, narodilo se nám první dítě a já začal,“ říká jedno odpoledne v Pilot Cafe kousek od pražské Letné, kterou spolu s druhou pobočkou na Pankráci spravuje jeho manželka.

„Chtěli jsme něco, co se nám bude líbit, co bude příjemné a vydělá si to na sebe. Manželka v takovém prostředí pracovala, takže to i proto dávalo smysl,“ vysvětluje Macík s tím, že dnes hledají místo pro třetí pobočku, kterou by rádi otevřeli na pražském Smíchově.

Přemýšlí, že by v kavárnách vystavil sošku beduína, trofej pro vítěze Dakaru. Má totiž dvě, tu velkou za letošní vítězství a menší za druhé místo z minulého roku. „Jestli budu mít tři, tak bych je rád ukázal i tady. Sošku mám vystavenou v pracovně, ale od té doby, co jsem se vrátil, je spíš na zadním sedadle auta, protože ji pořád někam vozím,“ uzavírá s úsměvem.