Pražské audiovizuální studio Lunchmeat vytvořilo pro český pavilon na světové výstavě Expo 2025 v japonské Ósace působivou instalaci s názvem The Last Call. Společně s umělci Ronym Pleslem a Jakubem Matuškou alias Maskerem připravil tým pod vedením Jakuba Peška multimediální zážitek, který zpochybňuje a kriticky reflektuje stav současné společnosti. „Pokud nevyřešíme současné dominantní problémy, nemůžeme se bavit o budoucnosti,“ říká teď Pešek v rozhovoru pro CzechCrunch.

Nechtěli vytvořit jen další líbivé umění, se svou expozicí šli proto do hloubky – a reagovali na oficiální téma Expa, které znělo Designing Future Society for Our Lives. V úzké chodbě spirálového pavilonu, který navrhl ateliér Apropos Architects, tak rozprostřeli lidé z Lunchmeat Studia soustavu LCD obrazovek atypických rozměrů a síť devatenácti směrových reproduktorů, které mají za cíl obecenstvo dezorientovat.

„Používáme technologii, ale chceme se dostat k jádru věci – k narativu, k výpovědi. The Last Call je spíš sarkastickým komentářem současné generace než technickým spektáklem,“ vysvětluje Jakub Pešek, který vede studio už přes 15 let.
Instalace nakonec vznikla ve velmi omezeném čase – od lednové obhlídky v Japonsku do samotné realizace uběhly dva měsíce.

Výsledkem je prostor, kde se zvuk šíří jako úzký paprsek, jehož vnímání se mění podle pozice návštěvníka. Efekt chaosu a fragmentovanosti odkazuje na videohovory, které se staly běžným způsobem komunikace během pandemie, ale i na dezorientaci současného světa zahlceného hluky, informacemi a nesdělenými emocemi.

Podle Peška prezentuje v současnosti Expo inovace, které návštěvník stejně vidí jen zčásti, což dle jeho názoru nedává příliš smysl. „Návrat k umělecké instalaci s hlubší myšlenkou mi přijde daleko důležitější než ukazovat současné inovace. Dlouho jsme přemýšleli, jak reprodukovat nějakou základní myšlenku, kterou jsme v týmu všichni sdíleli. A vzešlo z toho tohle,“ vypráví Pešek.

The Last Call přitom není izolovaným projektem – vychází z dlouhodobého směřování Lunchmeat Studia, které se už od roku 2009 pohybuje na pomezí umění, technologií a společenské angažovanosti. Pešek ho tehdy založil spolu s kamarády Františkem Sklenkou a Honzou Karlachem, když se nedostal na uměleckou školu.

„Zkoušeli jsme první projekty – televizní znělky a podobně. A nějak se to rozjelo,“ popisuje Pešek. Z původně punkového kolektivu se v průběhu let stalo etablované kreativní studio, které má za sebou projekty pro Signal Festival, Designblok nebo Národní divadlo. „My jsme byli Lunchmeat. Dělali jsme, co bylo. Potřebovali jsme se uživit, brali jsme všechno. A to se vlastně děje dodnes,“ říká s nadsázkou dnes už jediný zakladatel studia, který v něm stále působí.

Jedním z projektů, který podle Peška ukazuje možnosti Lunchmeat Studia, je The Grief of Misfit Cathedrals – instalace, která byla vystavená v Kunsthalle Praha. Pomocí projekce na osm pláten a prostřednictvím vícekanálového prostorového zvuku představuje opuštěné industriální komplexy jako svědky společenské proměny. „To je projekt, na kterém jsme strávili v týmu rok života,“ říká Pešek s tím, že ale v Česku už naráží na limity – podobné projekty tu znovu vystavit prakticky nejde.

Vedle studiové tvorby je Lunchmeat známý také jako organizátor vlastního festivalu, který od roku 2010 přináší do Prahy aktuální jména progresivní elektronické hudby a audiovizuálního umění. „Experimentální žánry už nejsou tak deviantní, jako když jsme s festivalem začínali. Moji rodiče to pořád nechápou, ale publikum nám věří,“ vysvětluje s úsměvem Pešek.

Podle něj je důležité, aby byla kultura přístupná širokému publiku a aby se kvůli cenám vstupenek nestala exkluzivní. I proto byl festival už loni zlevněn a v nižší cenové kategorii má zůstat i letos. „Děláme experimentální hudbu, která není rádiová. Lidi kolem toho jsou mladí, jsou to studenti. Nemají narvané kapsy. A kdo jiný na to má chodit než právě oni?“ říká.

Lunchmeat Festival je neziskový projekt a se studiem tvoří jeden ekosystém. „Lidi, kteří pracují ve studiu, zároveň pomáhají s festivalem za odměnu odpovídající neziskovému sektoru. Ve studiu si pak vydělávají na živobytí a skrze naši platformu se můžou i umělecky realizovat na festivalu,“ vysvětluje Pešek.

Lunchmeat se teď pokusí prosadit i za hranicemi. Rád by znovu vystavil instalaci s katedrálami, chystá také showcase v rámci Expa. „Dva nebo tři projekty vystoupí v auditoriu českého pavilonu. A to je šance, že ty projekty chvíli zůstanou v Asii. Teď se jim tam snažíme najít příležitosti – Korea, Tchaj-wan a tak. Ale je to náročné, financování není žádná sranda,“ uzavírá Pešek.