„Z představy natáčení auta se mi dělá nevolno a představa natáčení mobilu je moje smrt. V příběhu ze současnosti se ale telefon má objevit – to je prostě normální,“ řekl režisér Robert Eggers v nedávném rozhovoru pro Rotten Tomatoes, aby vysvětlil, proč jeho představivosti mnohem více vyhovuje natáčet filmy o dávných dobách. Jeho upírský horor Nosferatu i přes svoji pochmurnou atmosféru v posledních týdnech plní internetové memy, ale ne proto, že by se mu lidé smáli. Příběh o potlačené touze a posedlosti naopak silně rezonuje, i když je zasazený jakoby do cizího světa. A brzy se má režisér opět vydat daleko do minulosti při natáčení hororu o vlkodlakovi.

Zatím nelze zcela vyloučit, že takové rozhodnutí má něco společného se Stmíváním, kde se obě mytická stvoření setkala. Ostatně také Nosferatu představuje po postupné proměně upírů, kterou knižní a filmová tvorba výrazně posunula, návrat k jejich pojetí coby ztělesnění zla a nejtemnějších lidských tužeb. Zároveň je to logický krok tvůrce, jehož filmografie zatím patří k těm nejkonzistentnějším v Hollywoodu.

Začíná to už samotnými názvy filmů – Čarodějnice, Maják, Seveřan, Nosferatu… U nejnovějšího počinu se, zčásti s humorem, zčásti snad z nějaké cinefilní posedlosti, poukazovalo na fakt, že jde o první Eggersův snímek bez „The“ před jednoslovným názvem. Chystaný Werwulf bude podle všeho druhý.

Mnoho dalších informací se o projektu zatím neví. Podle serveru The Hollywood Reporter se příběh má odehrávat v Anglii někdy ve 13. století (Nosferatu je zasazen do 30. let 19. století, takže setkání vlkodlaka s upírem Orlokem neproběhne). Scénář si napsal přímo Eggers s islandským básníkem a spisovatelem Sjónem – oba spolupracovali už na vikinském příběhu pomsty Seveřan. Na velká plátna má Werwulf dorazit už příští rok, opět na Vánoce.

Scénář prý obsahuje dialogy ve staroangličtině s překlady a vysvětlivkami, zatím není jasné, jak je chtějí tvůrci převést na plátno. Takové otázky jsou ale pro Eggerse typicky spíš až druhotné. Na prvním místě pro něj vždy stojí co nejautentičtější vykreslení historie, a pokud by bylo po jeho, klidně i na úkor srozumitelnosti pro diváky. Právě díky tomu si rychle vytvořil pověst jednoho z nejosobitějších filmařů poslední doby.

Eggers vyrostl v Brooklynu a na první pohled vypadá jako vcelku obyčejný hipster, což už dávno neznamená nějak výlučnou estetiku nebo osobnost. Jeho zájmy a přístup k práci jsou ale natolik unikátní, že od jeho celovečerního debutu Čarodějnice bylo zcela jasné, že do budoucna půjde o jednoho z nejzajímavějších režisérů nové generace se silnou autorskou vizí. Přesně to se znovu a znovu potvrzuje s každým dalším filmem.

Čarodějnice mnoho diváků zklamala, protože očekávali typický moderní horor, jen zasazený do období první poloviny 17. století. Místo toho dostali spíš znepokojivý folklórní příběh o postupném psychickém a spirituálním rozkladu jedné rodiny, která se po vyloučení z „civilizace“ střetne s tajuplným zlem v lesích. Hrdinové mezi spolu mluvili zastaralým jazykem, jemuž bylo často těžké rozumět, a jejich jednání vedlo hluboké náboženské přesvědčení.

Přestože Čarodějnice vznikla s poměrně úsporným rozpočtem čtyř milionů dolarů, zajistit financování na tak neobvyklý projekt trvalo přes tři roky. Po premiéře na festivalu nezávislého filmu v Sundance se ale prvotina takřka neznámého tvůrce okamžitě stala jedním z nejdiskutovanějších titulů, následovaly velmi pozitivní reakce kritiků i kasovní úspěch. Dnes se snímek objevuje na seznamech nejlepších hororů minulého desetiletí.

Následující Maják se vydal podobným směrem, a přece jinam. Černobílý film o dvou správcích odlehlého majáku propadajících šílenství si bere zjevnou inspiraci v Mazací hlavě Davida Lynche, ať už jde o silné vlivy surrealismu nebo práci se zvukem, kde nás místo pokaženého radiátoru a „dítěte“ terorizuje pravidelné hučení nautofonu. Oproti Čarodějnici je Maják šílenější, podivnější, ještě méně divácký, ale opět jde v jádru o odhalování temných zákoutí lidské duše vyvedené s naprostou oddaností autenticitě konce 19. století.

Foto: CinemArt

+6

Seveřan se zase chlubil tím, že jde o historicky nejpřesnější zpracování vikinských mýtů. V jedné scéně se například na pozadí, napůl rozostřená, objevuje vikinská loď. Při natáčení by stačilo použít obyčejnou dřevěnou loď nebo ji doplnit až v počítači. Eggers ale trval na tom, aby se použila historicky přesná replika, který by pomalu uspěla i v muzeu.

Režisérův perfekcionismus a jasná vize se promítají také do stylu snímání. Dnes se běžně natáčí i více kamerami současně pro lepší „pokrytí“, tatáž scéna se zachycuje z různých vzdáleností a úhlů, pro některé případy se používá druhý štáb. Eggers a jeho dvorní kameraman Jarin Blaschke, jenž za Nosferatu dostal svoji druhou nominaci na Oscara (první byla za Maják), točí dlouhé, technicky složité záběry podle detailních storyboardů – kreseb záběrů, připomínajících komiksové zpracování filmu.

„Celý život jsem si říkal, jestli někdy budu točit něco, co mi bude připadat jako produkce Coppolovy Apokalypsy. Kdy se někdo opravdu snaží, má koule, sebejistotu a aroganci na to, aby řekl: ‚Chci natočit mistrovské dílo,‘“ řekl pro The New Yorker herec Ethan Hawke o práci na Seveřanovi. „Takže vidět někoho se do toho takhle pustit je jako seskok z nejvyššího můstku do vody,“ dodal.

Nosferatu má teď šanci získat čtyři Oscary za kameru, výpravu, kostýmy a masky. Podle mnoha by mu slušely i nominace za režii, hudbu nebo herectví pro Lily-Rose Depp, i stávající výsledek je ale velký úspěch vzhledem k tomu, že Akademie většinou horory spíš přehlíží. Pokud Eggerse nepostihne nějaký výrazný propad a na Oscarech bude coby hlavní tvůrce umělecky vytříbených filmů i nadále přehlížen, filmoví fanoušci se postaví spíš na jeho stranu.

Dnes málokdo pochybuje o tom, jak režisér přistoupí k Werwulfovi. Místo atraktivního mládence a digitálních sekvencí proměny se nejspíš můžeme těšit na hrůzné monstrum, skličující výpravu a reflexi jinak skrytých temných tendencí lidskosti. O to zajímavější je zpráva, že se Eggers má později ujmout i režie pokračování kultovního muzikálového fantasy Labyrint z roku 1986.