Berlínský mezinárodní filmový festival neboli Berlinale patří spolu s Cannes a Benátkami mezi nejvýznamnější filmové festivaly na světě. Vedle oslavy kinematografie přitom hraje nemalou roli platformy pro umělce, kteří zde vyjadřují své názory, takže zatímco loni se jeho vyvrcholení neslo v duchu podpory Palestiny, letos poměrně hlasitě zazněla kritika nové americké vlády a nárůstu podpory ultrapravice. Nejvíce se mluvilo o filmech s výrazným společenským poselstvím.

Mnoho pozornosti si získala například novinka scenáristy a režiséra Parazita Džun-ho Ponga. Mickey 17 je dystopické sci-fi o muži, který se dobrovolně nechá klonovat a vysílat na extrémně nebezpečné mise, kde mnohokrát zemře. Svoje tělo doslova prodává korporaci, která ho znovu a znovu nechává semlít na padrť jako pouhé číslo v tabulce nákladů a výnosů. Je to dystopická hyperbola pozdního kapitalismu.

Podobně jako Parazit také Mickey 17 přitom svoje poselství o hodnotě lidského života nesděluje návodně jako kázání, ale skrze sympatické postavy a zábavný příběh, který se nebojí střídat žánry. V převážně pozitivních recenzích se mluví o chytrém komentáři směřování společnosti a vedle Roberta Pattinsona se vyzdvihuje Mark Ruffalo coby bývalý kongresman Kenneth Marshall – zjevná satira trumpovské osobnosti.

Explicitně jméno znovuzvoleného amerického prezidenta přitom zaznělo hned v úvodu 75. ročníku festivalu, který trval od 13. února do tohoto víkendu. Předseda poroty hlavní soutěže a režisér oceňovaných queer filmů Jed, Daleko do nebe nebo Carol Todd Haynes současnou politickou situaci ve Spojených státech i ve světě označil za krizi. „Pro všechny americké filmaře je velká otázka, jak to ovlivní jejich práci,“ řekl o návratu Donalda Trumpa. Zdůraznil přitom význam umělecké opozice, ale také možné problémy s financováním projektů, které se s tím pojí.

Zpravodajský server The Independent například nedávno upozornil, že Disney ve svém posledním reportu pro investory potlačilo programy podporující diverzitu, rovnost a inkluzi (anglicky se podobné programy označují zkratkou DEI). Elon Musk, jenž hraje v Trumpově kabinetu zásadní roli, Disney v minulosti osočil z „vynuceného, institucionálního rasismu a sexismu“, které vymáhá „DEI gestapo“.

Berlinale, které má typicky nejvyšší návštěvnost ze všech filmových festivalů, navíc tentokrát končí v den předčasných parlamentních voleb v Německu. Ty provází obavy z nárůstu popularity ultrapravicové strany Alternativa pro Německo (AfD) – její představitelé byli loni pozváni na úvod Berlinale, vedení festivalu ale pozvánky pak zrušilo. Letos nová ředitelka festivalu Tricia Tuttle chtěla zajistit, aby byl prostorem pro otevřenou diskuzi, postavila se však jasně proti krajní pravici.

Ačkoliv se nejedná o oficiální ceny festivalu, už dlouho se při závěrečném ceremoniálu udílí také cena Teddy zaměřená specificky na LGBTQ kinematografii a také cena organizace Amnesty International. Letos je získaly animovaný Lesbian Space Princess a dokument The Moelln Letters o dlouhodobých následcích útoků krajní pravice na migranty v Německu na počátku 90. let.

V hlavní soutěži Berlinale získalo Zlatého medvěda za nejlepší film norské drama Sny od Daga Johana Haugeruda. Zakončení tematické trilogie, kam patří ještě loňské snímky Sex a Láska, pojednává o dospívající dívce, jež se zamiluje do svojí učitelky francouzštiny. Svoje nenaplněné pocity a následný smutek ze zlomeného srdce rozepíše v rozsáhlé osobní eseji, která získá pozornost díky svým literárním kvalitám. Ačkoliv homosexualita hraje v příběhu zásadní roli, Sny se dotýkají také univerzálních témat první romantické lásky a činí tak velice citlivě a s dávkou chytrého humoru.

Velká cena poroty, v zásadě druhé místo v hlavní soutěži festivalu, putovala do rukou brazilského režiséra Gabriela Mascara za film O Último Azul (anglicky The Blue Trail). Dystopické sci-fi si představuje extrémní důsledek snahy vlády o maximalizaci ekonomické produktivity, která lidi nad 75 let posílá v zásadě do koncentračních táborů. Hrdinka snímku Tereza se ale místo toho vydává na vlastní pěst na spirituální cestu Amazonií.

Další z hlavních ocenění získaly také filmy z Argentiny a Číny, americké produkce se objevily až v hereckých kategoriích. Australanka Rose Byrne získala Stříbrného medvěda za roli ve snímku If I Had Legs, I’d Kick You. Ztvárnila v něm ženu, co se snaží zvládnout práci terapeutky a přitom se starat o dítě se speciálními potřebami. Andrew Scott pak získal Stříbrného lva za výkon ve filmu Richarda Linklatera Blue Moon o broadwayském skladateli Richardu Rodgersovi. Berlinale už od roku 2021 herecké ceny uděluje bez ohledu na pohlaví, tedy jen za hlavní a vedlejší roli.

V Berlíně byla jinak k zahlédnutí celá řada známých hollywoodských tváří. Svoje projekty zde vedle už zmíněných umělců představovali také Timothée Chalamet, Margaret Qualley nebo Marion Cotillard. Ethan Hawke ztvárnil hlavní roli v oceněném Blue Moon, Jessica Chastain hraje milenku mexického baletního tanečníka v dramatu Dreams, Jacob Elordi zase přijel uvést zatím skvěle hodnocenou minisérii The Narrow Road to the Deep North, která by u nás měla vyjít v dubnu na Maxu. Tilda Swinton pak dostala čestného Zlatého medvěda za celoživotní přínos filmu.

Česko na festivalu výraznějšího zástupce nemělo, přece se ale objevilo pár titulů s domácí stopou. V sekci Forum byl uveden dokumentární film Čas do zásahu, který vznikl v české koprodukci. Sleduje rok života na Ukrajině okupované Ruskem. Koprodukčně se Česko podílelo ještě na animovaném snímku Pohádky po babičce, uvedeném v sekci pro mládež Generation Kplus. Vyloženě domácí film se objevil v sekci krátkých filmů Berlinale Shorts – animovaný muzikál Kámen osudu vytvořila výtvarnice a režisérka Julie Černá z Ateliéru animace a filmu na pražské UMPRUM.